„Psaní je pro mě úplně vším. Je to koníček i práce, dva v jednom. Je to uspokojení. Je to cestování bez peněz, protože jste stále v jiných světech. Jsou to emoce, prožitky, často ale také učení se novým věcem, protože bez toho prakticky nic napsat nejde,“ přiznává Markéta Dočekalová, která stála u zrodu nekonečného seriálu Ulice, autorka řady scénářů a několika knih. Letos jí vyšel dokuromán Kde domov můj? Byla první, kdo v ČR začal v roce 2003 nabízet kurzy tvůrčího psaní online.
Psaní se věnujete od dětství a od patnácti publikujete v médiích. Co vás v dětství kromě psaní bavilo a o čem byla vaše první literární dílka? Pamatuje si na ten pocit, kdy jste poprvé uviděla v novinách pod článkem své jméno?
Od patnácti let publikuji na profesionální úrovni, tedy za honorář a často na zadání. Ale poprvé jsem viděla své jméno pod básničkou v Mateřídoušce, to mi bylo asi pět let. Pak jsem psala do dětských a mládežnických časopisů pravidelně a své jméno jsem tam vídala prakticky každý týden. Nejvíce jsem psala do tehdejších časopisů Pionýr, Sedmička pionýrů a někdy ABC mladého technika a přírodovědce. V Sedmičce byla rubrika tzv. Jelena Sedmeráka, tam jsem byla opravdu častou dopisovatelkou. Psaní mě bavilo dřív, než jsem vůbec psát uměla. První texty jsem jen odříkávala, třeba právě básničky. A ten pocit? Byl skvělý a motivační. Věděla jsem, že tohle chci. Kromě psaní mě bavila četba knížek, ale také mě hodně zajímala biologie a vše kolem lidského těla. Dlouho jsem uvažovala o tom, že se stanu lékařkou. Také jsem ráda lyžovala a plavala. Voda je dodnes moje velká láska. A o čem byly mé první texty? O všem, co jsem viděla kolem sebe. Často jsem se také účastnila literárních soutěží, tam bylo často vyhlášené téma.
Vystudovala jste žurnalistiku na UK v Praze a později jste v USA studovala tvůrčí psaní a scenáristiku. Co vás přivedlo ke studiu žurnalistiky a jak vás obohatilo studium v USA?
Když řeknu, že žurnalistika byla jasná volba, zní to jako z té reklamy na kávu, ale byla. V době socialismu, kdy jsem se hlásila na VŠ, tady byly jen dvě školy, kde šlo studovat psaní. Scenáristiku a dramaturgii na FAMU, a pak žurnalistiku na Fakultě žurnalistiky UK. Na scenáristiku tehdy brali dva lidi do ročníku a byla to naprosto výběrová umělecká škola. Ani jeden z mých rodičů nebyl nikdy v komunistické straně, neměla jsem šanci. Na žurnalistice brali do ročníku 35 lidí, to bylo lepší. Ale i to byla hodně hlídaná škola a musela jsem si nějak pomoct, abych vůbec měla šanci se tam dostat. Tak jsem za prvé opravdu hodně publikovala, abych měla u přijímaček co ukazovat. Za druhé jsem už na gymplu začala chodit v každé volné chvíli na přednášky na tuhle fakultu, protože na přednášky na VŠ může přijít kdokoliv, to platí dodnes. Přednášky na akademické půdě jsou veřejné. Seznámila jsem se s pedagogy, získala jsem dopředu mnoho znalostí. A do třetice jsem si zjistila, že kdybych vyhrála celonárodní kolo tzv. Středoškolské odborné činnosti v oboru žurnalistiky, mohla bych být přijata bez přijímacích zkoušek na stejný obor na VŠ. Věděla jsem, že to potřebuji vyhrát. Za ČR jsem tehdy se svou prací „Interview včera, dnes a zítra“ byla první a postoupila jsem do nejvyššího federálního kola, které se tehdy konalo v Žilině. Tenhle velký úspěch už stačil, dokázal mi vykompenzovat body, které jsem ztratila za to, že moji rodiče nebyli v komunistické straně. Na fakultu jsem se dostala na první pokus. Kdybych se ale roky před tím sama nesnažila, určitě bych se tam nedostala. Studium v USA byl hlavně velký zážitek. To už bylo nějaký čas po revoluci a celkové pojetí studia tam prostě bylo hodně jiné než u nás. Užívala jsem si to. A bylo mi ctí poznat osobně lektory velkých jmen. Dodnes z jejich rad a přednášek čerpám a vzpomínám na ně. Každý pobyt v zahraničí a každé studium kdekoliv jinde než jen doma, člověku otevře obzory.
Coby scenáristka jste napsala na 3 000 zrealizovaných televizních scénářů. Podílela jste se na prvních 700 dílech nekonečného seriálu Ulice a stála jste u jeho vzniku. Jak vzpomínáte na začátky seriálu Ulice, který se vysílá stále? Věnujete se psaní scénářů i dnes?
Na Ulici vzpomínám moc ráda, byla to velká škola. Do té doby v ČR každodenně vysílaný televizní seriál nebyl a jít do něčeho, co před vámi nikdo nikdy nedělal, je prostě moc zajímavé. Byla to výzva. Vážím si možnosti, že jsem u toho mohla být a mohla jsem přispět právě i tím, co jsem se o seriálové tvorbě naučila tehdy v L. A. Momentálně jsem na plný úvazek odborným lektorem na Vyšší odborné škole publicistiky, k tomu studuji ve druhém ročníku doktorského studia v oboru mediálních studií na Metropolitní univerzitě v Praze, mám celkem dost projektů v rámci své literární agentury a také nakladatelství Mám talent. Všechno mě to nesmírně baví a zajímá, ale v tuhle chvíli v mém programu není prostor pro psaní scénářů. Na druhou stranu, rotterdamský příběh Františka Škroupa by byl zfilmovaný úplně skvělý. Kdyby přišla nabídka, tak tohle je přesně to, kvůli čemu bych byla ochotná svůj program zcela překopat a ten scénář prostě psát. Jinými slovy, vše je otázkou priorit a také nabídek, jestli zrovna přijde něco, co člověk chce dělat víc než něco jiného.
Byla jste první, kdo v roce 2003 začal nabízet kurzy tvůrčího psaní online. Provozujete stránky www.tvurcipsani.cz, zřídila jste literární agenturu MÁM TALENT, s. r. o. Stala se z vás přední lektorka tvůrčího psaní a učila jste na vysokých školách (FAMU nebo Univerzita J. A. Komenského) a učíte na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsala jste třídílnou sérii učebnic Tvůrčí psaní pro každého. Co vás přivedlo k pořádání kurzů tvůrčího psaní? Jaký je o ně zájem? A sledujete literární tvorbu svých bývalých studentů?
Když píšete, dosáhnout nějakého uspokojení je hodně těžké. Jeden člověk vás bude plácat po ramenou a říkat, jak je vaše kniha skvělá, další ji označí za brak, jeden odborník by ji ocenil, a jiný poslal do koše. Zkrátka, není na světě autor ten, aby se zavděčil čtenářům všem. Kromě toho, psaní je stále druh umělecké tvorby a i když tzv. literární řemeslo má nějaké zásady, pravidla a řekněme, dobré zkušenosti, které může autorům předávat a radit, stále v psaní hraje subjektivita až moc velkou roli. Ve výuce ale výsledek vidíte poměrně snadno. Proto jsem začala učit, chtěla jsem si dobrým výsledkem dělat radost. Dobrý lektor má výsledek. Tím ale nemyslím, že si váš účastník kurzu vydá sám knihu. To není výsledek, to může udělat každý i bez kurzu. Rukopis, který vydá renomované nakladatelství, musí projít poměrně náročným posouzením. Pravděpodobnost, že tím projde nekvalitně napsaná kniha, je poměrně malá (neberu ale v úvahu bulvární knihy, tam to je o něčem jiném). Jsem smutná z toho, že dnes vyučuje tvůrčí psaní každý jouda. Dokonce se dějí takové věci, že si někdo u mě zaplatí kurz, třeba jen víkendový, a jen ho absolvuje, už si otevírá vlastní kurz. Kolikrát má ještě takovou drzost, že si na web uvede, že prošel mým proškolením. To mě opravdu může vzít čert. Lidi stále nedovedou posoudit kvalitu lektora, bohužel. Řídí se často atraktivitou reklamy. Nikdy bych si nekoupila kurz typu „Za víkend vás naučím napsat knihu“, „Za měsíc spisovatelem“ a podobné nesmysly. Takhle to opravdu nefunguje. A když vidím, kdo všechno nabízí kurzy tvůrčího psaní, jaké ti lidé mají vzdělání a praxi, je mi do pláče. To, že si sám lektor vydal knihu vlastním nákladem, neříká o jeho lektorských kvalitách nic. Dokonce ani, kdyby byl nositelem Nobelovy ceny za literaturu, neříká nic o jeho lektorských kvalitách. Je něco zcela jiného umět psát a něco úplně jiného umět psaní učit. Umět učit, to musíte také umět. Bohužel mnoho z těch, kteří kurzy tvůrčího psaní na trhu nabízejí, učit neumí a nemají ani žádné pedagogické vzdělání, žádnou pořádnou pedagogikou praxi. V zahraničí, když někdo hledá lektora tvůrčího psaní, tak chce vidět seznam autorů, kteří od něj vzešli. Zajímá ho, kolika úspěšným spisovatelům „pomohl na svět“. U nás chtějí zájemci často vidět, co lektor sám napsal, a to nemá o kvalitě výuky žádnou výpovědní hodnotu. Přece účastník kurzu nechce, aby byl úspěšným autorem lektor, ale v prvé řadě chce jím být on sám. A o to tady jde. Sleduji „své ovečky“ velmi poctivě a seznam těch úspěšných mám opravdu hodně dlouhý. Raduji se s každou jejich novou knížkou. Mezi absolventy mých kurzů už jsou i známá spisovatelská jména, a to mě moc těší.
Jako spisovatelka jste se představila v roce 1999 souborem fejetonů a povídek Jak Slávek randil s Markétou, aneb byli jsme u toho. Pak jste napsala romány Něco za něco a Rychle a bezbolestně. Letos vám vyšla kniha Kde domov můj?, v níž se vydáváme po stopách autora hudby české hymny Františka Škroupa (1801–1862) a ocitáme se v 19. století v nizozemském Rotterdamu, kde nakonec zemřel a je pohřben na rotterdamském hřbitově Crooswijk. Vy sama jste v mládí v Rotterdamu studovala. Proč právě František Škroup se stal hrdinou vašeho dokurománu? Čím vás tak silně zaujal, že jste prací na knížce strávila tři roky?
Už když jsem pobývala v Rotterdamu, tak jsem si slíbila, že jednou o něm napíšu. Bylo mi v Holandsku smutno. Je třeba si uvědomit, že internet byl v totálních začátcích, stejně tak emaily, to měl jen málokdo. Mobilní telefony měli jen bohatí podnikatelé a takový přístroj měl velikost malého kufříku a stál majlant. Telefonovalo se z pevných linek nebo z telefonních budek a pro chudou studentku byl hovor z Rotterdamu do Prahy finančně nedostupný. Aplikace jako WhatsApp neexistovaly. Dnes by bylo snadné komunikovat s přáteli, ale tehdy to znamenalo všechny je na čas ztratit nebo si psát klasické dopisy. Fascinovalo mě už tehdy, že v Rotterdamu pomáhal autor naší hymny zakládat operu. Říkalo se o něm, že umřel smutkem po domově. To mi zůstalo v hlavě. Slíbila jsem si, že jednou se k jeho životu vrátím a zkusím o něm napsat. Jen na to došlo až po třiceti letech. Někdy musí čas zkrátka dozrát.
Už víte, o čem bude vaše další knížka? Bude to opět dokuromán nebo spíše nějaký fiktivní příběh?
Dokuromán mě dostal. Neskutečně mě to bavilo. Psaní všech mých knížek mě bavilo, ale tohle bylo prostě největší dobrodružství. Taky v tom cítím velký smysl. Ano, zatím plánuji, že další kniha bude zase dokuromán. Čtenáři se mě hodně ptají, jestli bude pokračování „Kde domov můj?“ a napíšu o Alfrédovi, synovi Františka Škroupa, který tam s ním jako velmi mladý hoch byl a také jako jediný s ním byl v okamžiku smrti. Po úmrtí otce se zhroutil, zůstal v daleké cizině úplně sám. Co s ním bylo dál? Kam odjel? Jaký vedl další život? Mnoho čtenářů se na to ptá. Také by mě to lákalo, ale zatím si to moc nedovedu představit, protože dohledávání všech informací po archivech by o něm bylo ještě mnohem komplikovanější a náročnější, než to bylo o jeho slavném otci. Alfréd se sice stal úspěšným dirigentem po tátovi, ale nebyl tak známý jako on. Navíc většinu života cestoval z města do města, většinou se pohyboval po Německu. No nevím, vystopovat detaily o jeho životě by asi byla práce na hodně let, když k tomu je člověk ještě někde zaměstnán. Mám ale v rukávu už další téma, které si zatím nechám pro sebe. Také by to ale byl doku román. Možná si nechám Alfrédův příběh na svůj důchod, až budu mít víc času.
Čím je pro vás psaní? Co vás na něm stále baví?
Úplně vším. Je to koníček i práce, dva v jednom. Je to uspokojení. Je to cestování bez peněz, protože jste stále v jiných světech. Jsou to emoce, prožitky, často ale také učení se novým věcem, protože bez toho prakticky nic napsat nejde. Dobře psát můžete jen o tom, co dobře znáte. Když to neznáte, musíte to nejdříve poznat. To je součástí psaní. Je to komunikace s lidmi, protože ke spisovatelské práci patří neodmyslitelně také besedy, autogramiády, přednášky v knihovnách a potkávání se, sdílení. To všechno je hrozně fajn. Pro mě je psaní ta nejlepší práce na světě.
Jaká jste čtenářka, máte oblíbený žánr nebo autora? Ráda objevuje nové autory nebo se raději vracíte ke klasice? Jaká knížka vás v poslední době zaujala?
Tohle mám opravdu hodně zvláštní, protože se nedržím jednoho žánru. Tak jako ráda zkouším při vlastním psaní různé žánry a literární formy, totéž mě baví při čtení. Vím, co ráda nemám. Nesáhnu po fantasy ani po sci-fi, ani po detektivce. Nečtu ani zamilované příběhy ani červenou knihovnu. Jinak mě baví jakákoliv dobře napsaná kniha. Mám ráda magický realismus, ale ani tady to neplatí o každé knize. Z české klasiky nedám dopustit na Čapka a v poezii na Seiferta nebo Jana Skácela. Čapek je podle mě světový autor, který hodně předběhl dobu. Ze zahraniční klasiky mám ráda Rollanda, Remarquea, Hemingwaye a z těch mladších třeba Raymonda Carvera nebo Paula Austera. Miluju divadlo a tam nedám dopustit na klasiku, takže samozřejmě Shakespeare. Hodně ráda objevuji nové autory, protože někdy se zdá, že existují jen ti se známými jmény, ale těch se jmény neznámými je mnohem víc a někdy píšou i výrazně lépe než ti slavní. Hodně ráda a často čtu také odbornou literaturu z oboru tvůrčího psaní a scenáristiky. V poslední době mě zaujaly rukopisy autora Josefa Farkase. Je to dle mého názoru velký a zatím neobjevený talent. Je to můj student, také ho zastupuji jako literární agentka a vyšla mu zatím jedna knížka s názvem „Matrjoška“. Určitě ji doporučuji, je to skvělý příběh a dobře napsaný. Autor toho však napsal mnohem víc a jsou to skvělé texty. Jen zatím se nepodařilo dostat jeho práce více na výsluní. Snad se to jednou podaří. Jeho texty by si to zasloužily.
Jak ráda trávíte volný čas? Co vám říká slůvko relax?
Volného času mám málo, ale jsem pejskařka, mám jorkšírku Sáru a s ní ráda trávím čas procházkami. Při těch se mimo jiné moc dobře přemýšlí o tom, co člověk právě píše nebo bude psát. Moc ráda plavu, návštěva plavečáku je pro mě radost. No, a protože ráda cestuji, snažím se to vždycky spojit. To znamená, vyjet někam s rodinou a Sárou, která do ní neodmyslitelně patří, ideálně někam, kde mohu hodně plavat, ať už je to u moře, rybníka nebo u jiné vody. Poznávat nová místa ve společnosti lidí a zvířat, se kterými mi je dobře. Když k tomu mohu trénovat jazyky, pak je to značka ideál. Z toho plyne, že můj největší relax je většinou léto a už 13 let velmi důsledně dodržuji, že v červenci a v srpnu nepracuji. Relaxuji.
Markéta Dočekalová:
- Narodila se v roce 1969 v Praze.
- Vystudovala Fakultu sociálních věd na UK v Praze (žurnalistiku) a v USA studovala kurz tvůrčího psaní a scenáristiky.
- V roce 2021 ukončila studia na Pedagogické fakultě UK v Praze (český jazyk a základy společenských věd) a momentálně studuje ve druhém ročníku doktorského studia na Metropolitní univerzitě v Praze.
- Napsala sbírku povídek z natáčení pořadu Rande, tři romány (poslední o Františkovi Škroupovi a jeho životě v Nizozemsku vyšel na konci května letošního roku), desítku odborných publikací a učebnic z oboru tvůrčího psaní a scenáristiky a některé další populárně naučné knížky.
- Provozuje stránky: www.TvurciPsani.cz.
- Zřídila literární agenturu MÁM TALENT, s. r. o. (www.mam-talent.cz) a stejnojmenné nakladatelství (www.mam-talent.eu).
- Vyučuje tvůrčí psaní, publicistiku, scenáristiku a rozhlasovou žurnalistiku na Vyšší odborné škole publicistiky.
Foto: archiv Markéty Dočekalové
< Předchozí | Další > |
---|