Přečtěte si ukázku z knihy Nejhorší dcera

Ve spolupráci s Ivou Geckovou vám přinášíme ukázku z její knihy Nejhorší dcera.

Mám už odvahu se otočit?
Tak jo, kruci, nebudu to protahovat.
Alena stála u postele, ruce svěšené podél boků, a dívala se na mě. Zalapala jsem po dechu. Čekala jsem to?
Ne. Snažila jsem se zaostřit.
Nejsme ve špatném pokoji?
Ten člověk, který leží na posteli, přece nemůže být můj…otec.
Udělala jsem krok k nohám postele, kde na cedulce
stálo:
Josef Stehlík, 19. 6. 1955.
Je tohle datum narození mého otce? Chvíli jsem pátrala v paměti. Jo, je to v pořádku.
Dívala jsem se střídavě na cedulku a na postavu na lůžku. Nechápala jsem to.
„Proč je… proč je tak… žlutej?“ zeptala jsem se nakonec. Z muže ležícího na posteli byl vidět jen obličej, krk a ruce, ale všechno to mělo žlutou barvu.
„To je ikterus, má problémy s vylučováním žluči. To souvisí…“ pokrčila rameny a podívala se na něj.
„S pitím,“ dokončila jsem větu. Stála jsem těsně u lůžka.
Proboha, ten vypadá.
Alena přikývla. „On ti to pak ještě všechno vysvětlí pan doktor,“ podívala se na mě.
Výborný.
Dívala jsem se na muže, který mi otce skoro nepřipomínal. Do pravého předloktí mu ze stojanu vedle postele vedla hadička. Další hadička se mu táhla z nosu… Jeden prst pravé ruky měl v něčem zastrčený a odtamtud vedla další hadička. Vlevo i vpravo u postele stály jakési pípající a blikající přístroje.
Nechci vědět, co znamenají, jaké funkce sledují ani k čemu jsou…
Alena mi k posteli donesla plastovou židli. Kabát a kabelku jsem si pověsila na věšák a posadila se. Dokážu v té osobě vůbec rozeznat nějaké známé rysy? Bylo mi těžce, naprázdno jsem polkla a sevřela své ruce mezi koleny. Už nebylo ani památky po plných, buclatých tvářích. Místo nich jsem viděla jen zažloutlé propadliny, protkané hustou sítí fialových žilek a porostlé několikadenním strništěm. Jeho tváře vypadaly jako hluboká údolí. Co zůstalo, byly velké masité rty, které teď ve vychrtlém obličeji ale působily značně nepatřičně. Sledovala jsem vykrojení otcova horního rtu, od kterého se táhla klikatá nehezká jizva k pravé nosní dírce, jež obkreslovala pravé chřípí a končila v polovině pravé propadliny. Šlo o pozůstatek jízdy na kole z kopce v těžké opilosti, kdy narazil do lampy veřejného osvětlení. Jaká ironie, že se to stalo zrovna 20. června, na Den otců. Odnesl si z toho tehdy poraněnou nosní přepážku a šerednou jizvu v obličeji.
Po té události jsem doufala, že to otec bude brát jako varování a poučí se. Ten celý jeden měsíc, co byl v nemocnici, jsme měly doma svatý klid, bylo to jedno z nejklidnějších období, co si ze soužití s ním pamatuju. Nikdy nezapomenu na ten pocit bezpečí, který jsem zažívala, když byl v nemocnici, a já věděla, že se nemůže doma najednou objevit opilý. Nicméně už zhruba za týden po jeho návratu domů se vše rozjelo nanovo.
Dalším šokem pro mě byly jeho vlasy. Vlasy, které jsem na fotkách z jeho mládí znala jako černé a z doby svého dospívání v barvě pepře a soli, byly pryč. Místo nich mu ze žluté kůže na lebce trčely prořídlé chomáčky kovově šedých vlasů – bylo to jen jakési tenoučké chmýří.
Pohledem jsem sjela po vrásčitém šlachovitém krku, hnusně zelené nemocniční košili s krátkými rukávy přes loket až k pravému předloktí. Tam jsem mezi modřinami uviděla několik podlouhlých jizev. Šlo o změť několika zhruba centimetrových, perleťově bílých
čárek.
Kolikrát jsem ho tehdy bodla? Třikrát? Čtyřikrát?
Věděla jsem, že pár jizev má také na pravém stehně, ale ty byly teď schované pod peřinou a kontrolovat jsem je nehodlala. Je to tedy opravdu můj otec.
Chřřřř-chřřř.
Tenhle zvuk jsem cítila na čepeli nože, když se nůž zabořil do svalu. Jako bych to ještě teď vnímala v dlani. Je možné v dlani cítit zvuk? Podle všeho asi ano, protože aspoň já ho cítím, jako by to bylo dnes. Chloupky na zádech se mi postavily, křečovitě jsem sevřela pěsti.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Alena.
„Jo, dobrý. Neboj.“
Těch pár slov přetrhlo otci spánek. Trochu se zavrtěl a zachrčel, sevřel rty a něco zamumlal.
„Pane Stehlíku, pojďte, trochu se napijete,“ řekla Alena a přistoupila k němu z druhé strany postele. Já vám to dám trochu výš, jo?“ zmáčkla nějaké tlačítko, načež bylo slyšet tiché vrčení polohovací postele. Její zadní část se pomalu zvedla, aby pacientovi podepřela trup.
Jednu ruku mu položila na rameno a druhou mu přidržovala skleničku u úst. Sevřela jsem oči pevně k sobě, nechtěla jsem se na to dívat. Až když jsem uslyšela žuchnutí těla na polštář a cinknutí skleničky pokládané na stolek, oči jsem zase otevřela.
„Pane Stehlíku, máte tady návštěvu, někdo za vámi přišel,“ řekla jemně a pokynula mi hlavou.
„Já jdu, budu tady na oddělení. Kdybys mě nemohla najít, prozvoň mě, mobil mám u sebe,“ rozloučila se se mnou. Usmála se, až se jí kolem očí rozevřely vějířky vrásek.
Šťastná, ve své naivitě, že všechno bude dobrý a zalitý sluncem.
Ještě jsem se za ní ohlédla, když dveře jemně zacvakly.
Nechci tady s ním být sama!
Nakonec jsem se otočila opět k posteli. Otec napůl ležel, napůl seděl s hlavou mírně nakloněnou ke straně a těžce polykal. Víčka se mu chvěla, ale ještě neotevřel
oči úplně.
Dlaně jsem měla pořád studené. Opřela jsem se o opěradlo židle.
Vypadalo to, jako by znovu usínal, ale pak najednou, bez varování, otevřel oči. Mžoural, zřejmě mu nešlo zaostřit. Po chvíli mi došlo, že se svým mizerným zrakem nemůže poznat, kdo sedí na židli u jeho postele.
Na stolku u skleničky ležely brýle. Velké, obyčejné, ty nejlevnější z nejlevnějších, v optice k dostání za nulový nebo minimální doplatek.
Obroučky byly dole odřené a slepenou nožičku hyzdila lepicí páska. Brýle se zdály čisté – vyhodnotila jsem, že jde zřejmě o práci některé ze sestřiček.
Naklonila jsem se a brýle mu podala. Nemotorně a pomalu si je nasadil. Každý pohyb ho stál evidentně neuvěřitelné množství úsilí.
Do nosu se mi opět pomalu vkradl ten slabý, ale pro mě stále znatelný nakyslý pach. I kdyby ho v místnosti bylo cítit jen nepatrně, moje čichové buňky ho i tak dokázaly okamžitě rozpoznat. Byl to pach alkoholu vypařujícího se z těla. Začalo mi zase silně bušit srdce.
Teď, právě teď mě uviděl.
Jeho oči, zvětšené za skly, se rozšířily údivem.
Teď, právě teď mě poznal. Ví, kdo u něj sedí.
Překvapilo mě, že jeho oči jsou tmavě hnědé. Myslela jsem si, že jsou spíš zelené. Nedívala jsem se do nich už spoustu let.
„Ty snad nemůžeš být moje, ty parchante zasranej, ty nejsi moje!“
Jako by mě někdo tou vzpomínkou udeřil. Objevila se nečekaně a náhle, nebyla jsem na ni připravena. Když na mě tohle táta křičel, v očích měl popraskané žilky a bála jsem se, že nám ublíží. Cítila jsem, jak se ve mně pomalu, pomaloučku, začalo někde v hrudi rodit klubíčko nasranosti. Jako malý plamínek, který mě začínal uvnitř pálit úplně stejně, jako tomu bývalo kdysi.
Kurva, co tady vlastně dělám? Proč já? Proč tady dřepím zrovna já, ten zasranej parchant? Proč tady nesedí ONY?
„Gábinko, co tady děláš?“ Jeho hlas zněl jako jemné šustění papíru, musela jsem napnout uši, abych ho vůbec slyšela.
„Prostě jsem tady,“ pokrčila jsem rameny.
„Ale… ale kdo ti řek, kde jsem?“
„Volala mi Alena. Ta, co ti dávala před chvílí napít. Chodila se mnou na základku, vzpomínáš si?“
Co to plácám za blbosti? Jak bys to mohl vědět? Nikdy ses nezajímal o to, kdo se mnou chodí do třídy.
„Jojo, byla mi nějaká povědomá,“ vzdychl. Pak si řekl něco pro sebe, rozuměla jsem z toho jen slovu „unavený“.
Jo, klidně se vyspi, já počkám.
Plamínek uvnitř mě zase zaplápolal. Seděl tam tiše, čekal, hřál a těšil se na příležitost, kdy naroste do velikosti požáru.
Po chvíli to vypadalo, že opravdu usnul. Obrátil hlavu na druhou stranu a já nevěřícně sledovala jeho vyschlou kůži s chomáčky vlasů na temeni a s vráskami na krku.
Panebože, kdy se tak změnil?
Stočila jsem pohled zpátky k jizvám na jeho předloktí, byly pro mě jako magnet. Svým způsobem mě fascinovalo, že se podobají podpisům, které jsou i po tolika letech stále k přečtení. To já jsem se mu tam podepsala.

Více o knize: https://www.knizniklub.cz/knihy/727981-nejhorsi-dcera.html