Mám rád umělce, ale nejvíc asi ty, kteří něco umějí, a přitom si na nic nehrají. Vypadá to jako protimluv, ale možná mi rozumíte. A pak mám rád umělkyně, které – ačkoliv jsou talentované, inteligentní a krásné – mají ještě něco navíc. Kromě talentu, půvabu a kouzla osobnosti disponují schopností zaujmout ve více směrech.

Zásluhou programu Česká televize 3 jsem si to uvědomil třeba na mnoha starších hudebně zábavných programech, kde hrála prim zpěvačka Helena Vondráčková. Byla atraktivní hvězdou neskutečného množství pořadů, kde nejen zpívala, tancovala či stepovala, ale kde také moderovala případně dokázala publikum pobavit a rozesmát hereckou akcí.

Druhou osobností je pro mě herečka a moderátorka Veronika Kadeřábková. I když jsem zatím neměl to štěstí vidět ji na divadelním jevišti, před televizní kamerou na mě působí jako balzám. Navíc ji má kamera ráda. I když je vtipná a pohotová, současně mě baví její připravenost, kultivovanost a vůbec profesionalita, se kterou pracuje.

Další fascinující ženou je špičková harfistka Jana Boušková, která letos sklízí mimořádný úspěch s albem Má vlast. Zaujala nejen tím, že vytvořila čistě harfovou úpravu nejznámějších děl skladatelů Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Josefa Suka, ale navíc se stala protagonistkou v zajímavých rozhovorech či aktivitách, čímž hodně překvapila.

Princezna ze Slatiňan

Když ve svých sedmnácti letech vyhrála Helena Vondráčková v pražské Lucerně soutěž Hledáme nové zpěváky, musela počkat ještě rok, protože až po maturitě mohla nastoupit do pražského divadla Rokoko. Tam se naučila nejen jevištní abecedě, ale začala pracovat na své pěvecké kariéře. Měla ale obrovské štěstí. Kromě talentu a píle získala perfektní autorské zázemí, schopné hitmakery.

Za rok 1965 vyhrála rodačka z východočeského městečka Slatiňany Zlatého slavíka, ale to byl jenom začátek. Po debutu Červená řeka následovaly další velké hity, první velká role ve filmové pohádce Šíleně smutná princezna, ale také účast na světových hudebních festivalech či krátká, leč mimořádně úspěšná existence skupiny Golden Kids, kterou tvořilo koncem šedesátých let právě trio Helena Vondráčková, Václav Neckář a Marta Kubišová…

Ostatně už v éře Golden Kids si publikum mohlo všimnout nejen Helenina tanečního umění, ale i nápaditých kostýmů. A právě tanec, step a originální „šik“ kostýmy dotvářejí už dlouhá léta zpěvaččina vystoupení. S tímto „arzenálem“ měla zpěvačka úspěch také v zahraničí, třeba v Polsku, Německu, Francii, Jižní Americe, Japonsku nebo Austrálii. Když měla turné v Kanadě, tak ji novináři nazvali „českou Barbrou Streisand“. A nebyla náhoda, že česká zpěvačka vystoupila dvakrát v proslulé newyorské koncertní síni Carnegie Hall (2000, 2005).

Na otázku, jak moc jí pomohla znalost cizích jazyka, říká: "Ta byla samozřejmě klíčová. Bez ní by to ani nešlo. Odmalička jsem se učila cizí řeči. Dodnes zpívám v němčině, francouzštině, angličtině, ruštině, polštině a taky jsem zpívala maďarsky, italsky a dokonce i japonsky. Partneři v zahraničí vždy oceňují, když zjistí, že budou zpívat jazykem, kterému jejich publikum rozumí."

I když na začátku své profesionální dráhy zpívala lyrické písničky, časem se vypracovala na zpěvačku různých žánrů. Byly to také šansony, jazzová hudba, muzikálové či filmové melodie. Povedená byla i deska s písněmi Jaroslava Ježka s texty Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Samozřejmě, že si vybírala i ze zahraniční produkce, ale spoustu kvalitních písniček pro ni během let napsali renomovaní autoři Bohuslav Ondráček, Zdeněk Marat, Karel Svoboda, Vítězslav Hádl nebo textaři Zdeněk Borovec, Pavel Vrba či Zdeněk Rytíř.

Tajemství jejího úspěchu spočívá i v tom, že měla ráda změny a žánrové odbočky. Každý její nový koncertní program byl jinak postavený, každé její album bylo v něčem jiné. Čas od času měnila autory a dávala šanci i těm mladým a nezavedeným. Takové jsou i její poslední desky, kde jsou autoři typu Ondřeje Soukupa nebo Vaša Patejdla, ale také nová jména.

Přitom to nebyly jen mimořádné pěvecké schopnosti a skvělé výkony náročného repertoáru, čímž si získala široké publiku, či její hudební nadání (klavír, konga, bicí nástroje), ale i herecký talent, což předvedla jak v řadě filmů (Příliš krásná dívka, Zpívající film, Romance za korunu, Jen ho nechte, ať se bojí), tak v muzikálech (Les Misérables, Cats, Hello, Dolly!, Mona Lisa, Baron Prášil, Mamma Mia!).

Když připočteme Helenino „průvodcování“, které provází řadu let pořady tuzemské i zahraniční televize, tak je to nepochybně další dílek z mozaiky jejího umění. Její šarm, sympatický projev i nestárnoucí rysy z ní dělají stálici, která se jen tak neokouká.

Jak je důležité míti Veroniku

Už když jsem byl malý, rozděloval jsem ženy do dvou kategorií – na královny a princezny. A blonďatá Veronika Kadeřábková (dříve Poláčková) byla podle mého z rodu princezen. Půvab, ženskou jiskru a intelekt prokazuje už několik let v programech České televize moderátorka. Od roku 2013 působí v magazínovém pořadu Dobré ráno, který jeden nebo dva týdny v měsíci moderuje vždy z ostravského televizního studia. Kromě toho moderuje i jiné pořady stejně jako společenské a charitativní akce.

Pochází z Prahy, a protože měla ke kumštu blízko, od svých jedenácti navštěvovala Dismanův rozhlasový dětský soubor. V patnácti účinkovala v dětském pořadu České televize ŽI-RA-FA. Natočila také několik rozhlasových pohádek (hra Přemysla Ruta Viktor a drak byla oceněna Prix Bohemia).

Veronika vystudovala činoherní herectví na brněnské JAMU, dokonce zde absolvovala doktorský program a učila budoucí herce a klauny mluvit. Přitom říká, že spíš než být herečkou, měla jiné plány: „Já jsem původně chtěla být režisérka, ale ke zkouškám na vysokou jsem se díky reformám ve školství dostala už v sedmnácti letech, byla jsem příliš mladá na režii, tak jsem si podala přihlášky na herectví. V Praze na DAMU mi pan Rösner řekl, že jsem zajímavý typ, ale nezkušená, že potřebuji chytit víc životních facek, a ať prý přijdu za rok. V Brně na JAMU mi pan Karlík řekl, že těch facek ještě dostanu hodně, a přijal mě rovnou.“

Během divadelní kariéry si vyzkoušela velkou i malou scénu. Zatímco v Městském divadle Brno hrála pro několik stovek lidí, v komorním prostoru Divadla U stolu se vešla ani ne stovka diváků. Veronika míní, že „hlavní rozdíl je v tom, že v Divadle U stolu všechny ty lidi vidíš. Plazíš se na jevišti, máš na sobě jen cáry látky, prožíváš euforii a najednou dva metry od tebe sedí nějaká paní a zúčastněně se na tebe kouká. Nevyvlečeš se tam z ničeho, neschováš se za nic. Ale zase každý herec by si měl zkusit stát a hrát na velké scéně, kdy je nutné jít na scénu s obrovskou energií a promyslet každé gesto, aby bylo vidět.“

Šest sezon působila v Městském divadle Brno, kde účinkovala v řadě inscenací (Nevěsta ve Slaměném klobouku, Gvendolina Fairfaxová v Jak je důležité míti Filipa, Anna Boleynová v Jindřichovi VIII., Orsetta v Poprasku na laguně, Hanka v Máji, Výstavní kráska v divadelní adaptaci filmu Ginger a Fred…) a vedle toho točila v seriálech, pohádkách a filmech. Podílela se i na krátkém filmu Jsem brána. Vznikl podle povídky Stephena Kinga, přičemž snímek uspěl na domácích i zahraničních filmových festivalech.

Jako certifikovaná koučka školí prezentační dovednosti v ČR a na Slovensku. A její další aktivity? Nakreslila a uspořádala pozitivně laděný diář KIWANIS s antistresovými omalovánkami, který pomohl získat přes 200 tisíc korun na rekonstrukci herny dětského oddělení hematoonkologie ve FN Ostrava... Když si člověk uvědomí, čím vším se tato populární moderátorka zabývá, nelze ji než obdivovat a fandit.

Talent století

Dokážete si představit harfu jako plnohodnotný sólový nástroj, který dokáže znít jako celý symfonický orchestr? Já si to dlouho představit nedokázal, jenomže harfistka Jana Boušková pojala tuto otázku jako výzvu a v průběhu čtyř let upravila vybrané skladby českých velikánů, jakými jsou Smetana, Dvořák a Suk, do zcela unikátní podoby, a to na svém aktuálním albu Má vlast.

„Harfa nezní jako andělský nástroj, jak na něj mnozí pohlížejí. Neshoduji se s názory lidí, kteří si o harfě myslí, že je pouze jemná. Dynamika záleží na interpretovi, jakou má sílu v rukou, jak dokáže harfu rozezvučet,“ tvrdí Jana Boušková, která je velmi spontánní a zároveň neúnavně kreativní umělkyně, a navíc maximalistka.

Právě tuzemské a zahraniční recenze dokládají nejen Janiny mimořádné hudební schopnosti, kde se přestavuje nejen jako renomovaná interpretka, ale i jako autorka vycizelovaných úprav známých hudebních děl. Zároveň při poslechu alba Má vlast cítím i její velké srdce, mimořádný cit, preciznost a představivost, kterou při tvorbě svého nového aranžmá uplatnila.

I když mě poslech jejího alba totálně dostal, mělo to však ještě jednu malou předehru. Je to pár měsíců, kdy jsem s ní viděl v televizi rozhovor, a to bylo tak krásné, sympatické a milé, že jsem se o její tvorbu začal zajímat, navíc v té době vyšla už dnes ceněná Má vlast, což způsobilo, že je z mého pohledu jednoznačně světovou top umělkyní!
„Skladby, které jsem nahrála, nikde jinde na světě na harfu neuslyšíte,“ prohlásila už v době vydání alba Jana Boušková, která patří k nejúspěšnějším českým hudebníkům. Účinkovala s violoncellistou Mstislavem Rostropovičem, houslistou Maximem Vengerovem nebo flétnistou Patrickem Galloisem.

Zasvěcení dobře vědí, že je profesorkou na Královské konzervatoři v Bruselu, že harfu vyučuje na Royal College of Music v Londýně i na pražské HAMU. Učí, ale také sklízí úspěchy na jevišti i na nahrávkách. Vůbec se nedivím, že ji profesorka harfy z renomované Indiana University v USA Susan McDonaldová označila za talent století a nejlepší hráčku na harfu.

Když se vrátíme zpět, byla Jana odjakživa zázračné dítě. Už v deseti letech sklízela mezinárodní ovace, slavila úspěchy v Německu. Ideální a hudbě nakloněné zázemí měla v rodině. Maminka Libuše Váchalová byla harfistka, tatínek Jiří Boušek flétnista. Když jí bylo patnáct, stala se sólistkou anglického orchestru. V jednadvaceti skončila v Izraeli mezi špičkou z celého světa jako druhá a za pouhé čtyři měsíce vyhrála prestižní soutěž v Americe.

Na svých vystoupeních hraje roli i celkový dojem, o čemž svědčí její účesy a nádherné róby. A jestlipak si je nechává šít, anebo si kupuje v obchodech? „Kupuju,“ směje se Jana. „Jsem sběratelka šatů, takže kdekoliv vidím nějaké večerní, hned do obchodu vejdu… Mám šaty odložené třeba dvacet let a nedovedu se jich zbavit.“

Na dotaz, jestli nebylo její dětství a mládí ve znamení drilu a dřiny, odpověděla: „Myslím si, že ne. Já cvičila na nástroj ráda. Maminka mě vychovávala způsobem ze staré školy, žádné sezení s rukama založenýma. Měla jsem celkem normální dětství prožívané v Praze. Chodila jsem ven, jezdila na kole, bruslila, ale hlavně jsem se věnovala hudbě, brala jsem to za samozřejmé. Okamžiky odpočinku byly za odměnu.“

Nedávná doba pandemie byla i pro ni obdobím, kdy sice nemohla učit či vystupovat, zato měla čas na věci, na které by za normálních okolností neměla prostor. Kromě příprav zmiňovaného alba Má vlast začala harfu více představovat světu, povedlo se jí vytvořit nový internetový portál The Harp Channel… Právě tam začala vysílat online rozhovory nejen s harfistkami, ale i s jinými významnými umělci z celého světa. Kromě moderátorského postu vytvářela i různá videa pro propagaci nejen hudebníků, ale také harfy samotné. Vymyslela logo, vypracovala grafické úpravy a další s tím spojenou tvorbu či práci, která ji navíc vyloženě bavila. Díky tomu zažila další výhry i úspěchy, které nečekala ani ona, ani její okolí.

Foto archiv

< Předchozí		Další >