„Je celá řada postav, o jejichž podobě se jen dohadujeme,“ říká Renáta Fučíková

Renáta Fučíková, respektive její kniha Historie Evropy, získala nominaci na Magnesii Literu v oblasti tvorby pro děti a mládež. Oprávněně, tento obrazový průvodce dějinami našeho kontinentu nemůže nechat nikoho netečným. Vloni jsme její jméno našli ještě v dalších knížkách, které ilustrovala. Je jasné, že jsem se Renáty měla nač ptát.

Renáto, kde tě zastihla zpráva o nominaci na Magnesii Literu? Jaká byla tvá první reakce?

Zastihla mě u počítače, při psaní příběhu. Reakce? Mám samozřejmě obrovskou radost, že kniha Historie Evropy zaujala porotu nejprestižnější české literární soutěže. Nominace je obrovskou poctou pro celý náš tým.

Myslím, že je to největší ocenění tvých autorských knížek o historii, nebo se mýlím? Která ocenění považuješ sama za NEJ?

Vážím si všech ocenění, která kdy moje knihy dostaly. Cen od teoretiků, od kolegů, od učitelů, od knihovníků i od dětí. Na cenách je nejdůležitější to, že připomenou čtenářům kvalitu knihy, pomůžou při výběru v knihkupectví nebo v knihovně.

Historie Evropy je velký námět, obrovský kus práce (140 ilustrovaných dvoustran) – jak dlouho ti trvalo sbírání podkladů, vytvoření scénáře knihy a ilustrování?

Práce trvala tři roky. Byly to roky studia, hledání, debat s historičkou o různých detailech a odstínech vyprávění. A byly to roky přepisování, cizelování a broušení jazyka, kterým jsou tyhle historické příběhy vyprávěné. Taky to byly roky nočního a ranního přemýšlení o nejvhodnější kompozici ilustrací, o nejvýstižnější barevnosti, o správnosti podrobností. Roky úvah o umístění textů v obrazech, o komiksovém rozhýbání děje, o přehlednosti příběhů.

Vytvořit obrázkovou knihu o dějinách našeho kontinentu mě napadlo, když můj syn končil první stupeň základní školy. Jeho jednostranně zaměřené učebnice vlastivědy mě dost popuzovaly. Chtěla jsem českým dětem názorně ukázat, že naše země není ostrovem v oceánu, že nejsme jen Češi, ale že jsme i Evropané. A že celý náš kontinent má bohaté dějiny.
Nejdřív jsem ale musela najít nakladatele, který by se do tak odvážného projektu pustil. Tím nakladatelstvím byl Práh a nakladatelem byl Martin Vopěnka. Společně jsme se rozhodli, že dětem předložíme evropské dějiny ve velkorysém pojetí.

Text jste psaly s Danielou Krolupperovou – která z vás měla hlavní slovo při psaní?

Naše kniha mapuje evropské dějiny od doby kamenné až po rok 2011, které jsem rozdělila do 72 kapitol. Tak velký objem údajů a podkladů nemůže jediný člověk v krátké době zpracovat sám. Proto jsem požádala o spolupráci na přípravě textů renomovanou spisovatelku Danielu Krolupperovou, znala jsem její knihy o českém jazyce anebo příběh Magdaleny Dobromily Rettigové. Daniela mi, obrazně řečeno, svou prací se zdroji informací prošlapávala cestu jakousi neposkvrněnou zasněženou plání. Někdy jsem její stopy využila, jindy jsem se vydala docela jiným směrem – to bylo třeba ve chvílích, kdy bylo nutné příběh rozhýbat komiksem nebo naopak razantně zkrátit. V každém případě byla její spolupráce velice důležitá a cenná. Na výsledný výraz knihy pak pečlivě dohlížela historička Václava Kofránková. Byla to ona, kdo vybavil knihu obsáhlým jmenným rejstříkem, a tak v sobě naše Historie Evropy spojuje vypravěčskou lehkost a výtvarnou neotřelost s dějepisnou přesností. Díky tomu může pomáhat při výuce dějepisu školákům z prvního i druhého stupně základních škol. Ale stejně dobře poslouží studentům i dospělým čtenářům, protože nabízí i spoustu zajímavostí a námětů k zamyšlení.

V tvé bibliografii najdeme i další knihy s náměty z historie – kdy jsi poprvé v sobě pocítila puzení vytvořit ilustrovanou historii pro mladé čtenáře?

Potom, co jsem měla za sebou ilustrace ke svému Vyprávění ze Starého a z Nového zákona a také řadu knih fantasy (i slavnou Narnii), mě před pár lety v Albatrosu spíše žertem vyzvali, ať si vyberu téma, které bych chtěla ilustrovat. Vzala jsem tu nabídku vážně a napadlo mě, že by stálo za to ilustrovat Staré pověsti české. Začetla jsem se do Jiráska a byla to katastrofa, ten text už dnešním dětem nemůže nic říkat. Spojily jsme proto síly se spisovatelkou Alenou Ježkovou, která už měla zkušenosti z předchozí tvorby pro děti. Z onoho setkání vznikla spolupráce, z níž vzešly hned čtyři knihy o historii.

Pak jsem vytvořila dvě další – autorské – bohatě ilustrované knihy o historii, konkrétně o velkých postavách našich dějin: o Masarykovi a Komenském. Obě publikace patří do ediční řady Největší Češi, kterou jsem nabídla už jmenovanému nakladatelství Práh poté, co jsem v zahraničí viděla obdobné publikace.

U nás není zvykem předkládat dětem naučné knihy, kde by obraz převažoval nad textem, a to je, myslím, velká škoda. Dnešní děti jsou díky počítačům zvyklé orientovat se podle obrazů, mají nižší schopnost soustředění. Proto je dlouhé texty odrazují. Moje knihy jim nabízejí nejen souhrn událostí, ale i jejich výklad, návod, jak je přijímat. Jsou vstupní branou, jakousi pozvánkou do vzrušujícího světa historických příběhů.

Jak těžké je „kreslit“ historické postavy – nakolik se držíš letitých představ o podobě dávného panovníka, třeba Karla IV. a nakolik pustíš do ilustrace své vlastní představy, pocity, dojmy…?

Ve chvíli, kdy kniha vypráví o historicky doložených postavách a jejich tváře jsou někde zachycené, je podoba daná. Pak je ale celá řada postav, o jejichž podobě se jen dohadujeme. Tady nastupují instinkty a úvahy. Pokoušela jsem se třeba „zrekonstruovat“ podoby praotce Čecha a kněžny Libuše. Lidé jsou stále stejní, stačí jen obměnit účes a oděv. A tak jsem si brala na pomoc tváře přátel a známých, někdy i členů rodiny. Podobně jsem si odvodila i podobu mladého Komenského, protože jeho nejstarší portrét ho zobrazuje až ve věku padesáti let. Našla jsem jednoho známého, který se Komenskému podobá a je zhruba v tom věku, a použila jsem jako vodítko pro svou knihu jeho fotografie z dětství a mládí.

Vedle historických knih máš na svém kontě řadu pohádek, bájí – čím tě tyto žánry okouzlily?

Poslední dobou docházím k poznání, že takzvané pohádky – tedy lidové pohádky, plné víl a čarodějů, nikoli pohádky autorské – jsou starověkými mýty severu Evropy. Naše středoevropské mýty se po generace předávaly sice jen od úst k ústům, ale jsou stejně barvité a strhující.

Zajímavé bylo porovnat poetiku čínských pohádek s evropskými. V určitých ohledech – hlavně stavbou – se sobě silně podobají, protože jde o lidová vyprávění. Pokud jde ale o vnitřní postoj ke světu, tam se asijské pohádky od evropských silně liší. Je nádherné začíst se do jakýchkoli lidových vyprávění, protože vás díky nim ovane podstata lidského bytí, prostá a naplňující.

Zkusíš vytvořit autorskou pohádkovou knížku, nové báje a pověsti? Nebo v této oblasti budeš „jen“ ilustrátorem?

Právě se o něco takového snažím. Na základě mýtů a vyprávění z celého světa píšu nové příběhy, svoje vlastní. Jsou to vyprávění pro menší děti, kterým ještě čtou jejich rodiče. Chci, aby tyhle příběhy byly mostem mezi pohádkami pro nejmenší a pověstmi, které si za čas budou tihle budoucí čtenáři číst sami. Příběhy o souhvězdích nabízejí odpovědi na mnoho dětských otázek, radí jim, jak si poradit v různých situacích, stejně jako radily lidem ze všech končin světa už po dlouhá tisíciletí.

Zároveň se psaním příběhů se je pokouším i ilustrovat. Stejně výpravně jako klasické pohádky.

V loňském roce jste s Renatou Štulcovou vypravily ke čtenářům knihu Růže a krokvice. Prozraď nám něco a vaší spolupráci. Budete jako autorský tým pokračovat dalšími příběhy?

„Růži a krokvici“, detektivní příběh z doby panování Karla IV., jsem Renatě Štulcové ilustrovala už před třemi lety. Hned po ní jsme se společně vrhly do vytvoření jakéhosi nového moravského mýtu, převyprávěného příběhu krále Ječmínka. Můj původní nápad na propojení několika pověstí s historickými fakty se nakonec našimi společnými silami rozkošatěl v plnokrevnou historickou fantasy z 13. století. To mluvím ale jen o pouhém námětu a synopsi. Pak Renata sama ještě dva roky dotvářela charaktery hrdinů, rozvíjela hlavní zápletku a doplňovala ty vedlejší, a pak celý román scénu za scénou psala. Dala jméno hlavnímu hrdinovi, který pojmenoval i celou knihu: „Mojmír“. Ten prožije mnoho dobrodružství, putuje s přáteli daleko až na východní pobřeží Asie a na konci příběhu odvrátí od naší země zničující válku. Nakonec jsem román ilustrovala a vybavila ho mapami a slovníkem kaligrafických čínských znaků.

Na podobném – moravském – tématu budeme společně pracovat letos na podzim. Renata by měla napsat Velkou kroniku Moravy a já ji budu ilustrovat. Vyjít by měla v příštím, cyrilometodějském roce.

Který z autorů, se kterými jsi spolupracovala, ti „sedl“ nejvíc?

Každý z autorů je jiný, a proto je úžasné s nimi spolupracovat. Každý z nich má svůj projev, svůj pohled, a já se ho snažím předložit čtenářům, posunout ho ve výsledném výrazu ještě dál. Baví mě chytat se detailů v textu a vytahovat je na světlo. Světlo se latinsky řekne „lux“, to slovo zaznívá v názvu mého povolání. Práce ilustrátora je prozáření knihy světlem skutečným i pomyslným.

Také jsem někde objevila, že jsi vytvořila několik poštovních známek. Jak ses k této práci dostala, jaké nové poznatky jsi při ní získala pro svou další tvorbu?

Dostala jsem se k ní jednoduše, ředitelství České pošty mi prostě zadalo návrh tří známek k Roku české hudby: byla to klasika – Smetana, Dvořák, Janáček. Od té doby už bylo známek několik, i příležitostných razítek a dokonce i dopisnice. Témata jsou většinou taky z historie, a tak se mi známky prolínají s knihami.

A jaké to vlastně je, lepit na dopis vlastní známku?

Jé, to je moc milé. Někdy si to přímo užívám a nalepím hned tři vedle sebe, každou jinou. Skladatel vedle koně a vedle světice…Ale jak jsou všechny z jedné ruky, docela spolu ladí. Škoda, že se papírových dopisů posílá už tak málo.

Na závěr nám prozraď, prosím, co dělá Renáta Fučíková právě teď – čím nás letos překvapí?

Letos na podzim vyjde další moje autorská kniha. Bude o nejslavnějším Čechovi ve vesmíru. O Antonínu Dvořákovi. Proč ve vesmíru? Přečtěte si závěr rukopisu:

„…Od roku 1977 putují dalekým vesmírným prostorem za hranicemi naší sluneční soustavy sondy Voyager 1 a Voyager 3. Na palubě nesou kromě přístrojů i plakety s pozdravy Pozemšťanů a nahrávky zvuků naší planety – větru, moře, deště, zpěvu ptáků. Jako dar mimozemským civilizacím, které snad jednoho dne tyto sondy objeví, je přiložena i hudba světově známých skladatelů, je mezi ní i symfonie Z Nového světa, kterou napsal Čech Antonín Dvořák…“

RENÁTA FUČÍKOVÁ (1964)

Vystudovala VŠUP v Praze, obor Ilustrace a užitá grafika. Od roku 1988 ilustruje knihy, časopisy, vytváří komiksy pro děti, divadelní programy, poštovní známky. Ilustrovala mimo jiné „Letopisy Narnie“, pohádky Hanse Christiana Andersena, bratří Grimmů a Oscara Wildea, čínské a keltské pohádky. Ilustrovala knihy Aleny Ježkové „Staré pověsti české a moravské“, „Příběhy českých knížat a králů“, „Karel IV.“ a „77 pražských legend“. Dále ilustrovala knihy Renaty Štulcové „Růže a krokvice“ a „Mojmír. Cesta pravého krále“, knihu Josefa Krčka „Vánoce. Putování do Betléma“ a knihu „Školníci“ Miloše Kratochvíla. Její ilustrace doprovázejí i autorské knihy „Vyprávění ze Starého zákona“, „Vyprávění z Nového zákona“, „T. G. Masaryk“, „J. A. Komenský“ a „Historie Evropy. Obrazové putování“.
Za svou práci byla mnohokrát oceněna doma i v zahraničí, je zapsána na Čestnou listinu IBBY a v letošním roce byla navržena na Cenu Astrid Lindgrenové.

Zdroj foto: archiv Renaty Fučíkové