Kultura21.cz

Zpěv ji provází od dětství a stále je její velkou láskou. Věnovala se klasické hudbě, okusila hudebně – dramatický žánr, hot jazz i swing. V dětství si vysnila, že pokud nebude zpěvačkou, bude určitě učitelkou. A svůj sen si Dája Šimíčková splnila. Stále zpívá a také učí.

Pocházíte z Ostravy, kde jste vyrůstala, studovala a zahájila svoji uměleckou kariéru. Od dětství jste vystupovala v několika pěveckých sborech. Jak vzpomínáte na období svého dětství a mládí? Co vás bavilo?

Dětstvím jsem se doslova prozpívala. Nejen díky dětskému sboru, který jsem navštěvovala na naší základce už od útlého věku, chodila jsem i do sólového zpěvu na tehdejší Lidové škole umění, dnešní ZUŠce. Mojí nejoblíbenější disciplínou ale bylo zpívat v tříhlase s mými zpěvem stejně poblázněnými kamarádkami – chodily jsme po ostravských ulicích a nepřetržitě zpívaly. Po cestě do školy, ze školy, o sobotách a nedělích na náměstích, v parcích, v obchodech, na tržišti, prostě všude. Lidé se za námi otáčeli, někdy se shovívavým úsměvem, jind poněkud pobouřeně, nám to ale bylo úplně jedno. Doma jsme pak s mou sestrou často zpívaly dvojhlasně. No, a když jsem byla doma sama – zpívala jsem do držadla od švihadla, které mi sloužilo jako mikrofon. A protože jsem si už v dětství vysnila, že pokud náhodou nebudu zpěvačkou, budu určitě učitelkou, mou druhou nejoblíbenější činností byla hra na učitelku.

Co vás přivedlo ke studiu na Střední pedagogické škole v Havířově?

Střední pedagogická škola byla naprosto intuitivní volba – mohla jsem se zde přiblížit vysněné učitelské profesi a přitom neopustit hudbu, která zde byla maturitním předmětem (na rozdíl od matematiky, které jsem se potřebovala vyhnout). Na této škole byl vynikající dívčí sbor pod vedením Dr. Vladimíra Kovaříka, skvělého muzikanta, který mě jednoznačně nasměroval k hudbě. Dal mi velikou důvěru, svěřil sólové party i v dalším jeho sboru, Pěveckém sdružení ostravských učitelek, v němž jsem se mezi zralými ženami ocitla už jako 16letá středoškolačka.

A proč jste si vybrala právě aprobaci hudební výchova a český jazyk, které jste vystudovala na Pedagogické fakultě v Ostravě?

Z výše uvedených důvodů jsem měla neustálou potřebu propojovat hudbu s pedagogikou. Studium hudební výchovy bylo pro mě naprosto jasné rozhodnutí. A opět jsem měla štěstí na vynikající, tentokrát smíšený Vysokoškolský sbor pedagogické fakulty v Ostravě, který vedl nezapomenutelný a všemi milovaný prof. Lumír Pivovarský. A k hudbě studium jazyka, tem k muzice jaksi neodmyslitelně patří - obojí slouží k přenosu emocí, myšlenek, příběhů, obojí má rytmus, tempo, melodii. Písně dokážou vytvořit tak silný zážitek i proto, že jsou kombinací hudby a slova. A já jsem skládala písně, psala básně – některé mi dokonce už za studií vyšly tiskem, některé recitovali ostravští herci v rozhlasovém pořadu věnovaném poezii, jiné dosud nespatřily světlo světa - ty, co jsem napsala jako dítě. Popsala jsem celý blok. A dnes, po 50 letech, jsem ho vytáhla ze skříně. Teprve teď to pro mě má to správné kouzlo, tu přesnou dávku nonsensu, potřebnou pro dětský text, který není vykonstruovaný, protože ho vymyslela hlava dítěte. Takhle už bych to dnes nenapsala. Takže to teď nesmím pokazit.

Koncert z ostravského rozhlasového studia

Ve studiu zpěvu jste pokračovala na Lidové konzervatoři v Ostravě u prof. V. Heroldové. A profesionálně začínala v ostravské operetě. Jaké byly vaše profesionální začátky? Co vám působení v operetě dalo?

Paní profesorce Heroldové vděčím za mnohé, mimo jiné i za to, že mám dodnes hlas v dobré kondici a dokážu s ním pracovat i v indispozici. Dnes sama učím zpěv na hudební škole a denně čerpám z toho, co mě naučila. Mimochodem, to ona mě po vysokoškolských studiích doslova přitáhla ke konkurzu do ostravského divadla se slovy, že je vyloučeno, abych nastoupila někam do školství a nepokračovala ve zpěvu. A měla pravdu. I když jsem v operetním souboru strávila pouhé dva roky, bylo to moc fajn, divadelní prostředí mě baví a ten „lehce pokleslý žánr“, jak ho někteří nazývají, mě taky vždycky něčím fascinoval, aniž bych tušila, jak náramně se mi tato zkušenost bude později hodit. Za ty dva roky jsem ale stihla i pár muzikálových kusů: zahrála jsem si třeba v Šesti ženách Jindřicha VIII. Suchého / Šlitra nebo ve Vomáčkově hudební komedii Hledá se panic.

Po dvou letech jste Ostravu opustila a usadila se v Praze, kde jste v roce 1989 začínala v Pěveckém sboru Čs. rozhlasu v Praze a zůstala dva roky.

Ano, následovaly další dva nezapomenutelné roky. A otevřel se mi zase úplně jiný hudební svět – mše, oratoria, kantáty, operní sbory, současná i tradiční díla, to vše pod dokonalým vedením Pavla Kühna. A k tomu nahrávání a koncertování se SOČRem i jinými orchestry. A cestování po světě.

S Přemyslem Rutem v Divadle U Valšů; foto R. Mervart

Vaše jazzové období jste odstartovala v Originálním pražském synkopickém orchestru. Poté jste působila v Melody Makers Ondřeje Havelky, byla jednou ze Sester Havelkových. A jak jste v jednom rozhovoru řekla, vše, co jste dělala, dělala jste ráda.

Originální pražský synkopický orchestr pod vedením Pavla Klikara předváděl publiku, jak zněl jazz ve své původní podobě, rekonstruoval hudbu 20. a poloviny 30. let za použití historických nástrojů, původních aranžmá. Jak instrumentální pojetí, tak náš zpěv, ale i kostýmy, vše odpovídalo estetice dané doby. Bylo to ojedinělé, skvělé, prostě originální. A už zde jsem měla možnost vystupovat po boku Ondřeje Havelky, i když nepoměrně déle jsem pak působila v jeho orchestru Melody Makers. Byla to pro mě v každém ohledu veliká škola. A onu autentickou atmosféru jsem za ta léta umělecké spolupráce měla možnost dokonale nasát a nechat se inspirovat jak pro budování sesterského orchestru, tak pro své pozdější sólové působení na poli starého swingu.

Swingová formace Shadde Yadda, s níž vystupujete od roku 2006, je také tak přísně autentická?

Ne tolik. U Ondřeje mimo jiné velmi obdivuji, jak svou hlubokou úctu k historické hudbě citlivě dokáže nakombinovat s tou správnou dávkou hravosti, odlehčenosti a jemného humoru. A i když množství jednotlivých ingrediencí v tom výsledném „koktejlu“ cítím stejně, naše stylizace v kapele Shadde Yadda tak striktní není. Její míru, myslím, velmi trefně vystihuje odstaveček v recenzi na naše nejnovější album Potichoučku, která vyšla před několika měsíci na stránkách Jazz Portu: „… zpěvačka se nesnaží napodobovat žádnou swingovou hvězdu z trojlístku Inka Zemánková, Jiřina Salačová či Zdena Vincíková. Zpívá přirozeně, bez umělotin a póz, bez násilné stylizace. Její zpěv je přesto autentický; z písní se onen dávný swingový pel neztratil…“

Jinak právě Ondřej Havelka je na zmíněném albu Potichoučku jedním z našich hostů. A právě v případě duetu Umíš hvízdat, Pavlíno jsme v aranžmá stylově poněkud „přitvrdili“, aby instrumentace písně vyzněla co nejautentičtěji.

Co to vlastně Shadde Yadda znamená?

Je to takové americké „tra la la", popěvek z naší oblíbené swingovky, kterou jsme kdysi nacvičili jako jednu z prvních. A podle něj jsme pojmenovali kapelu, aktuálně hrající v tomto složení - na saxofon David Fárek, vynikající hráč, báječný kolega a vytížený sólista jak menších jazzových uskupení, tak big bandů, včetně Orchestru Karla Vlacha. Najít v jeho přeplněném diáři volný termín pro náš koncert se podobá zázraku. Takže díky němu vím, že zázraky se dějí. Na kytaru Jiří Kovář, špičkový, nadžánrový kytarista, který stojí po mém boku už od dob vzniku Orchestru Sester Havelkových (1995), jehož byl před lety můj muž kapelníkem a aranžérem a všichni tři jsme se tam potkali. Orchestr ve své původní podobě už dávno zanikl, naše spolupráce s Jiřím ale trvá a to nejen na poli starého jazzu. Na kontrabas Jaroslav Šimíček, skvělý jazzový basista a všestranný hudebník a můj ústřední pomocník při přípravě hudebního materiálu, od aranžérských prací až po hudební, zvukový a v případě natáčení i režijní dohled nad výsledkem našeho počínání. Tak tomu bylo i u našeho dosud posledního alba Potichoučku (vyd. Galén), jehož název je inspirován slavným foxtrotem prvorepublikového hitmakera Pokorného.

Z pražského koncertu Shadde Yadda; foto: R. Mervart

Zohledňujete při koncertech tu elegantní dobu 30. a 40. let i vizuálně?

Jednoznačně zohledňuji, pomáhá mi to při interpretaci, ale nemusí to být nutně večerní róba, někdy pomůže i zdánlivá drobnost: květ ve vlasech, perly, brož… Když mám zpívat meziválečný swingový repertoár v civilu, vždycky se cítím zlehka nepatřičně. Ale je třeba přihlédnout k typu akce i k denní hodině, což platí i pro muže, ostatně už v knize moderní etikety z r. 1925, (kterou fakt moc ráda listuji a už léta je mi úsměvnou inspirací při přípravě koncertních vystoupení), jsme poučeni o tom, že vzít si lehký cylindr ke fraku je stejně obludné jako tvrdý klobouk k žaketu nebo že na návštěvu prezidenta si nebereme totéž, co na lov koroptví. Délka sukně na „five o'clock" není totožná s večerní róbou a glazé rukavičky se zase nehodí k odpoledním šatům. A o dámských kloboučcích, to by bylo na samostatnou kapitolu. Moje babička nešla bez kloboučku na hlavě ani vyhodit odpadky. A určitě nejen proto, že to byla kloboučnice.

Vrátila jste se k divadlu? Na jevišti Národního divadla v Praze jste účinkovala v jazzové opeře Dobře placená procházka v režii Miloše Formana a jeho syna Petra. Jaká byla spolupráce s oscarovým režisérem?

Umělecké kvality Miloše Formana asi netřeba zmiňovat, o těch ví celý svět. Tak si jen dovolím dodat, že to byl nesmírně příjemný a laskavý člověk s neuvěřitelným charismatem, originálním smyslem pro humor, obrovskou dávkou skromnosti, lidskosti a empatie, tedy přesně takových vlastností, které asi ne každá hvězda jeho formátu má. I proto byla spolupráce s ním ohromná a pro nás všechny zúčastněné určitě zážitek na celý život.
Mých divadelních zastávek bylo ale víc – ta ještě dřívější byla v karlínském divadle, v muzikálu Má férová Josefína v režii O. Havelky, ta nejčerstvější zase v legendární Ypsilonce v několika představeních v režii J. Schmida. A to bylo taky nezapomenutelné.

Vokální trio jh. v představení Ypsilonky Slavné narozeniny a my; foto: D. Dostál

Od roku 2011 spolupracuje s písničkářkou a rozhlasovou moderátorkou Janou Rychterovou v duu Two Voices neboli Dva hlasy. Jak došlo k vaší spolupráci? Kde vás obě můžou diváci vidět?

S Janou jsme se potkaly v roce 2011, v podstatě náhodou - na společném charitativním koncertě, kde bylo více účinkujících, já tehdy jako Sestra Havelkova, ona se svým písničkářským repertoárem s kytarou a kolegou houslistou, s nímž jsem se znala z OPSO. Tehdy nás dvě seznámil. A od té doby spolu zpíváme. Otázka je, jestli naše setkání byla opravdu náhoda…

S Two Voices chystáme sérii vánočních koncertů v Praze, vystoupíme i v Olomouci, Miletíně, Kostomlatech … A 15. 11. jsme se setkaly na jevišti turnovského divadla při legendární talk show Pohovka, kam si Jana coby moderátorka večera přizvala celou naši swingovou formaci Shadde Yadda a protože večer v rytmu swingu vyšel krátce před oslavami 17. listopadu a zároveň stále ještě v Roce české hudby i staletého výročí narození Josefa Škvoreckého, šlo o nadmíru symbolické spojení - večer plný českých swingovek totiž byl i o nesvobodě swingových muzikantů jak za protektorátu, tak po něm. Jeho autentickým hostem byla Anna Mittnerová, roz. Pokorná, dcera slavného hitmakera Václava Pokorného.

Two Voices v Semaforu; foto J. Mudra

Od roku 2013 zpíváte s Martou Marinovou a Taťánou Roskovcovou ve vokálním triu jazzové kapely Prime Time Voice. Co vás baví právě na tom?

Toto trio vzniklo v roce 2013, ale naše trojice spolu zpívá mnohem déle. To jen naše umělecká jména se měnila. Od ansámblu Sv. Vavřince (2002), které okusilo interpretaci vážné hudby jak velmi staré, tak soudobé (a to až v legendární Carnegie Hall) přes swingové Broadway Lullabys (dvě sezóny v orchestru Melody Makers) až po Prime Time Voice, které je součástí jazzové kapely v obsazení David Fárek sax, Jiří Kovář kytara, Jaroslav Šimíček kontrabas, Jan Dvořák bicí a za 11 let existence už má na společném kontě (vedle tří alb) nastřádáno nepřeberně koncertů. A jak už jsem zmínila, vokální vícehlas mě láká od dětství, všechny ty sbory a vokální tělesa kterými jsem prošla, i ta mnoholetá zastávka v uskupení Sestry Havelkovy i ta relativně krátká ve vokální kapele Dobrý večer Quintet, vše je toho důkazem.

Vokální trio naší jazzové kapely Prime Time Voice je vycizelovaná forma komorního zpívání, vyžadující vysokou míru pěvecké zdatnosti a obratnosti, protože party opravdu nejsou snadné. To ale vůbec nestačí, vše se totiž musí dít společně, veškerá snaha o čisté, precizní a emocionální provedení vícehlasu musí být vždy kolektivní. Jinak by byl výsledek k ničemu. I proto je to těžká disciplína. Ale krásná.

Hodně spolupracujete se svým manželem, skladatelem Jaroslavem Šimíčkem. Spolu jste mimo jiné vytvořili cyklus Písničky na celý rok pro Dětský pěvecký soubor Českého rozhlasu, vyšel v notách, které doplňuje i CD. Co bylo impulsem k vytvoření tohoto cyklu?

Se svým mužem, kontrabasistou Jaroslavem spolupracuji v uskupení Shadde Yadda, ale kolegové jsme i v jazzové kapele Prime Time Voice, kde je „dvorním" aranžérem. A ta má na repertoáru i společné autorské písně, takže naše spolupráce skutečně není jen interpretační, ale i tvůrčí. Začalo to kdysi u jedné divadelní hry pro děti, kterou jsem tehdy napsala pro dnes již neexistující pražskou dětskou divadelní scénu. Později přibyly písně k jiným divadelním představením, písně do TV seriálu První republika, písně pro kapelu Prime Time Voice (- Nevadí si v rozhlasové hitparádě Dvojky dokonce vysloužila titul Hit roku 2018). Cyklus pro dětské sbory Písničky na celý rok jsme vydali za covidu, impulzem byl zákaz zpěvu, proto jsou noty opatřeny audio soubory, díky kterým si děti mohou v takto nevlídných časech vše bez potíží nastudovat i zpívat s doprovodem samy doma, když se ke společnému zpívání nemohou fyzicky sejít. Písničky jsme ale napsali už dříve a věnovali je Dětskému pěveckému sboru Českého rozhlasu, který je uvedl v premiéře a později s námi i natočil. Dnes už náš písňový cyklus zpívají i jiné sbory.

Písničky na celý rok na společném koncertě Dětského pěveckého sboru ČRo a kapely Prime Time Voice v rozhlasovém studiu pokřtila Jana Koubková; foto Z. Soukup

Původně jste se věnovala klasické hudbě, vyzkoušela jste si hudebně – dramatický žánr, zpíváte starý jazz a raný swing. V Prime Time Voice, byť má repertoár jednotné jazzové aranžmá, je záběr mnohem širší. Ještě tu ještě něco?

Ano, spolupráce s Přemyslem Rutem, člověkem mnoha uměleckých profesí, ale především „písničkologem“, který analyzuje a zkoumá písně v širším kontextu a při účinkování v jeho hudebně - literárních pořadech se dovídám stále něco nového o autorech i písních, o nichž jsem si myslela, že je už dávno znám… Takže o jejich interpretaci přemýšlím zase trochu jinak.

Co ráda posloucháte v soukromí?

Je toho mnoho, co poslouchám, když potřebuji rozšířit repertoár, když se ho učím, když se nechávám inspirovat, když hledám vhodný interpretační výraz, když sbírám hudební materiál pro své žáky v hudební škole, když relaxuji, když si chci zvednout náladu. Byl by to obří výčet jmen od jazzových (i nejazzových) zpěvaček a zpěváků přes vokální kapely až po klasickou hudbu. Pokud mám z toho množství uvést alespoň jedno jméno, pak tedy Jacob Collier. Ten obsáhne vše. Když jsem ale úplně sama, dopřávám si s velikým požitkem úplné ticho. Ostatně, i to je nezbytná součást hudby.

Shadde Yadda na Žižkov Jazz Meets; foto: Z. Soukup

Dája Šimíčková:

• Narodila 12. 7. 1963 v Ostravě jako Dana Bichlerová.
• Vystudovala hudební výchovu a český jazyk na Pedagogické fakultě v Ostravě.
• Zpívá v hudebních uskupeních Prime Time Voice, Shadde Yadda a Two Voices.
• Píše texty a učí zpěv v základní umělecké škole.
• Jejím manželem je skladatel, kontrabasista a aranžér Jaroslav Šimíček a mají syna Matěje.

www.dana-simickova.cz