Velký rozhovor s tanečnicí Laterny magiky Pavlínou Červíčkovou nejen o Human Locomotion!

Velký rozhovor s tanečnicí Laterny magiky Pavlínou Červíčkovou nejen o Human Locomotion!

cervickova pavlina 200U příležitosti premiéry inscenace Human Locomotion, která vznikla v únoru na Nové scéně Národního divadla pod hlavičkou souboru Laterny magiky, jsme se rozhodli podívat na tento nový projekt a práci v divadle jako takovou očima dvou tanečníků, kteří se na tvorbě podíleli.



Human Locomotion byla poprvé uvedena 6. února, je inscenací, která se pomocí tance, divadelní akce, funkční scénografie a pro Laternu magiku nezastupitelné projekce snaží vyprávět příběh významného vynálezce a fotografa Eadwearda Muybridge, který na sklonku 19. století obohatil technologii fotografování o mnoho objevů. Jeho životní osudy jsou dnes téměř zapomenuty a to se rozhodli změnit režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (působící pod značkou SKUTR), choreograf Jan Kodet, scénograf Jakub Kopecký a skladatel Petr Kaláb. Velká část inscenace stojí právě na výklonech tanečníků.

Tento rozhovor vzniká k novému projektu Laterny magiky, inscenaci Human Locomotion, která svým názvem i tématem odkazuje k fotografické sérii Animal Locomotion Eadwearda Muybridge. Jak vás tento fotograf a vynálezce oslovuje?

Fotografa Muybridge jsem až do doby, kdy jsme začali plánovat tuto inscenaci, neznala. Je zvláštní, že většina z nás přitom zná jeho tvorbu, fotografické série pohybu zvířat i lidí jsou velmi slavné, ale jeho jméno není vůbec známé. Je fascinující, že někdo dokázal v té době vymyslet něco, jako je rychlá závěrka ve fotoaparátu a chronofotografie, že vůbec uvažoval tímhle způsobem o zachycení pohybu. Myslím, že pro Laternu je to skvělé téma.

Je inscenace Human Locomotion něčím výjimečná?

Výjimečné bylo už to, jak vznikala, protože to bylo hodně narychlo. Měli jsme mít původně jinou premiéru, Poslední dobrodružství Julese Verna, ale protože Alice Nellis, která měla inscenaci režírovat, otěhotněla, byla odsunuta na příští rok a místo ní vznikla tzv. Laboratoř Laterny magiky. Ideou bylo vytvořit experimentální, nízkonákladový projekt, a tak vznikla Human Locomotion, ačkoli myslím, že to na ní vůbec není znát a je to plnohodnotný titul.
A výjimečný je ten projekt i vtom, že tady všichni tvůrci byli schopní fungovat jako jeden tým. To se v poslední době ne vždy v Laterně dařilo, aby tvůrci pracovali v úplné shodě na jednom tématu. Tady to fungovalo skvěle, každý věděl, jak pracovat na společném díle, ať se to týkalo choreografie, scénografie, hudby, tím vznikla výjimečná inscenace.

Pokud ale vím, tak skladatel Petr Kaláb se příliš do tvorby nezapojoval a dlouho jste pracovali naopak bez hudby.

To je pravda, v prosinci měl totiž ještě jinou premiéru, sice také s režisérským tandemem SKUTR, ale v Klicperově divadle v Hradci Králové. Problém byl, že se všechno stalo tak rychle, teprve v říjnu jsme se dozvěděli, že v únoru bude premiéra téhle inscenace. Skladatel se tedy ze začátku nezapojil, ale nakonec to myslím nevadilo, složil totiž spoustu hudebních částí na choreografii, která už byla hotová, takže to výborně sedí. Slyšela jsem nicméně, že takhle skládá i pro jiné inscenace, takže to asi nebylo jen tím, že ho tlačil čas.

Část účinkujících v premiéře se rekrutuje z řad stálého souboru Laterny magiky, část byla vybrána na konkurzu. Rozumíte si? Pracuje se vám spolu dobře?

Co se týká pražské scény, komunita profesionálních tanečníků je v podstatě velmi malá, takže se prakticky všichni více či méně známe, není to tak, že by přišli do souboru úplně cizí lidé. Já můžu za sebe říct, že jsem s nikým neměla problém pracovat a myslím, že to platí pro nás všechny. Naopak si myslím, že to přineslo do Laterny čerstvý vítr a i pro tvůrce to bylo lepší než pracovat stále se stejnými lidmi.

Jak jste si s choreografem Honzou Kodetem sedli? Spolupracovali jste spolu už dřív?

Pro mě to byla nová zkušenost, Honzu Kodeta jsem zažila do té doby jen jako pedagoga. Když jsem byla v osmém ročníku na konzervatoři, nastoupil jako pedagog moderního tance, ale mě neučil. Byl ale jeden z prvních pedagogů moderního tance, který tam přinesl něco nového a rozšířil pohled na další taneční techniky, což hodně chybělo. Bohužel tam dlouho nevydržel, protože má mnoho závazků. Pak jsem se s ním setkala na HAMU jako s pedagogem choreografie, ale poprvé jako s choreografem až tady na Human Locomotion.

Co vám ta spolupráce dala? Vyhovuje vám jeho přístup k tanečníkům a tvorbě choreografie?

Pro mě to bylo nové o to víc, že jsme čtyři týdny před Vánocemi zkoušeli bez hudby na ticho, což není obvyklé, a je pravda, že práce byla úplně jiná než s jinými choreografy. Honza měl vždycky připravenou „kostru“ nějaké scény nebo motivu a krátkou pohybovou variaci, kterou jsme my tanečníci rozpracovávali dál, trochu jako improvizaci na dané téma. Tak vznikla spousta materiálu, takže jsme mohli v lednu postavit choreografii rychle.
Mně tenhle způsob práce vyhovoval. Myslím si, že každý tanečník je tvůrčí a že je dobře dát mu prostor. Určitě to není obvyklé pro nás, co máme pražskou konzervatoř a jsme zvyklí na práci ve větším divadle, ale spousta lidí včetně mě v sobě objevila něco, o čem ani nevěděli, že to v sobě mají. Sama jsem měla s improvizací vždycky problém, ale když jsme na sále skoro ve dvaceti lidech, tak si člověk zkusí s chutí spoustu věcí. Honza nás do ničeho nenutil, pokud někdo neměl svůj den. Dělo se to spíš formou hraní a objevování.

cervickova pavlina3

Hrajete také v Černém divadle Jiřího Srnce, které využívá takzvaného „černého kabinetu“, v němž černě oblečení herci s rekvizitami nejsou z pohledu diváka vidět proti černému pozadí. Povězte nám, jaké to je a co je u takového hraní nejdůležitější?

V černém divadle Jiřího Srnce pracuji už dlouho. V mnoha inscenacích jeho divadla všichni účinkující jak tančí a hrají „v bílém“, jako viditelní performěři, tak také „v černém“, jako vodiči předmětů, člověk tam tedy zažije obojí. Baví mě, když nejsem na jevišti jenom jako tanečnice, hrát v černém je pro mě zábavnější než tancovat před diváky. Divadlo pana Srnce je nejstarší české černé divadlo, on je vlastně vynálezce jeho principu, ale dnes jsou tu i další černá divadla, která pracují trochu jinak. Tady je specifické, že pan Srnec má absolutní hudební sluch a je velice muzikální, většinu hudby si k představením skládá sám, takže nejdůležitější je právě hudba a rytmus, práce s nimi. Není to jen o přenesení předmětu z jedné strany jeviště na druhou, ale věcem na jevišti se musí dát život.

S Černým divadlem JČ jezdíte také na zájezdy do zahraničí, jaké jsou ohlasy?

Divadlo má v zahraničí velký úspěch, rozhodně větší než tady v Praze, což je dáno i tím, že v Praze je hodně černých divadel a ne všechna jsou kvalitní. To samozřejmě spousta cizinců neví, ti přijedou s tím, že vědí, že černé divadlo je specifikum České republiky a chtějí je vidět, takže jdou na jakékoli černé divadlo. Letos v létě jsem byla s částí souboru dva měsíce na turné v Jižní Americe a zároveň byla druhá skupina měsíc v Číně. A hned, co jsme se vrátili z Jižní Ameriky, odjela tam další skupina zase na další dva měsíce. V zahraničí jsou ohlasy výborné, u nás to bohužel není takové, jak by mohlo být…

Vystudovala jste obor Pedagogika klasického tance. Jak na toto studium vzpomínáte? Co si myslíte, že je nejdůležitější na vzdělávání?

Na studium na HAMU vzpomínám ráda, měli jsme skvělý kolektiv v ročníků i pedagogy, Mahulenu Křenkovou a Václava Janečka, kteří mě učili pedagogiku klasického tance. Bylo to pro mě hodně přínosné, protože na konzervatoři, když člověk studuje balet, v tom věku ještě vůbec nevnímá svoje tělo tak, jako později při studiu na VŠ. Tam objeví spoustu principů, jak tělo správně funguje, a naučí se díky metodice mnohem víc, než když na škole vám jen někdo řekne vytoč nohu a zvedni ji, ale neřekne jak. Pro mě to byl přínos i jako pro tanečnici.

Myslíte, že by se podobný způsob výuky měl prosazovat i na konzervatoři? Metodika, větší povědomí o anatomii…

Je to velmi důležité a určitě by se mělo při výuce na konzervatoři jít do hloubky. Je samozřejmě problém vysvětlit 11letému dítěti z anatomického hlediska, jak zvednout nohu a který přitom zapnout sval, ale západních školách to evidentně funguje, takže musí být nějaká cesta. U nás ten systém myslím vůbec není v pořádku a měl by se změnit.

cervickova pavlina 1

Uvažovala jste někdy o studiu jiného oboru?

Chtěla bych vystudovat fyzioterapii na FTVS, protože si myslím, že je tu velký nedostatek fyzioterapeutů, kteří by rozuměli baletu a tanci, přitom velmi často léčí tanečníky, protože ti fyzioterapeuty potřebují stejně jako třeba sportovci. Až skončím s tancováním, bavilo by mě pomáhat lidem, kteří to potřebují, a myslím, že bych tomu rozuměla daleko víc, kdybych ten obor mohla vystudovat, ale také by bylo dobré, že jsem sama tanečnice a vím, jaké míváme potíže a zranění. Problém je, že jde o denní studium a na to zatím nemám čas.

A kdy jste vlastně objevila svou vášeň a cit pro tanec?

Objevila jsem je brzy. Moji rodiče tančili závodně standardní a latinskoamerické tance, takže jsem i já byla vedená k pohybu. Už asi ve 3 letech jsme viděla poprvé balet, Prince Bajaju v Národním divadle, a od té chvíle jsem chtěla tancovat. Začala jsem s gymnastikou, dělala jsem společenské tance a rock´n´roll a nakonec jsem šla na konzervatoř. Rodiče z toho neměli úplně radost, ale nezakázali mi to.

V sezoně 2007/2008 jste spolupracovala na mexicko-českém projektu skupiny Bajo Luz a byla jste na turné po Mexiku s představením Lo sensible permanente. Jak na vás obecně reagovalo místní publikum?

Tento projekt vznikl díky občanskému sdružení Tance Praha a pražské HAMU. Choreograf Juan Manuel Ramon, který je ředitelem mexické taneční skupiny Bajo Luz, pořádal na HAMU workshopy i konkurz na svůj projekt, tehdy jsme byly vybrané dvě Češky, jedna Slovenka, jedna Finka a Mexičanka. Pro mě to bylo první představení fyzického divadla, které přesahuje hranice současného tance, a bylo hodně náročné. Šlo o celovečerní kus a dělalo nás to jen pět holek, což je náročné. Možná to nebylo úplně to nejlepší představení, jaké jsem kdy dělala, ale byla to ohromná zkušenost. A protože v týmu byli lidé nejen z České republiky, ale i cizinci, musela jsem mluvit anglicky, což nebylo na škodu. V Mexiku měla inscenace úžasný ohlas, pro Bajo Luz to je domácí scéna, kde je mají opravdu rádi.

Současný tanec je tedy v Mexiku populární?

Už je to pár let zpátky, ale současný tanec a fyzické divadlo tam byly rozhodně rozvinuté, i když se to u nás třeba neví. Co se týká právě fyzického divadla, byli možná trochu napřed. To představení se odehrávalo na železných konstrukcích a šlo opravdu hodně o fyzickou práci i náročnou partnerskou práci mezi tanečnicemi, která pro mě byla nová. U nás takový typ divadla diváci příliš neznali, což se ale v posledních letech zlepšilo díky tomu, jak se rozvíjí nový cirkus a pohybové divadlo. Juan Ramon byl původně akrobat a později se začal věnovat tanci, proto vytváří představení, která propojují obojí.

cervickova pavlina4

Natočila jste klip Runaway amerického zpěváka Kanye Westa a také jste s ním účinkovala na večeru Video Music Awards a na dalších turné. Jaká s ním byla spolupráce? Jaká to pro vás byla zkušenost?

Spolupráce s americkým rapperem Kanye Westem přišla v roce 2010 úplně náhodou. Přijel do Prahy natáčet svůj film a videoklip k písni Runaway, byl vyhlášen konkurz pro baletky, který organizoval tanečník Yemi A.D., co ke klipu dělal choreografii. Dostala jsem echo od kamarádky z Národního divadla a šla na konkurz. Natočili jsme videoklip, ale nemyslela jsem si, že ta spolupráce bude pokračovat, v září toho roku mi ale zavolal Yemi, jestli pojedu do Los Angeles na předávání cen VMA, takže jsme odejeli a tak začala další spolupráce. Kanye West pořádal k vydání svého alba Beautiful Dark Twisted Fantasy celosvětové turné, pozval si Yemiho jako choreografa a nás tři holky, které jsme ve videoklipu byly jako sólistky, chtěl na všechna vystoupení. Díky tomu jsme tedy dva roky jezdili po světě s jeho show a projeli všechny kontinenty. Byla to výborná spolupráce, i když to nebylo divadlo, ale svět komerce. Bylo vidět, že tam jsou opravdu velké prostředky, všechno bylo velkolepé, úžasný zážitek.

Na jakých projektech pracujete teď, věnujete se pedagogické práci?

Spolupracuji s Yemim, který má vlastní taneční skupinu JAD Dance Company i studio, kde učím i tančím. Děláme různé spíš komerční projekty, spolupracujeme například už dva roky se značkou Adidas, Metropolí Zličín, většinou jde o různé taneční módní přehlídky, tedy přehlídky, u kterých nejde jen o předvádění oblečení, ale mají chorografii. To je velmi oblíbené, protože tanečníci takové show dají jiný rozměr než modelky.
Také jezdím s českou produkcí, která je najímána do Německa a do Belgie, s krácenými verzemi Labutího jezera, Louskáčka a Karnevalu zvířat a projektem Strauss Gala. Jde o představení, která vytvoříme na objednávku s českými tanečníky a jezdíme s nimi na krátké zájezdy, balety jsou ve zkrácené podobě, protože hrajeme především pro děti odpolední představení. Tyhle produkce mají ještě další zvláštnost, jsou doprovázené čtením, vždycky je s námi ještě paní, která má veršovaný text v němčině a předčítá, aby to pro děti bylo zajímavější. Vždycky zapojím tanečníky, které mám kolem sebe, z Laterny magiky, z HAMU a tanečníky, kteří jsou dobří, ale nemají zrovna práci, protože ta se dneska shání opravdu špatně. V prosinci jsme měli s Louskáčkem zájezd na deset dní, jinak jsou to většinou víkendy nebo jednodenní zájezdy. Za celou sezonu máme zhruba 60 představení.

Co děláte, když si chcete odpočinout? Když máte čas jen a jen pro sebe?

To je těžká otázka, protože nemám moc čas odpočívat. Když mám štěstí na volný den, chvíli se mi nechce dělat nic a jen ležím a čtu si. Odpočívat umím, ale jak mám času víc než dva dny, tak už se nudím, už musím mít nějakou aktivitu. Aspoň si jít zaplavat, projít se nebo i uklidit, to beru jako aktivní odpočinek. Nedokázala bych jen tak celý den proležet. Mám také psa, takže procházky s ním také odpočinek a pěkná rozcvička po ránu.

cervickova pavlina 5

A poslední otázka zní: proč by se naši čtenáři měli vypravit na Human Locomotion?

Je to představení skoro pro všechny generace, snad jen s výjimkou malých dětí. Je to podařená inscenace, kde se snoubí všechny složky, které se snoubit mají, když jde o Laternu magiku: film, výborná hudba, nádherné kostýmy a scéna. Herci jsou výborní a tanečníci jsou myslím také dobří :-). Věřím, že je to opravdu vydařená inscenace, nejlepší za posledních několik let.

Zdroj foto: archiv Laterny Magiky

( 2 hlasů )


Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 
Banner

Přihlášení



Anketa


Partneři

Hledat

Příběhy Elišky, Vítka a Čenišky (8)

Čtěte také...

6. díl seriálu Březen, za kamna vlezem – nejlépe s knihou (tištenou, elektronickou, audio)

6 BMC perexBřezen býval měsícem knihy, starší ročníky si to dobře pamatují. Asi i v dřevních dobách býval touto dobou propad prodejů (i když se na ně asi tenkrát tolik nehrálo) a tak byl jarní měsíc vybrán jako vhodný ku čtení. Na nějaký čas nám, milovníkům...


Literatura

Nepostradatelná příručka zahrádkářů, kutilů a chalupářů - Receptář prima nápadů

receptar prima napadu 200Pro všechny pěstitele, chovatele, kutily a zvídavé čtenáře vydalo v dubnu nakladatelství Esence knihu Václava Postráneckého Receptář prima nápadů. Sledujete-li televizní pořad, tak jste v obraze a víte, co čekat, ale ...

Divadlo

Lednová premiéra v Divadle Bolka Polívky: Autorská klaunérie Letem sokolím o velkém přátelství a boji o starou tělocvičnu

buga perexKlaunský divadelní projekt Letem sokolím vzešel z potřeby dvou klaunů Michala Chovance a Ondřeje Klíče po tříleté intenzivní spolupráci na klaunských skečích vytvořit celovečerní představení. Premiéra moderní autorské klauniády...

Film

Přijde už konečně nová Nová vlna?
ImageUž pěkných pár let trápí většinu kulturně aktivních obyvatel (nejen) České republiky otázka, kdy už přestane být kultura v úpadku a nastane nová renesance, která využije potenciál lidský, tématický i t...