Milan Hrabal: Autory bych si nejradši rovnou adoptoval
Banner

Milan Hrabal: Autory bych si nejradši rovnou adoptoval

hrabal martin 200Dana Podracká je známá slovenská autorka poezie, které nedávno vyšla sbírka i u nás v Čechách s názvem Persona. Sbírka je to nejen pěkná, co se týče obsahu, ale zároveň ji doplňují velmi zdařilé ilustrace, které s nebývalou něhou a citlivostí dotvářejí malebnost veršů. V anotaci sbírky se uvádí, že „...za slovy se objevují stíny i záblesky světla přesvědčující o životnosti světa stvořeného ze šestačtyřiceti písmen (slovenské) abecedy...“ Česká abeceda ale nabízí pouze dvaačtyřicet písmen, s čímž se musel překladatel Milan Hrabal vyrovnat a podařilo se mu to na výbornou. Mohli to ocenit i diváci na veletrhu Svět knihy, kde se představila i samotná autorka. A právě při této příležitosti jsem M. Hrabalovi položila tři následující otázky.

Vydávat a tvořit poezii je dnes poměrně okrajovou záležitostí. Myslíš si, že přesto mají básně i v dnešním světě své místo? Vím, že je to podivná otázka pro básníka, leč se mi zdá, že mladá generace se k poezii staví vyloženě odtažitě. Vnímáš to podobně?

Většinový odtažitý postoj k poezii není výsadou dnešní mládeže. Čtení poezie byla vždy dost výlučná záležitost. Možná dívky mé generace měly k poezii blíž, než ty o půlstoletí mladší. Ale já se, nejspíš díky svému zájmu, setkávám dost často s mladými lidmi, kteří mají poezii rádi. Pravda – dost často ji sami zkoušejí psát případně interpretovat. Je to většinou dáno příležitostí. Tedy: rodiče, škola, kamarádi... Jisté je, že časy mohutného Klubu přátel poezie, jsou nenávratně pryč.

Kromě poezie překládáš i prózu, pořičemž bych ráda upozornila třeba na knihu plnou autentických vzpomínek Lužických Srbů na období druhé světové války. Jejich příběhy mě hodně zaujaly, ale zároveň mě napadlo, že se nepřekládaly snadno, protože nad osudy těch lidí poněkud mrazí. Vybíráš si podobná témata záměrně, nebo k nim přicházíš náhodně?

Ve zmíněné knížce jsem přeložil jen část textů. Byla součástí rozsáhlého projektu a tak jsem musel práci rozdělit. Mou doménou byl v tomto případě spíš jejich výběr, kompozice a především: touha tuhle knížku v Čechách vydat. Ale abych odpověděl na otázku: tohle téma mě přitahovalo léta. Takže tentokrát to byl záměr od samého počátku.

hrabal martin2

Podle mého názoru jsi nesmírně pilný a šikovný autor a přitom zůstáváš stále trochu ve stínu. Co podle tvého názoru chybí obecně k tomu, aby se autor vedral dopředu? Mám trochu pocit, že dnes je to spíš záležitost dobrého PR, než skutečné práce autora... Souhlasíš se mnou?

Je „vedrati se“ to správné sloveso? Pokud se člověk chce prosadit, je to asi lepší, než spoléhat na „panenku sedající v koutě“. Většinou ji nenajdou... Ale nederu se. To neznamená, že bych si nepřál „být čten a někým pochválen“. Za ta léta jsem se však naučil určité pokoře. A tak autory i autorky sídlící na výsluní nepodezřívám z nějakého „draní se“. Mnozí jsou totiž skutečně dobří. Jak to poznám? Buď mě jejich řádky vzruší natolik, že mám zase chuť číst i psát poezii, nebo bych si je nejradši rovnou adoptoval.

Zdroj foto: Jitka N. Srbová, almanach Wagon


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa


Partneři

Hledat

Čtěte také...

Therion: “Jako vždy bude velkým potěšením u vás hrát”

therion 200Tento vzkaz nám předává Christofer Johnsson ze švédské metalové skupiny Therion. Ta je headlinerem festivalu Made of Metal, který se koná 15. až 17. srpna v Hodoníně. Přivezou si novou zpěvačku...

Nové komentáře


Literatura

Vačice, která se nesmála

vacice ktera se nesmala 200Tak se mi splnilo jedno přání. Po přečtení knížky Návštěva malé smrti od Kitty Crowther jsem si přála přečíst nějaké další knížky z nakladatelství Baobab a je to t...

Divadlo

Dům kultury Vsetín nabídne divadelní dvojkombinaci kabaretní show roku Ovčáček čtveráček i realistickou komedii Upokojenkyně

upokojenkyně200V úterý 7. února si ve Vsetíně přijdou na své příznivci divadla, komedie a kabaretní show, za kterými stojí Petr Michálek, divadelní režisér a ředitel Městského divadla Zlín.

...

Film

Jaké to je 154 krát zemřít? Aneb nesmrtelná Červená

cervena200Na Soňu Červenou mám živou vzpomínku. Byla jsem s rodiči v Národním divadle na Čapkově hře Věc Makropulos, kde ztvárnila hlavní roli. Psal se rok 2005. Tenkrát jí bylo osmdesát a mě ani ne dvacet. Po vystoupení jí ministr kultury předal státní vyznam...