V pražském UPM právě probíhá výstava fotografií Františka Drtikola (1883 – 1961). Ten na počátku druhé světové války rozdal svůj archiv různým muzeím či institucím. Uměleckoprůmyslové muzeum dostalo – mimo jiné – kolekci fotografií, pracovních studií a různých tematických variací, jejíž malou část vystavuje.

Návštěvník, který má v paměti velkolepou Drtikolovu výstavu z loňského jara, bude možná trochu zklamán. Okázalost a pompu, se kterou minulý středočeský hejtman krátce před svým pádem Drtikolovo dílo prezentoval, jde jen těžko překonat. Co na tom, že loňská výstava měla naprosto chaotickou koncepci a téměř žádný doprovodný text a program - jen když na první pohled ohromila! Naproti tomu je za současnou výstavou fotografových prací vidět kus solidní práce. Z velkého množství dosud neznámých děl jsou vybrána ta, která tvoří jasný a kontinuální vhled do uměleckého uvažování Drtikolova. Pozorný divák vidí podrobně jak fotograf pracoval, které téma ho zaujalo a jak se – někdy klopotně a nelíbivě – postupně propracovával až ke kýženému výsledku. Pečlivě vybraný soubor kontaktů, vytvořený krom práce s živými modely i hliněnými maketami a pro Drtikola typickými „vystřihovánkami“, je podrobnou lekcí autorova tvůrčího myšlení. Soubor prezentovaných prací tvoří díla z let 1930 - 1935, kdy Drtikol zrušil svůj ateliér.

František Drtikol se narodil r. 1883 v Příbrami, absolvoval r. 1903 odbornou fotografickou školu v Mnichově a po několika letech sbírání zkušeností v různých ateliérech v cizině i v rodném městě si r. 1912 otevřel fotoateliér v Praze. V něm se věnoval především tvorbě aktů. Jeho studie lidského těla, ovlivněné zpočátku zejména secesní manýrou, později určitým purismem, inspirovaným stylem art-deco a kubistickými jednoduchými a od jakéhokoliv dekoru oproštěnými liniemi, jsou vpravdě geniální a dodnes mnohdy nepřekonané. Jejich působivost spočívá především v originální práci se světlem. Sám Drtikol o tom ve svém odkazu napsal: "Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši do duší lidem světlem poznání." Na počátku dvacátých let vytříbil svůj styl, místo nehybně stojících modelek pracoval s tanečnicemi a do svých aktů zakomponovával geometrické linie a prvky. Také objevil vlastní fotografickou techniku - půltónovou fotolitografii. Postupně vytvořil cykly Studie, Akt a Kompozice, na konci dvacátých let mimo jiné například soubor fotografií Krok. V počátku třicátých let pak vznikl jeho nejznámější fotografický soubor - Světlo duše. A právě v tomto období, kdy autorova tvorba dosáhla vrcholu, vznikla též díla, která výstava prezentuje. Studie lidského těla v prostoru či fotografie papírových siluet začleněných do pečlivě připravené kompozice pozadí jsou autorovi prostředkem, jak sdělit světu svůj subjektivní pohled na svět a člověka. Drtikolův vliv na vývoj fotografie jako svébytného umění je naprosto nezpochybnitelný a zásadní. Drtikol ceněn a uznáván jako fotograf osobitého stylu a techniky doma i ve světě, přesto v roce 1935 náhle zavírá svůj ateliér a se svou fotografickou tvorbou končí. Oficiálně obhajoval své rozhodnutí hospodářskou krizí a nevýdělečností svého podniku, to asi byla pravda jen částečná. Fakt je, že na své umění si před tím byl ochoten vydělávat třeba i pořádáním kurzů pro amatérskou veřejnost anebo tvorbou interiérových uměleckých doplňků, jejichž fotografie výstava též ukazuje. Je velmi pravděpodobné, že největší vliv na jeho náhlý odpor k fotografování neměl nedostatek financí, ale negativní ohlas, jaký mělo používání čím dále tím mladších fotografických objektů. Drtikola stále více fascinovala nahota těla téměř bezpohlavní, s efébskými rysy, které nacházel u dětských modelek. Podle jeho současníků ukončení tvorby tak bylo jedinou cestou, jak se vyhnout hrozícímu skandálu. Drtikol se od fotografování odvrátil a dále se věnoval jen malbě, překladu budhistických textů a svým žákům, které právě východním filosofiím, józe a budhismu vyučoval. Po válce se stal horlivým členem Komunistické strany, hrdě se hlásil ke své aktivní účasti v únorovém převratu a jako funkcionář se na politice komunistické strany po celá padesátá léta horlivě podílel. Jak ovšem jeho umění a budhistické náboženské přesvědčení šlo dohromady s komunistickou činností v nejkrutějších padesátých létech, to je pro jeho příznivce dodnes nepochopitelnou záhadou a temným stínem v umělcově osudu.

Výstava, kterou až do 24. listopadu můžete v Uměleckoprůmyslovém muzeu shlédnout, je věnována autorovi první monografie, která o fotografovi Františku Drtikolovi v r. 1938 vyšla – Josefu Richardu Markovi. Krom doposud neznámých děl Drtikola můžete vidět i ukázku z jeho fotoceníků interiérových doplňků, kreseb a několika pro něj důležitých osobních maličkostí. Součástí expozice je též velmi zajímavý životopisný filmový medailon. Nápaditým a okouzlujícím zpestřením je možnost si Drtikolův oblíbený pracovní postup vyzkoušet. Několik negativů s jeho nejtypičtějšími papírovými figurkami, kousek černého tylu a podobných rekvizit spolu s promítacím přístrojem a bílou plochou navnadí k vlastním tvůrčím pokusům snad každého návštěvníka výstavy. 

Z fotografického archivu
František Drtikol
Kurátor výstavy: Jan Mlčoch
Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 17. listopadu 2, Praha 1
Výstava trvá do 24. listopadu 2013

Foto: Uměleckoprůmyslové museum Praha