Nejošklivější architektura – to je cyklus komentovaných prohlídek, který pořádá vzdělávací spolek Scholastika. Jako první „ošklivou“ budovou mělo prvních dvě stě zájemců projít Novou scénu Národního divadla, kterou představil hudebník a výtvarník Vladimír 518 a sochař Pavel Karous.
Iniciativa chce nejen přiblížit obecně negativně vnímané stavby, ale upozornit na to, že nastává „doba temna“, kdy jsou důležité a jedinečné budovy bourány, místo toho, aby byly chráněné a udržované.
Ve skupině číslo 1, která začíná prohlídku uvnitř divadla, se slova ujímá Vladimír 518. Hovoří o svém vztahu k předrevoluční architektuře a vývoji jeho vztahu k ní a obecně k práci Karla Pragera. Nová scéna Národního divadla měla být dle plánu dokončena k stoletému výročí otevření historické budovy ND, tedy v roce 1983.
Původním architektem budovy měl být Bohuslav Fuchs, ale projekt přerušila jeho smrt. Po dalších peripetiích a zjištění, že projekt nemůže být dokončen včas, ho v roce 1980 přebírá „hasič“ Karel Prager. V tomto období se budovy stavěly ve smyslu komplexního díla, tzn. jeho výstavbu neřeší pouze architekt, ale další odborníci z řad sociologů, kunsthistoriků a dalších. Takové řešení je pro svou dobu naprosto typické, skrývá v sobě kromě návrhu budovy a jejího interiéru, i zdánlivě běžné předměty, jako jsou stoly, židle, dokonce i skleničky atd.
Všudypřítomný zelený mramor kontrastuje se skleněnou plastikou Pavla Hlavy, která se táhne celým objektem a končí ve stropních podhledech, dalším z typických znaků tehdejší architektury. Obrovské skleněné kvádry, které jsou součástí přední masky budovy, byl pro tvůrce dalším z tvrdých oříšků k rozlousknutí. V osmdesátých letech nefungovaly podniky, které by architektům dodávaly technologická řešení jejich návrhů a tak Prager musel vyřešit i tento úkol k dosažení plánovaného finálního vzhledu.
Slovo přebírá Pavel Karous, který nás seznamuje s výtvarnými řešeními v rámci objektu Nové scény. Připomíná, že zákon z roku 1965 ukládal povinnost vyčlenit 1-4 % z celkového rozpočtu stavby na výtvarné realizace, aby byli podpořeni noví umělci. V té době jsou tedy výtvarné realizace integrální součástí architektury, v dnešní době nic takového žádný zákon neukládá a výtvarné realizace jsou téměř vyhubeným druhem.
Celkový počet výtvarných realizací v rámci objektu Nové scény je čtrnáct. Jako první obdivujeme skleněný plášť nové budovy, který je složen ze 4306 kusů foukaných tvarovek. Řešení přinesl Stanislav Libenský spolu s Jaroslavou Brychtovou, kdy museli vymyslet, jak izolovat okolní zvuky a náročný dopravní provoz vně budovy. Vakuum ve foukaných tvarovkách bylo ideální provedení.
Zastavujeme se také v průchodu mezi Novou scénou a administrativní budovou, kde jsou kopule vedoucí nad tunely do hereckých šaten. Autorem je Benjamín Hejlek, který při své práci rád posouval technologie dál a dál a v tomto případě zapekl do skla drátěné dekorativní spirály.
Jako poslední bych zmínila sochu Znovuzrození Josefa Malejovského, která se nachází na piazzetě Národního divadla a kterou místní skejťáci překřtili na „Dívku ve spacáku“ a později na „Žvýkačku“.
Pro zájemce, kteří nebyli prokřehlí zimou jako já, byla přichystaná ještě druhá přednáška Vladimíra 518 spojená s projekcí o normalizační architektuře a především dílech Karla Pragera, netradičně ve skladu kulis ND. I bez ní se však mohl návštěvník dozvědět mnohé a začít o „ošklivé architektuře“ uvažovat jinak. Atmosféra byla přátelská a uvolněná a třeba se do budoucna dočkáme i prezentace Adama Gebriana přítomného mezi dalšími posluchači, který nedávno získal cenu Architekt roku v rámci stavebního veletrhu For Arch, za svou jedinečnou roli na poli popularizace architektury.
Prohlídkla proběhla 23. 9. 2015.
Foto: autorka
| < Předchozí | Další > |
|---|