Vlastní atelier si nechala postavit v roce 1904 v anglickém stylu. Stojí v sousedství mlýna, který její otec zakoupil v roce 1861 a nechal předělat na letní bydlení. Zdena se narodila v roce 1858 do rodiny zámožného právníka a politika. Její maminka pocházela ze šlechtického rodu a právě po ní zdědila výtvarný talent, jemnost i smysl pro krásu. Po otci, který pocházel z mlynářské rodiny, pak vytrvalost, temperament a živelnost. V rodinném salonu se již v mládí setkávala s významnými osobami z řad umělců. Byla hudebně i jazykově nadána, ale i vedena k domácím pracím. Nejvíce volného času věnovala malování, učila se i u Amálie Mánesové, později u Soběslava Pinkase.

 

O její budoucnosti definitivně rozhodla cesta s maminkou a sestrou do Paříže v roce 1878. Začíná studovat v Paříži u prestižních učitelů a město si zamilovala. Vrací se tam často, protože Paříž byla k ženám, které se profesionálně věnovaly umění, tolerantní. Cestovala do Anglie i Německa, často také do Itálie. Jako kultivovaná a originální osobnost měla řadu přátel mezi umělci všech generací.
Významným mužem v jejím životě zaujímal krajinář Antonín Chittusi, se kterým prožívala i svou první velkou lásku. Zatím co ona snila o inspirativním a rovnocenném uměleckém svazku, on potřeboval ženu jen k vytváření rodinného zázemí. Osudovým mužem se později stává o 17 let starší básník Julius Zeyer. Jemu i po letech i mladšímu Vilému Mrštíkovi vadila její samostatnost a nezávislost. Neuspěla ani s literárním kritikem F. X. Šaldou. Všechny její lásky měly většinou komplikované povahy a pro praktický život byly málo použitelní. Vybočením byla jen několika denní láska prožitá s francouzským sochařem Augustem Rodinem při jeho návštěvě v Čechách. Pro poslední románek, se spisovatelem a překladatelem Milošem Martenem, který byl o 25 let mladší, jí odsuzovala i rodina. Ona ale byla zvyklá nastupujícím umělcům v začátcích pomáhat, i když mnozí toho zneužívali.

  

V životě se nedařilo ani její sestře Anně, provdané do Francie za literáta Elémira Bourgase. Se Zdenou je pojilo silné pouto, a když nemohly být spolu, dopisovaly si. To pro obě mělo navzájem posilující význam. Anna těžce nesla, že je jen manželkou literáta a vadilo jí i složité postavení žen ve Francii. Dopisy psané hovorovým stylem ukazují postřehy z jejich běžného života, informace ze společnosti, rodinné a intimní problémy. Dlouhé pasáže obě věnovaly módě, psaly o zajímavých lokalitách, které navštívily, o uměleckých dílech a literatuře. Zdena také vedla rozsáhlou korespondenci s dalšími významnými osobnostmi, které poznala při svých studiích, častých návštěvách Francie i v dalších zemích, které navštívila. Dochovaná, neuvěřitelně rozsáhlá korespondence, která nebyla zatím systematicky zpracována, se stala významným pramenem pro pochopení souvislostí doby, důležitých osobních vztahů, názorů a životních předělů této umělkyně. Stala se symbolem vzepření se proti dobovým konvencím a maloměšťáctví.

  

V osobním životě se sice Zdeně nedařilo, ale v uměleckém to bylo opačně. Považovala se sice za malířku krajinářku, ale maluje sklo, vytváří lepty a je úspěšná s knižní grafikou. Stala se zprostředkovatelkou české kultury ve Francii, kde organizovala několik výstav se zaměřením na lidové umění. Dosáhla řady mezinárodních ocenění na poli dekorativního umění, zejména svými návrhy a malbou skla (Londýn, Paříž, Saint Louis, Praha, Berlín). Velmi významným mezníkem bylo její přátelství s francouzským generálem Mauricem Pellé, se kterým umělkyně úzce spolupracovala na přípravě výstavy československého lidového umění v Musée des Arts Decoratifs v Paříži v roce 1920 a který později vstoupil i do rodiny sňatkem s její sestřenicí Jarkou.

  

Ateliér si navrhla sama a inspirací jí byly návrhy anglických venkovských domů. Zděná budova se sedlovou střechou má prostornou malířskou dílnu s velkým oknem, pro návštěvy, které byly velmi časté, pak sloužil malý salonek. Dům doplnila dřevěnou verandou a vzhledem k častým záplavám dřevěné schodiště umožňoval přístup do místnosti ve výšce zvýšeného přízemí. Po její smrti v roce 1934 stavba začala chátrat, často měnila majitele a zažila i necitlivou přestavbu.

   

Středočeské muzeum získává v roce 1974 Braunerův mlýn i s atelierem. Využívá je pro své potřeby až do roku 2002. Tragické záplavy v srpnu 2002, kdy voda dosahovala do výše 6 metrů, poznamenaly oba objekty. V následujících letech se provádí i restaurování atelieru, při kterém byly odstraněny dodatečné úpravy. Jak původně stoletý objekt vypadal, zjišťovali muzejníci z dochovaných dokumentů a obrazů autorky. Interiér byl upraven do dobové podoby, opět rekonstruován krb, původní nábytek nahrazen replikami s barevným laděním, tak jak si to umělkyně sama namalovala. Vlastní atelier je vytvořen z autentických předmětů časově a dobově odpovídajících. Stěny zdobí její obrazy, představuje se jako knižní výtvarnice. Obrázky ukazují na její vývoj od počátku v Roztokách, pobyty v cizině i tvorbu po návratu domů. V sedmdesátce obrazů jsou vystaveny i studijní práce a kopie což působí věrohodně jako malířská dílna. Interiér nebyl jen malířskou dílnou, Zdena se ráda obklopovala starožitnostmi i výrobky lidového umění. Pokud tato místa navštívíte, budete mít pocit, že si malířka jen na chvilku někam odskočila a brzy vás ve svém salonku přivítá.

  

Zdroj fotografií: Středočeské muzeum

< Předchozí		Další >