Nad krásou těch veršů se tají dech – náš nejlepší současný básník se nám představuje autorským výběrem z let 2007

filharmonicky-vreskP Za poslední léta jsem recenzoval několik stovek knih nejrůznějších žánrů, ovšem ty z nich, které se zaměřovaly na poezii, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Přitom právě poezie je mojí velkou láskou. Jak si tento rozpor vysvětlit?

Je to smutně jednoduché – prostě není co recenzovat, neboť v současné době (až na pár výjimek) u nás žádní básníci nejsou. Jistě, v knihkupectvích se pořád nachází regály s označením „Poezie" a podle počtu knih, co v nich vidíme, by se mohlo zdát, že jsme básnickou velmocí. Pokud však do nich nahlédneme, okamžitě zjistíme, že s poezií ty slaboduché veršovánky nemají nic společného a ptáme se, proč tyhle „básnické sbírky" vůbec vychází a zda je někdo kupuje a čte...

Jestliže jsem o několik řádků dřív napsal, že pár výjimek z tohoto neutěšeného stavu přece jen existuje, pak jsem to myslel doslova. Ano, mám za to, že dnes u nás máme pouze dva básníky, hodné tohoto vznešeného titulu – jsou to J. H. Krchovský a... Vít Slíva!

Říká se (a já s tím názorem plně souhlasím), že poezie je duší jazyka. Z toho logicky vyplývá řada důležitých konsekvencí. Například ta, že naše mateřština není toliko dorozumívací platformou pro každodenní vzájemnou komunikaci, nýbrž i jakýmsi tmelem národní identity, jenž vznikal v průběhu dlouhého historického vývoje. Tedy i svého druhu nesmírně cenným dědictvím, které bychom měli uchovat pro příští generace.

Básníci bývali u všech národů těmi, kdo (byť často nepochopeni či dokonce pronásledováni) nesli pochodeň jazyka k těm nejzávratnějším výšinám. V této souvislosti se samozřejmě nabízí množství znepokojivých otázek, např.: Co se stalo, že básníci (a nemám teď na mysli jen naši zemi) fakticky vymřeli? Proč v Rusku mohou už jen vzpomínat na Pasternaka, Achmatovovou, Cvetajevovou či Mandelštama, ve Francii na Baudelaira, Verlaina a Rimbauda, v Německu na Goetha, Schillera či Rilka? A proč se u nás nerodí noví Holanové, Zahradníčkové a Skácelové?

Důvod k naprostému pesimismu však naštěstí nemáme, čehož důkazem je právě vyšlý autorský výběr básní Víta Slívy z let 2007 – 2025. A hned musím dodat, že kniha s názvem Filharmonický vřesk musí nadchnout každého, kdo se do ní začte, neboť s tak nádhernou oslavou krásy naší mateřštiny se setkáváme jen výjimečně. Když jsem ty verše pročítal, střídaly se ve mně pocity úžasu, dojetí, okouzlení a jistě i mnohé další...

Na své první „setkání" s Vítem Slívou si pamatuji velmi dobře – četl jsem tenkrát jednu jeho báseň (pojednávající o domácí zabíjačce), v níž mne překvapil sugestivní verš „visím bez hlavy, hlavou dolů". A pak následoval Zpěv kozlů, kdy mi bylo okamžitě jasné, že tak nádhernou báseň u nás nedokáže napsat nikdo druhý!

Vždycky jsem obdivoval minimalistickou poezii, která jde až na dřeň slov a verše přesto (či možná právě proto) přinášejí tajemné poselství z nadsmyslových, metafyzických výšin. Jak se můžeme přesvědčit ve Filharmonickém vřesku, právě toto vrcholné umění Vít Slíva ovládá s bravurou, nad níž se tají dech. Některé jeho básně mají rozměry haiku, popř. jsou dokonce ještě kratší a přitom jim to vůbec neubírá na spiritualistické hloubce a existenciální naléhavosti. Úchvatné je i jeho mistrovství, s nímž dokáže „zkrotit" volný verš – jak známo, tato poetická forma může svádět k mnohomluvnosti a nabubřelosti, v případě Víta Slívy však obdivujeme verbální ukázněnost, jež mu však nijak nebrání v procítěném vyjádření ústřední myšlenky (viz třeba „dlouhou" a přesto až asketickou úsporností působící báseň Synové pochovávají matku).

Chtěl jsem z Filharmonického vřesku vybrat několik ukázek, záhy jsem však zjistil, že to není možné. To bych musel vybrat celou knížku! A tak skončím možná trochu prozaicky, protože o nadšení, jež ve mně vyvolala, jsem se již zmínil a nechci se opakovat. Pouze poradím všem, kdo si moji recenzi přečtou (a je lhostejné, jaký vztah mají k poezii), aby si tuto knižku pořídili do své domácí knihovničky. Budou se k ní často vracet, protože krása, tryskající z veršů Víta Slívy, je neodolatelná!

filharmonicky-vresk