Shakespeare v Mahenově divadle NdB

Nechme být spekulace, pravdy se stejně už nikdo nikdy nedopátrá. Důležitý je fakt, že drama – často nazývaná komedií Něco za něco, patří k těm lepším hrám velkého autora, i když nedosahuje věhlasu Leara, Hamleta či Romea a Julie. V komediích velkého dramatika najdeme skvosty, (Zkrocení zlé ženy, Jak se vám líbí, Sny noci Svatojánské) které jsou skutečnými a moudrými komediemi. Proti nim je hra Něco opravdu cokoliv jiného, jenom ne komedií. Je zneklidňující svou mnohoznačností, která vznikne v prostředí docela jednoduché zápletky.
Je třeba s úctou hodnotit kvalitní překlad Martina Hilského i výrazné (někdy až odvážní) škrty dramaturga Martina Sládečka a režiséra Martina Glasera. Zbavili hru zbytečných postav a dialogů, kterými byl původní text doslova přeplněný. Tak se ztratila nejedna komická scéna, ovšem vyznění hry to nijak neublížilo. Soustředěním inscenátorů na základní zápletku se zvýraznil samotný konflikt spravedlnosti a neomezené moci, konflikt puritánského a liberálního přístupu k fungování společnosti a navíc, bez jakékoliv aktualizace se stalo drama najednou nesmírně současné.
Příběh je jednoduchý. Liberální kníže Videňský na oko odchází ze své říše, aby dal veškerou moc do rukou náměstkovi Angelovi. Nevíme, jaký má k tomu člověku postoj. Zda mu opravdu bezmezně věří, nebo mu chce dokázat jeho licoměrnost. Vrací se v převleku mnicha a pozoruje nepravosti, kterými se Angelo chopil hrůzovlády. Když nešťastná Izabela oroduje za nevinného člověka, který má jít „na špalek“, vyžaduje na první ohled bohabojný puritán, ale v podstatě chlípný lotr, noc s novickou Izabelou. A tu už zasáhne kníže. V posledním velkém obraze řeší všechny nepravosti a dává vše na správnou míru. Snad tady by se dalo říct, že se děj neprolévá do osudové tragédie (jako Hamlet, jko Lear) ale do smířlivého postoje k hrdinům hry, jako by to všechno byla opravdu shakespearovská komedie. V tom je Něco zas něco opravdu zvláštní hrou, s mnoha kladenými otázkami a málo odpovědi.