Tento listopad si Ukrajina připomínala již desáté výročí, kdy začaly masové protesty známé pod zastřešujícím pojmem „Revoluce důstojnosti“, v Evropě známé spíše pod pojmem Euromajdan a sám Mokryk jej přirovnává k Sametové revoluci v Československu. A stejně jako u nás bylo i na Ukrajině rozbuškou policejní násilí proti pokojným demonstrantům.

Čemu se věnují jednotlivé kapitoly?

Celá kniha je rozhovorem Jiřího Padevěta s Radomyrem Mokrykem. Kniha je rozdělena do čtyř kapitol včetně úvodu – V úvodní kapitole jsou zařazeny všeobecné a konkrétní otázky, které se nikam nevešly. Například jaký je rozdíl mezi Sovětským Ruskem a současnou Ruskou federací. Mokryk zde odpovídá na otázky mířené na jeho studia či vnímání Zakarpatí. Máme tak všeobecnou představu, kým Mokryk jako člověk je a jaké má politické pozice.

Kapitola 1918 až Majdan se věnuje jak už nám napovídá název kapitoly, dějinám Ukrajiny od novodobého ukrajinského státu, jak byl založen na principech Kozáků, napadení bolševickým Ruskem, Holodomoru, ukrajinské normalizaci až po revoluci důstojnosti v listopadu 2013, u nás známé pod pojmem Majdan.

Třetí kapitola se zabývá Euromajdanem, co skutečně stálo za protesty a jak se k nim postavila tehdejší vláda, nakloněná ruskému smýšlení. Čeho protestující dosáhli a jaký vliv to mělo na následující události ukrajinského národního sebeuvědomění, když v roce 2022 Rusko podniklo již nepopíranou válku, kterou schovalo pod pojmem „speciální vojenská operace“.

Čtvrtá a poslední kapitola se věnuje samotným otázkám na současnou plnohodnotnou invazi Ruska na Ukrajinu. Kapitola je sice nazvaná Válka, nicméně válka na Ukrajině začala již v roce 2014, kdy Rusko nelegálně anektovalo Krymský poloostrov a Donbas, byť jsme to tak tehdy nevnímali. Čtvrtá kapitola se tedy zabývá ruskou invazí únoru 2022.

Osobní zkušenost i pohled historika

Rozhovory kombinují osobní zkušenost i názor historika. V rámci osobní zkušenosti podává události Majdanu. Jak sám říká, tento pojem nemá nijak zvlášť v lásce a preferuje název Revoluce důstojnosti. V ní totiž primárně nešlo o protesty na odmítnutí přípravy na podepsání Ukrajinsko-evropské asociační dohody ze strany vládní garnitury. Podle Mokryka šlo primárně o svobodu projevu a vyslyšení sílících hlasů, že Ukrajina je součástí Evropy a chce do ní patřit. Zároveň se vše odehrává v době, kdy je již Putin a Lukašenko u moci a z těchto dvou států se stávají autoritářské režimy spějící k nadvládě Ruska, jak nad Běloruskem, tak usilující o nadvládu nad Ukrajinou.

Jako historik pak Mokryk pohlíží na komplikované dějinné události typu Volyně, která je dodnes citlivým tématem jak pro Poláky, tak pro Ukrajince. Nicméně vysvětluje zde také například komplikované židovské pogromy, které se ale neděly pouze ze strany Ukrajinců, ale začínají již za bolševiků. Další rozebírané otázky se věnují stalinským zločinům a rusifikaci Ukrajiny. Zde se například dozvíte, proč někteří Ukrajinci z jižní a východní části své země mluví rusky. Zajímavou otázkou od Padevěta je pak zájem o ukrajinský disent. Řeč ale přijde také na Banderu, který je ruskou propagandou líčen jako radikální a militantní nacionalista a v pozdějších letech jako kolaborant s fašisty. Samozřejmě přichází řeč také na kolaboraci samotných Ukrajinců s nacisty.

„Ale logiku těchto lidí si dovedu představit: Jsme v roce 1943, jejich město a celý region je pod německou vládou, na frontách to zatím není jasné a vlastní armádu ani stát nemají. Pro spoustu Ukrajinců je jak Německo, tak SSSR, ale i Polsko – nepřítel. Jasně, že poválce se SSSR ocitne na „vítězné“ straně a udělá všechno, aby jakákoliv spolupráce s Německem vypadala jako zločin. A Západ na to často dodnes slyší. To je ale zkreslená představa, nemůžeme dějiny soudit takhle retrospektivně. V té situaci se tito lidé rozhodovali tak, jak se rozhodovali. Zda se rozhodovali správně? Těžko říct. Z hlediska dějin se formálně ocitli na straně obludného režimu, který tuto válku prohrál. Ale sovětský režim nebyl o moc lepší. Z hlediska dějin se asi nedá tato volba označit za šťastnou. Nejsem si ale jistý, že jiné možnosti z hlediska tehdejší situace byly příznivější. Ne, že bych se přímo zastával a hájil jejich rozhodnutí, to ne. Ale v dobovém kontextu to chápu.“

Hovory o Ukrajině jsou především konverzací

Hovory o Ukrajině jsou zkrátka rozhovor, který nedokáže a ani to nemá v úmyslu, obsáhnout vše do detailu. Proto jde v Hovorech hlavně o stěžejní otázky, epizodické pohledy na sporné či nejednoznačné události na území Ukrajiny. Vzhledem ke specifickému řazení kapitol je vhodnější, abyste měli alespoň ze začátku knihy určitou znalost dějin ukrajinského státu. Především v historické oblasti jde totiž o knihu spíše přehledovou a určitá témata jsou naznačena, jiná referují přímo ke konkrétním událostem.

Hovory o Ukrajině jsou důležité v nastínění událostí na Ukrajině za Sovětského svazu (sám Mokryk napsal dizertační práci na téma „Šedesátníci a koloniální diskurz sovětské kultury na Ukrajině v době tání (1956-1964)“ nebo také osobní úhel pohledu na Revoluci důstojnosti, kde byl Mokryk jako aktivní protestující. Hovory o Ukrajině jsou zkrátka zaměřené především na osobní zkušenost a názory Mokryka, popřípadě jeho blízkých a přátel. Například současné pohledy na dosavadní prezidenty Ukrajiny včetně Zelenského. Zmiňuje také například Minské dohody a jejich vývoj, kdy se diplomaticky jednalo o území Ukrajiny, které okupovalo Rusko. V otázkách se dostává Padevět též k ruské propagandě vytahující historické události z pohledu Ruska a popírající autonomní pohled Ukrajiny. Mokryk tak objasňuje, jak Rusko účelně zneužívá dějiny k vlastnímu účelnému výkladu. Pokud si chcete doplnit nějaké mezery v povědomí o jednotlivých událostech samostatné Ukrajiny, pak rozhodně sáhněte po Hovorech.

Hovory o Ukrajině
Jiří Padevět se ptá Radomyra Mokryka
Nakladatelství: Academia
Rok vydání: 2023
Počet stran: 190

https://www.academia.cz/hovory-o-ukrajine--padevet-jiri--academia--2023

< Předchozí		Další >