Kultura21.cz

Výtvarník Tomáš Řízek se vloni na podzim téměř odstěhoval do Asie. Vystavoval tam své obrazy a ilustrace, podnikl několik výtvarných dílen a přenášek. Tak jsme se ho zeptali, jak jeho asijské putování dopadlo. 

Na Taiwanu se loni konaly dvě velké výstavy, které jsou, už bych se nebála říci tradiční, a několik výtvarných dílen. Jaký byl zájem o výstavy?
Velice si vážím pozornosti a zájmu tchajwanských čtenářů o mou práci. Má pro mne velice vysokou hodnotu. Výstavy byly označeny organizátory za jednoznačně úspěšné a velice navštěvované. U výstavy v Taichungu by došlo na základě zájmu veřejnosti k jejímu prodloužení, ale harmonogram následujících mých akcí toto bohužel neumožnil. Podzimní výstava na National Taiwan Normal University byla mým vykročením k mladé generaci na Tchajwanu. Výstava na této univerzitě byla spojená s workshopem a přednáškou pro studenty. Organizátoři z univerzity i nakladatel mi opět potvrdili představu o pečlivých pořadatelích takové akce, protože vše naprosto precizně připravili. 

A ta druhá výstava?
Druhá výstava jsou vlastně výstavy dvě. Jedna byla dlouho dopředu plánovaná přehlídka mé tvorby. A další výstava vznikla před časem celkem spontánně, kdy jsem při návštěvě v National  Public Library v Taichungu dostal nabídku rozšířit připravovanou výstavu ještě do dalšího patra. Rozhodnutí padlo na soubor ilustrací ke knize Český rok od jara do zimy. V rámci této výstavy se konala autogramiáda a autorské čtení s malými dětmi. 

Nedělají vám problém přesuny na takovou vzdálenosti? Taiwan přeci jen leží až u Tichého oceánu...?
Na přesuny jsem si postupem času zvykl a beru je jako součást mého života. Snažím se, aby pobyty byly co možná nejvíce efektivní. Samozřejmě, že pokud jsem na cestě desítky hodin, někdy to může být trochu nepohodlné, ale beru to jako součást dobrodružství, které lze nalézt v našem dnešním „všedním“ světě. Také musím připomenout, že ještě relativně nedávno vycházely knížky s mými ilustracemi prakticky výhradně na Tchajwanu. Nemohu se nyní otočit k tchajwanským dětským čtenářům zády. Je to pro mne zavazující. A musím také přiznat, že to je taková moje srdeční záležitost. 

A jaké poznatky jste si z Taiwanu přivezl? Popište nám zájem o vaše výtvarné dílny, kolik jste jich uskutečnil? Jsou tamní posluchači-výtvarníci vnímaví? Jsou pozornější než ti u nás doma?
Workshop, který se konal na National  Normal Taiwan University byl určen pro studenty univerzity. Učil jsem se sám malovat na gotických madonkách, a tak jsem zvolil jako téma workshopu moji oblíbenou techniku vaječné tempery. Chtěl jsem, aby si studenti vyzkoušeli něco nového. Co zcela jistě neznají.  A od toho už byl jen kousek k jednomu z témat mé přednášky – povídání o „Krásném slohu“ – povídání o středověkých madonkách. Chtěl jsem, aby přednáška byla o něčem ryze českém a co by některé studenty mohlo i třeba nějakým způsobem obohatit. Druhým tématem mé přednášky byla část o ilustraci. Hovořil jsem, jak přistupuji k práci na ilustracích, o českých ilustrátorech, které mám rád a kteří z nich měli na mne vliv. Všechna místa na přednáškách i na workshopu byla zcela naplněna studenty… Jinak pozornost posluchačů takto nemohu porovnávat, zkušenosti se studenty v ČR nemám.

Dostal jste třeba od tamních studentů nějaký záludný dotaz, který nebylo snadné zodpovědět?
Právě, že ne. Byly to dotazy poměrně praktické. Na přednášku i workshop se připravovali. Očekával jsem, že možná v někom může křesťanské téma vzbudit problém. Ale téma jsem úmyslně prezentoval takovým způsobem, že jsem z něho akcentoval rozměr matky s dítětem. S tím, že studenti mohou naprosto svobodně s tématem naložit a že výsledek sám o sobě není důležitý, že si mají hlavně vyzkoušet pro ně novou techniku a že jsem jim v tomto experimentu k dispozici. S některými studenty jsem stále v kontaktu. 

Která z technik, o kterých jste hovořil, měla u taiwanských výtvarníků největší úspěch?
Tak všichni studenti a někteří se mi prezentovali též jako ilustrátoři svým dokonalým portfoliem, většinou malují tradičním akvarelem, někteří používají olejomalbu. Takže vaječná tempera pro ně byl nový pojem a chtěli si jej zkusit. 

Na jedné z fotografií jsem vás zahlédla s miskou vajec – je jasné, že jde o jednu z vašich oblíbených výtvarných technik. V české kotlině by vás podezírali, že máte vlastní kuchařskou šou. Jak jste na tom s vařením?
Fotografie opravdu vypadá jak z kuchařské „šou“, ale je opravdu z workshopu. Ale jídla jsme se dotkli i při workshopu. Studenti se mne ptali, co při žloutkové tempeře se dělá s bílkem, který nám zůstane nepoužitý. Tak mi nezbylo nic jiného, než jim říct, že ho samozřejmě mohou zpracovat v kuchyni, aby nepřišlo nic vniveč. Přišlo jim to velice vtipné, ale zároveň i důležité. S vařením to snad u mne tak špatné není. Vařím rád a myslím, že jsem schopný připravit obvyklá i méně obvyklá jídla. Když vařím, tak tradiční česká kuchyně mi nedělá problém. Umím však také připravit prý výborné sushi. Ale vařím nepravidelně. 

Stýskalo se vám v Asii po české kuchyni? Co vám scházelo nejvíc?
Asijskou kuchyni si vždy poslední dobou užívám. A nebylo tomu tak v minulosti vždy. Na českou kuchyni jsem si vzpomněl až asi po čtrnácti dnech, kdy jsem najednou dostal chuť na tradiční knedlíky se špenátem a masem. V případě nouze a stesku po evropské kuchyni si tu rád odskočím v Taipeii v „mé“ čtvrti na „tradiční tchajwanské jídlo“ původem z Japonska – smažený vepřový řízek s rýží na kari omáčce. Ale to jsou výjimečné situace. Doma se mi naopak začíná stýskat po asijské kuchyni. Jsou jídla, která nemám šanci zde v Čechách dostat na talíř. Vzpomínám na výborné ústřice v jakési omáčce. Jedl jsem je kdesi v Taipeii s přáteli v japonské restauraci a na jejich chuť nemohu zapomenout. Již se na ně pro příští cestu těším.

Na jaké asijské dobroty byste nás pozval, jako odborník?
Nemyslím, že jsem odborník na asijské dobroty. Spíš postupuji způsobem pokus – překvapení. Tchajwanská kuchyně je jakýmsi průsečíkem několika kuchyní – hlavně tradiční čínské, japonské a korejské. A všechny kuchyně jsou výborné. Jídla jsou plná zeleniny, masa a samozřejmě plodů moře. A jsou znamenitě ochucená. K chutím Asie mne vedla, přiznávám, dlouhá cesta. Z tradiční čínské kuchyně si teď bezprostředně vzpomínám na hovězí maso připravené na oolongu. Nikdy mne nenapadlo, že maso připravené na čaji může být tak dobré. Také jsem byl velice příjemně překvapený jídlem na způsob hongkongské kuchyně v restauraci v San Shia nedaleko Taipeie. Nemohl jsem si jídlo vynachválit. Takže jednoznačně bych Vám doporučil též hongkongskou kuchyni. Z japonské kuchyně bych doporučil čerstvé syrové ryby. Také rybí játra, mořští ježci… to byly mé poslední největší kulinářské lahůdky. Japonská restaurace nedaleko bytu, kde jsem bydlel, byla opravdu vyhlášená. 

Brzy zase zamíříte na východ – jaká výstava se chystá a kde?
Výstava se právě nainstalovala v National Taipei University a potrvá do března tohoto roku.  Je to krásný moderní studentský kampus kousek od Taipeie ve městečku San Shia. A součástí by měl být opět standardní workshop pro studenty.  Výstava se koná standardně za podpory České ekonomické a kulturní kanceláře na Tchajwanu. 

Když sleduji vaše aktivity mimo republiku – máte čas na ilustrování knížek? Nebo Vám snad někdo nadělil víc hodin denně?
Připravuji další knížku, která svým charakterem navazuje na momentální novinku „Kluk a Měsíc“, kterou vydalo nakladatelství Baset.  Na nové knížce jsem již začal pracovat, ale o čem bude, to ještě neprozradím. Jen si myslím, že se bude hemžit samými krokodýly… Ostatní moje aktivity jsou pro mne velice důležité – dávají mi jistý pocit zpětné vazby. Ať se jedná o čerpání inspirace pro moji volnou tvorbu, tak na besedách a workshopech s dětskými čtenáři získávám pro změnu bezprostřední reakce na moji ilustrátorskou práci. Ale že by měl den pro mne nějak více hodin než jiní, jsem zatím nepozoroval… Vše je o dobré organizaci a já si myslím, že mám nyní velice dobrý tým lidí kolem sebe, jak v České republice, tak na Tchajwanu, díky němuž jsem schopen všech aktivit, o kterých tu hovoříme. A samozřejmě nedělá mi problém pracovat kdekoliv… 

Jak se udržujete v kondici, máte-li zvládnout takový zápřah aktivit, které jste si nadělil?
Sportovní podstata z dětství se postupem času už poněkud vyčerpala, takže jsem ji musel začít zase doplňovat. A doplňuji jednak mými cestami po Číně a Tchajwanu a pak také, že jsem musel v jistém okamžiku svého života začít cvičit. Zkoušel jsem leccos, ale nic mne nějak nezaujalo, až jsem se v jednu chvíli ocitl u cvičení Taiji. Ale to mi již vydrželo tuším přes šest let. 

A nezapomínáte také na své české fanoušky? Chystáte pro ně něco? Kde Vás mohou potkat?
Na mé české fanoušky rozhodně nezapomínám – kromě nových knížek jsem pro ně připravil nový výstavní projekt. V Krajské vědecké knihovně v Liberci právě probíhá moje výstava s názvem EXPEDICE.  Na výstavě může návštěvník zhlédnout ilustrace k mým nejnovějším knihám, fotografie z cest po Číně a Tchajwanu a od 14. 1. 2014 také mé obrazy. Myslím, že dále tento název výstavy nemusím blíže vysvětlovat. Sjednocuje různé polohy tohoto projektu. Navíc slovem EXPEDICE označuje tato výstava výpravu autora samotného po neznámém prostředí jak dalekých krajů, tak poznávání sebe samotného. Dovolím si doplnit, že na výstavu fotografií jsem přizval Pavlínu Krámskou, která je také autorkou textu k poslední knížce s mými ilustracemi „Kluk a Měsíc“. 14. ledna se bude při příležitosti slavnostní vernisáže liberecké výstavy také konat křest této knížky a jejím kmotrem se uvolil být Miloš Kratochvíl. A 30. ledna budu mít přednášku pro veřejnost v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Tématem bude mé putování po Číně a Tchajwanu. Výstavní projekt EXPEDICE, by měl letos putovat dále po dalších místech v České republice. Takže pevně věřím, že prostoru k potkání s českými fanoušky bude dost a dost. Také jsme se domluvili s Petrou Braunovou, že připravíme naši další společnou knížku pro děti. Myslím, že máme naší knížkou Ema a kouzelná kniha pomyslnou laťku nastavenou poměrně vysoko. Ale oba dva novému projektu věříme, tak to určitě dobře dopadne. 

Za příjemné povídání děkuje Jana Semelková

Zdroj foto: Tomáš Řízek