Kultura21.cz

Sice už není listopad, který jsme zde, na Kultuře21, označili měsícem fotografie, ale na zajímavé čtení není nikdy pozdě. Pojďte s námi tedy nyní nakouknout za objektiv panu inženýrovi Jaroslavu Kučerovi a přečíst si o jeho zkušenostech. 

Na úvod mám připravenou záludnou otázku: jak by ses popsal třemi slovy?
No, nechce se mi na to vůbec odpovídat, asi bych se sám mohl zase jednou zaškatulkovat a to bych nerad… Ale budiž. Snad - vyznavač humanistické fotografie. 

Co považuješ výjimečné na tvé tvorbě? Co tě odlišuje od jiných fotografů?
Asi neobvyklé je, že ke svým fotografiím píšu krátké glosy, minipříběhy, vzpomínky, které se stanou jejich součástmi. 

Jsi legendou mezi reportážními fotografy, můžeš nám proto jako zkušený reportér prozradit, co je nejdůležitější na takových fotkách? Zastihnout emoce, atmosféru, nebo něco jiného? 
Vůbec se nepovažuji za reportážního fotografa a už vůbec ne za žijící legendu. Trochu mi to evokuje, že brzy vypadne slovo „žijící“… Je fakt, že pár reportáží jsem pro různé časopisy udělal, ale rozhodně si raději sám vybírám, kde a co budu fotit. Chodím si po světě a v podstatě se bezvadně bavím, když se náhodou někde potkám se zajímavým člověkem nebo situací a vznikne fotka, která má přesah a není to pouhý dokument. Klasik praví, že je třeba být ve správnou dobu na správném místě. Tím nemyslím, když náhodou kdosi vyfotí pád letadla a fotografii koupí všechny světové agentury. To je právě ta prvoplánovitá reportážní fotografie, kde je vše ihned jasné a to lidi chtějí. Pak jsou ale fotky, kde je tak trochu tajemství, fotograf je v nich cítit, jsou tam emoce, radost, smutek, zajímavé světlo, kompozice, je to fotografický obraz. Je to všechno spíše otázka citu. Pro mě je dost důležitý prožitek nebo poznání příběhu, života fotografovaného, i když tzv. pouliční momentku, kdy se naskytne zajímavá situace, taky udělám. 

Co je tvým hlavním posláním při tvorbě fotografií? 
Poslání je vznešené slovo a nemělo by se nadužívat. Jediné co chci, je sobě i lidem přinést svými fotkami trochu pobavení a radosti. Nedělám kritické reportážní soubory, které „nastavují zrcadlo“ někomu nebo něčemu, natož ukazují na nějaké hrůzy. Nedělám ani upovídané seriály nebo koncepty mnoha podobných fotek jen proto, abych „vytapetoval“ stěny galerií. Naivně si myslím, že každá jednotlivá vystavená fotka by měla mít právo viset jako výtvarné dílo, na které mě neomrzí se dívat. 

Tvé fotografie jsou rozděleny do několika cyklů, namátkou Strahovské koleje, I taková je Praha, Sametová revoluce, Pražské hospody a další. Který cyklus je tvým nejoblíbenějším a proč? 
Asi Moldávie.  V roce 1968 jsem poprvé vyrazil za hranice z „věznice“ Československo. Bylo to do Rumunska s rodiči na dovolenou k moři. A hned za hranicemi, v městě Cluj-Napoca, jsem v pravoslavném kostele viděl a fotografoval první žebráky, což byl fenomén u nás snad nevídaný. Dodnes „slyším“ to obrovské ticho a rachot závěrky mého fotoaparátu… Pak uplynulo deset let a já se do Rumunska, do regionu  Moldávie, vrátil už jako opravdový fotograf a měl možnost pravoslaví i život na venkově poznat na vlastní oči a pár let se vracet do rodiny pravoslavného popa. Život se tam v okolí města asi zastavil snad v 19. století a já měl možnost to všechno fotografovat a prožívat. 

Jeden z cyklů zachycuje Komunistické slavnosti. Jak na toto focení a dobu vzpomínáš? Neměl jsi strach? Kdy byly tyto fotografie vlastně zveřejněny? 
Opravdu jsem na ty komunistické, bombastické a zároveň bizarní slavnosti chodil snad každý rok a neoficiálně fotografoval většinou vyznavače komunismu, ale asi i lidi, kteří tam museli jít, aby je viděli jejich představení aparátčíci. Kdo by nepřišel, měl by černý puntík do posudku. Hnusná doba… Strach jsem moc neměl, přece jen jsem měl zkušenost ze srpna 69, a co mohlo být horší… Fotky jsem vystavovat samozřejmě nemohl, jejich skrytý význam by prokouknul i blbý komunista. Vystavil jsem je až po převratu, po roce 89.  Není to zrovna nejveselejší téma, ale některé věci by se měly sdílet, a to nejen pro mladou generaci.

V roce 1969 jsi byl zatčen kvůli tomu, že jsi fotografoval první výročí okupace Československa a byl jsi několik týdnů vězněn na Pankráci. Můžeš k tomu něco dodat? Nechtěl jsi potom skončit s fotografováním? 
Když pro mě v září 69 táta přijel před pankráckou věznici, řekl jsem mu: „Mysli si co chceš, ale jsem rád, že jsem ten komunistickej kriminál zažil, to psychický týrání a taky to bití před tím. Potvrdilo se mi, jaký to jsou svině, nikdy jim nebudu věřit, jo… a stanu se fotografem.“ Když jsem koncem 60. let četl všechny ty knihy o 50. letech, o stalinismu, nechtělo se mi věřit, co je komunismus za zrůdnost a pak jsem to v menší míře zažil na vlastní kůži. Ale stačilo mi to později i s tím jejich reálným socialismem s Rusákama za prdelí. A protože to mladí nezažili, měli by se o té době dozvědět co nejvíc, aby jim zase neskočili na sladké řeči. 

Byla někdy taková černá chvilka, kdy sis řekl: „už nechci vyfotit ani fotku?“ 
Doufám, že nikdy nepřijde. Ani netuším, co by se muselo stát… 

Máš za sebou desítky výstav, je však některá pro tebe nějakým způsobem klíčová? Jaká a proč? 
V 75. roce byla klíčová ta ve Fotochemě na Jungmannově náměstí. Byla to moje první souborná výstava, kde jsem si dovolil, jsa zaštítěn panem Václavem Jírů / šéfredaktor legendární Revue fotografie /, vystavit „sociální“ fotky, jaké si po osmašedesátém nikdo nedovolil vystavovat. Tehdy, po negativní recenzi v bolševické Večerní Praze, přišlo 25000 lidí.  Pak, po převratu, jsem měl mnoho výstav a v roce 2001 byla retrospektiva na Staroměstské radnici a KANT vydal první monografii. No a letos byla další „klíčová“ retrospektiva na Pražském hradě s novou monografií. Tam jsem mohl v nádherných prostorách Starého paláce představit celou svoji tvorbu za posledních 44 let. Snad se nějaká „klíčovka“ ještě podaří… 

Jedna z tvých výstav nese název "Jak jsem potkal lidi". Jací jsou tito lidé a podle čeho se rozhoduješ, koho nebo co vyfotografuješ? 
Na to nikdy není přesná odpověď. Vždy jsem byl tulák s foťákem na krku, a pokud jsem nejel na předem určenou reportáž, kde mohla a nemusela pro mě vzniknout fotka tzv. do portfolia, tak vše bylo dílem štěstí, náhody, nálady a taky světla, kompozice a hlavně vnímání a citu. A člověk, kterého fotím, by měl mít jiskru v oku, měl by být živoucí, i když stojí jako žebrák s rukou nataženou. Je to pořád stejná píseň o Sudkově výroku, že „fotka by měla mít koule“. Ty koule, to je přesah, který buď je, anebo není. Pokud není, je to obyčejný dokument, kterých je na světě miliony. A o těch koulích rozhodují hlavně lidi, galeristi a taky trochu teoretici, nebo jak si říkají. A fotograf? Ten pořád pochybuje. 

Procházíš se rád po své výstavě? A jsi tak ke svým dílům kritický nebo se nad nimi dokážeš rozplývat? 
Myslím, že jsem měl v životě dost velkou kliku. A tak pořád děkuju osudu, že to tak je a snažím se vše brát s pokorou. Dřív jsem ve svých „obydlích“ měl na zdech svoje fotografie, teď máme na zdech doma obrazy, grafiku i fotografie jiných tvůrců. Z toho plyne, že si s chutí od svých fotek odpočinu. Nerad bych dopadl jako mnoho ambiciózních fotografů s nosem nahoru a stal se jako oni směšným. Jak se říká: ambice jsou posledním útočištěm neúspěchu.  Když jsem na té hradní výstavě dělal tzv. komentované prohlídky, byl jsem moc rád, že si k fotkám celý život píšu drobné glosy, vzpomínky a tím pádem mám o čem vyprávět. Nejen ony fotografie psaly můj život, ale i příběhy těch lidí na nich. 

Kromě několika ocenění Czech Press Photo se můžeš pochlubit prvním místem ve Fujifilm Euro Press Photo Awards 2000. Jaké to je, jaký je to pocit vyhrát takovou soutěž? 
Přiznám se, že jsem to už zapomněl a je to dobře. Ale myslím, že mě to nepoznamenalo tak, abych pak mohl z „výšin“ padnout na hubu.  Vystudoval jsi stavební střední školu a poté i stavební fakultu ČVUT.

Co způsobilo, že ses nechtěl věnovat stavebnictví nebo architektuře? Pomohla ti nějak studia ve fotografování?
Jsem totální autodidakt, kterému nejlepší školou bylo prohlížení monografií milovaných slavných fotografů a srovnávání s průměrností, kterou jsem viděl na většině výstav. Ptal jsem se sám sebe, proč mě tak fascinují fotky Bressona nebo Kleina a ne aranžované ateliérovky nebo jiné umělé inscenace, kterým se říkalo a říká umělecká fotografie. Snad jsem aspoň kousek odpovědi našel… A stavařinu jsem vystudoval z nouze. Táta mi na začátku 60. let říkal, že stavebnictví má budoucnost, no tak jsem šel na stavárnu. A možná díky tomu jsem se setkal v Praze s lidmi, kteří mi pootevřeli dveře do světa umění. 

Ještě se chci zeptat, jak moc při úpravách fotografií používáš počítač? Je to tvůj cenný pomocník? 
Dnešní možnosti úpravy naskenovaných fotek jsou neuvěřitelné, a tak sedím u počítače snad každý den. 

Fotografuješ také architekturu – různé obrazy z měst. Co je na tomto typu fotografií nejdůležitější? Dobré počasí, správná perspektiva, …?
Mým „učitelem“ fotografování architektury byl geniální Karel Plicka. Z jeho knih o Praze jsem se učil a zase porovnával s jinými fotografy. A pokud není člověk slepý, uvidí rozdíly v cítění architektury. Tady  mi možná trochu pomohlo studium na stavárně, kde jsem pár let dělal tzv. pomocnou vědeckou sílu na katedře architektury ve velké fotolaboratoři u pana Vronského.  Považuji fotografii architektury spíš za umělecké řemeslo, neboť se domnívám, že se ho každý vnímavý člověk může naučit, pokud by chtěl. U fotografování staveb si snímek musíš vyčekat. Čeká se na správné světlo, na správné místo, odkud fotit, čili jaká bude perspektiva, na počasí samozřejmě. O dokonalém technickém vybavení ani nemluvě. Zas tak velký problém to není. 

Na úplný závěr se zeptám, co bys doporučil začínajícím fotografům? 
Na to nerad odpovídám, protože každý mladý člověk milující fotografii by ji pochopitelně chtěl studovat na vysoké škole. Já to nezažil, ačkoliv jsem měl možnost, když jsem byl ve třeťáku stavební fakulty. Ale tehdy mi řekli, že bych musel jít do prváku na FAMU. Já jsem se dost nerad učil, neměl rád autority / to mi asi zůstalo /, tak jsem si všechno zařídil sám. A hned po státnicích jsem zůstal na volné noze. Ale vím, že mi život mezi studenty dal hodně, protože jak kdosi řekl: podstatou školy není uměti, ale věděti. Takže hurá na FAMU nebo do Opavy, snad vás tam něco naučí. 

Děkuji za rozhovor! 

Fotografie a spousty zajímavých informací a článků o panu Kučerovi naleznete zde: http://www.jaroslavkucera.com/

Zdroj foto: http://www.jaroslavkucera.com/