Abyste mohli spatřit světlo, musíte vstoupit do tmy

Abyste mohli spatřit světlo, musíte vstoupit do tmy. To je motto souboru HILT black light theatre Prague, který divákům chystá jedinečný zážitek v podobě světelných představení ve tmě. Jak černé divadlo vzniklo, jaké má za sebou Hilt úspěchy a co chystá do budoucna? To se dozvíte v našem rozhovoru.

Můžete nám popsat, co přesně černé divadlo vlastně je?

Černé divadlo je netradiční vizuální show, která má blíž k performanci než ke klasickému divadlu. Základem je tma a kontrast se svítícími kostýmy, rekvizitami a světlem. Divák díky tomu vidí obraz, který ve skutečnosti neexistuje – předměty se pohybují samy, lidé mizí a znovu se objevují a prostor přestává respektovat běžnou realitu. V HILT to zároveň vedu jako živou show. Od začátku komunikuji s publikem, vtahuji ho do dění a chci, aby se nejen dívalo na výtvarný efekt, ale skutečně se bavilo a reagovalo.

Jaké má kořeny?

Samotný princip takzvaného černého kabinetu je mnohem starší než dnešní pražské černé divadlo a navazuje na různé formy loutkového divadla, práce se stínem a jevištní iluze. Moderní černé divadlo se ale výrazně rozvinulo v Československu na přelomu padesátých a šedesátých let. Patřili k němu například Josef a Hana Lamkovi a samozřejmě Jiří Srnec, jehož soubor vznikl v roce 1961 a pomohl české černé divadlo proslavit po světě. Praha se pak stala jeho hlavním světovým centrem. HILT je mladší generace – vznikli jsme v roce 2007 a od začátku jsme ten princip spojovali víc s tancem, moderní hudbou, humorem a přímým kontaktem s divákem.

Jaké probouzí pocity a nabízí zážitky?

To je právě to krásné – černé divadlo nemusí vyvolávat jen jeden pocit. Může být poetické, tajemné, směšné, romantické i trochu drzé. Já nechci, aby divák sedmdesát minut jen obdivoval technický trik. Chci, aby se smál, nechal se překvapit, na chvíli zapomněl, jak ten efekt vzniká, a prostě do něj vstoupil. Naše současná show Images of Love pracuje s různými podobami lásky, takže se v ní střídá romantika, humor, touha, sny i obyčejná lidská blízkost. A protože se nemluví, může si v tom každý divák najít něco svého bez ohledu na jazyk.

Dá se hrát všude, nebo potřebujete nějaké speciální podmínky?

Černé divadlo je překvapivě mobilní, což nám umožnilo hrát po světě, ale úplně bez podmínek to samozřejmě nejde. Potřebujeme především skutečnou tmu, černé jevištní prostředí, správně umístěná UV a scénická světla a prostor, ve kterém se mohou herci bezpečně pohybovat mimo pohled diváků. Velmi důležitý je i úhel, ze kterého publikum scénu sleduje – světlo, které v běžném divadle ničemu nevadí, může v černém divadle během vteřiny odhalit celý trik. Na zájezdech proto umíme inscenaci přizpůsobit různým scénám, ale vždy potřebujeme čas na přesné nasvícení a technickou zkoušku.

V čem jsou největší rozdíly oproti klasickému divadlu?

V klasickém divadle je herec vidět a světlo mu pomáhá. U nás může světlo herce naopak zradit. Člověk musí být ve tmě neviditelný, ale přitom se pohybovat naprosto přesně. Někdy rozhodují centimetry a vteřiny. Rekvizita musí „žít“ sama, takže divák nesmí cítit člověka, který ji vede. Je to hodně fyzická a přesná disciplína. Další velký rozdíl je, že nepotřebujeme překlad – příběh vypráví pohyb, hudba, světlo a obraz. A v HILT navíc záměrně bouráme hranici mezi jevištěm a hledištěm, protože mě baví komunikovat s lidmi přímo během show.

Co vám v inscenacích nejlépe funguje?

Nejlépe funguje jednoduchý, jasný nápad. Můžeme mít složitou techniku, ale pokud divák během několika vteřin nepochopí, co se před ním děje nebo proč ho to má zajímat, efekt je k ničemu. Silná je kombinace překvapení, hudby, humoru a obrazu, který vypadá nemožně. A úplně nejvíc funguje živý kontakt. Publikum je každý večer jiné a já na něj reaguji. Někdy stačí jedna reakce z hlediště a celá scéna dostane jinou energii. Právě proto nechci, aby HILT působil jako mechanická atrakce, která se každý večer pouze spustí tlačítkem.

Která hra byla divácky nejoblíbenější a proč?

Dlouhá léta byl pro HILT velmi důležitý Phantom, později Magic Phantom. Byl to vlastně koncentrát toho, co jsme během let vytvořili – černodivadelní iluze, tanec, humor, hudba i poetika. Diváci na něj reagovali velmi dobře právě proto, že nebyl jen jedním příběhem, ale střídal různé nálady a překvapení. Dnes je naší hlavní inscenací Images of Love, která měla premiéru 11. října 2024. Je osobnější a dramaturgicky propojenější a v roce 2025 jsme s ní získali dvě ocenění na mezinárodním festivalu Bharat Rang Mahotsav v Indii. Takže bych řekl, že Phantom byl dlouho naším poznávacím znamením a Images of Love je současná kapitola HILT.

Jaké jsou vaše největší úspěchy?

Když je začnu vyjmenovávat, zní to skoro neuvěřitelně i mně. V roce 2018 byl HILT jediným českým divadlem na World Theatre Olympics v Indii a odvezli jsme si dvě ocenění. V Guatemale jsme vyprodali Teatro Nacional pro přibližně dva tisíce diváků. V roce 2025 jsme se znovu dostali na prestižní indický festival Bharat Rang Mahotsav a Images of Love tam získalo dvě ocenění. Hráli jsme v Evropě, Asii i Latinské Americe a měli jsme i velké gala projekty – například v Číně nebo na akcích velkých mezinárodních značek. Ale upřímně: za jeden z největších úspěchů považuji i to, že HILT jako nezávislý soubor od roku 2007 stále existuje, přežil covid a dnes má vlastní stálou komorní scénu v historickém centru Prahy. Cena je krásná. Udržet divadlo živé skoro dvacet let je možná ještě těžší.

Co plánujete do budoucna?

Nechci HILT zvětšovat jen proto, aby byl větší. Líbí se mi, že jsme nezávislí, máme vlastní tvář a na naší pražské scéně je divák opravdu blízko dění. Chci dál rozvíjet Images of Love, hrát po České republice i v zahraničí a samozřejmě vytvářet nové obrazy a nápady. Černé divadlo má jednu obrovskou výhodu – jeho jazyk není svázaný slovy, takže může cestovat kamkoli. Do budoucna bych chtěl právě tuhle svobodu HILT zachovat: mít pevný domov v Praze, ale současně nebýt zavřený jen v jednom prostoru.

Fotografie: Archiv z vystoupení HILT black light theatre Prague

Máte nějaký neuskutečněný sen?

Po letech už se mi několik věcí, které kdysi působily jako nesplnitelný sen, skutečně stalo – velká zahraniční jeviště, Indie, Latinská Amerika, tisíce diváků. Takže můj sen dnes není jen další větší sál nebo další země na mapě. Chtěl bych, aby HILT zůstal živý, osobní a svobodný, aby pořád dokázal překvapovat publikum i nás samotné. A dokud budu mít chuť přijít na jeviště, podívat se na diváky a během pár minut je strhnout do našeho světa, budu mít pocit, že ten sen vlastně pořád pokračuje.