„Ve srovnání s tímto příběhem je většina utopické literatury 20. století pouhou sci-fi." (The New York Times)

Jeden Odpověď na otázku, jak bude vypadat svět v blízké či vzdálenější budoucnosti, zajímala lidi ve všech dobách a nejinak je tomu i dnes. Je evidentní, že se jedná o velmi oblíbené a frekventované téma jak v oblasti nejrůznějších věd (hodně se nyní řeší třeba problematika tzv. umělé inteligence), tak i umělecké tvorby, především literatury. Tyto futurologické vize bývají většinou optimistické – technologický pokrok dříve či později vyřeší všechny nynější problémy a nastane zlatý věk celoplanetárního míru a štěstí. Tak známý sociolog Francis Fukujama tvrdí, že liberální demokracie a kapitalismus představují konečné stádium politicko-ekonomické historie lidstva, což vnímá jednoznačně v pozitivním smyslu. Jiní jeho nadšení nesdílejí a domnívají se, že tomu bude přesně naopak. Upozorňují na jasně totalitní tendence v tzv. vyspělých demokraciích a vyslovují obavu, že konec civilizace skutečně může nastat, ovšem v přesně opačné, totiž orwellovské podobě!

Co se týká tzv. dystopických románů, je velmi zajímavé, že nejlepší z nich nepochází od současných autorů, nýbrž byly napsány už hodně dávno. Nabízí se samozřejmě otázka, kde brali spisovatelé jako George Orwell, Aldous Huxley, Jevgenij Zamjatin či právě David Karp inspiraci pro své děsivé vidiny, s nimiž si spojovali lidskou společnost budoucnosti. Byly tu samozřejmě zkušenosti s dvěma hrůznými režimy dvacátého století, nacismem a komunismem, ale těmi se dá stěží vysvětlit onen neuvěřitelně jasnozřivý popis přicházejících nových totalit. Aniž bych se chtěl pouštět do hlubších rozborů tohoto dosti záhadného fenoménu, u Davida Karpa si dovolím vyslovit názor, že jeho knize Jeden z roku 1953 posloužila jako předloha společenská situace ve Spojených státech v období tzv. mccarthismu. Tehdy se ukázalo, jak lehce může země s dlouholetou demokratickou tradicí propadnout davové hysterii a hrubě porušovat základní lidská práva svých občanů...

Hlavní postava Karpova románu, profesor angličtiny Burden, je příkladně uvědomělým občanem. Velmi dobře si uvědomuje, že největší hrozbou pro stát jsou jedinci, kteří se stále ještě nevymanili z předsudku o svobodném myšlení jako základním předpokladu smysluplnosti lidské existence. Je přece vědecky prokázáno, že právě tato svoboda a z ní pramenící názorové střety byly v minulosti příčinou veškerého zla. Dnes už je naštěstí jiná doba a stát přísně dbá na to, aby již v zárodku eliminoval všechny projevy společenské nonkonformity. Za tímto účelem byl zřízen Úřad vnitřního šetření, gigantický urbanistický komplex, v němž tisíce zaměstnanců vyhodnocují zprávy, které se k nim dostávají od pečlivě vybraných informátorů.

Jedním z nich je i profesor Burden, který již deset let plní náročné úkoly ideového dohlížitele na škole, kde vyučuje. Bedlivě pozoruje studenty i kolegy učitele, naslouchá jejich rozhovorům a po večerech sepisuje zjištěné závadové řeči do hlášení pro Úřad. Za celou tu dlouhou dobu nebyl dosud ani jednou pozván ke konzultacím či poradám, takže jej velmi překvapí, když se tak jednoho dne stane. Horečně přemýšlí o důvodu tohoto nečekaného zájmu, z něhož má podvědomé obavy, utěšuje se však tím, že nejspíše půjde o předání diplomu za dosavadní poctivou práci. Ukáže se však, že právě toto hloubání nad tím, co jej na Úřadu vnitřního šetření čeká, v něm spustí nezadržitelnou lavinu racionálního myšlení a analytického bystrozraku – což jsou ovšem vlastnosti, které státní aparát považuje za zcela nepřípustné...

David Karp následně rozehrává fascinující příběh zoufalého zápasu osamoceného jedince s nelidským totalitním molochem, kterému dosud věrně sloužil. Protagonista knihy se ocitne před vyšetřovatelem, kladoucím mu zdánlivě nevinné, současně však znepokojivě podivné otázky. Profesor Burden postupně dospěje k přesvědčení, že jeho předvolání je omyl, který se brzy vysvětlí. Čím usilovněji se však snaží o své ospravedlnění a čím víc při tom používá rozumové argumenty, tím podezřelejším se stává v očích muže zákona a jako potenciálně nebezpečné individuum je předán vyšší instanci. V knize mne zaujala celá řada úchvatných scén. V jedné z nich se Burden ocitne v místnosti, kde na stole stojí váza s vodou a umělými květinami. Přijde mu nelogické, k čemu umělé kytky potřebují vodu a ptá se na to zřízence. Ten o tomto evidentním důkazu deduktivních schopností informuje své nadřízené a profesor je definitivně prohlášen za tzv. nevědomého heretika, což je termín, jímž jsou označováni zvlášť nebezpeční nepřátelé státu. Absurditám však zdaleka není konec a nabývají stále hrozivějších, přímo kafkovských rozměrů (ostatně Burden se nachází v podobné situaci jako Josef K. v Procesu).

Je pozoruhodné, jak se excesy státní byrokratické mašinérie v knize Jeden podobají dnešním praktikám v liberálně demokratických režimech. David Karp již v roce 1953 předvídal mnohé moderní „vymoženosti" (politickou korektnost, pozitivní diskriminaci, kriminalizaci tzv. dezinformátorů) a dokonce se nemýlil ani v takových detailech jakými jsou zákaz známkování na školách a stále se snižující nároky na vzdělanost. V jeho dystopickém románu se ocitáme v unifikovaném státě budoucnosti, který sice formálně usiluje o blaho svých občanů, to však spatřuje v jejich převýchově v amorfní bytosti bez elementárního hodnotového a morálního ukotvení. Pokud se někdo odmítá přizpůsobit, není považován za zločince, který zasluhuje potrestání (ostatně ve jménu humanismu se slovo trest už dávno přestalo používat), ale za psychiatrického pacienta, jemuž je nutno poskytnout zdravotní péči. Postupuje se při ní samozřejmě velmi šetrně a citlivě (léčebné procedury indikují a kontrolují speciální komise a většina nemocných se brzy uzdraví a vrátí do normálního života jako spořádaní občané), ovšem v některých závažnějších případech (jako je třeba právě ten Burdenův) je nutno sáhnout k intenzivnějším terapeutickým metodám...

David Karp napsal geniální dílo, právem srovnávané s Orwellovým 1984. Podle mne je dokonce ještě lepší, což je ovšem toliko věc názoru či vkusu. Důležité je především to, že po takřka sedmdesáti letech má možnost se s románem Jeden konečně seznámit i český čtenář!

Jeden