Dokumentární film Pavla Kolaji Zvony nad Tbilisi (2012) přibližuje stav kinematografie v současné Gruzii - a vyznívá jako nostalgické ohlédnutí na časy, kdy sice s obtížemi, ale přece jen vznikaly výsostně umělecké filmy, oceňované jedině náročnějším publikem. Když padl model státem financované kinematografie, v Gruzii, navíc zmítané nepokoji a válkami, téměř zanikla vlastní filmová tvorba, protože si na sebe nedokázala vydělat. Jen málokomu se podařilo přesvědčit soukromé producenty, aby investovali právě do jeho projektu.

 

Přemýšlivý snímek spatříme jen v rámci přehlídky Střední Evropa – současná filmová tvorba, pořádané ve dnech 9. až 12. října v Maďarském institutu. Poutavé vyprávění zastřešuje příprava tbiliské výstavy, která by ráda mapovala jednotlivé etapy vývoje gruzínské kinematografie, shromáždila fotografie, kresby a obrazy hustě pokrývající stěny místností. To vše prolínají rozmluvy s tvůrci, kteří vzpomínají na často napjaté okolnosti, za nichž kdysi vznikaly jejich dřívější filmy, i na nynější bezmoc. Jeden z nich (Georgij Šengelaja) se dokonce rozhodl pro televizi vytvořit literární pořad, kde četl, předváděl a komentoval příběh, který se mu nepodařilo převést do filmové podoby - Tolstého Hadžiho Murata.

Zaznějí stesky na poetiku televizních seriálů, která ničí vše, čeho bylo v herecké i režisérské profesi dosud dosaženo. Snadno postřehneme, že režiséři, dnes již vesměs v důchodovém věku, jsou dodnes hrdí na svá mezinárodní ocenění (včetně karlovarského), na setkání s významnými zahraničními tvůrci, přiznávají vliv některých z nich, jmenovitě Viga nebo Felliniho. A také si všimneme zajímavých dokladů o proměně duchovních hodnot: zdá se, že někteří umělci zaměnili někdejší komunistické ideály za náboženskou víru, u studií Gruzia-filmu byl dokonce postaven kostelík, aby se tam filmaři mohli pomodlit.

Kolaja rozmlouvá s významnými osobnostmi gruzínské kinematografie, které od 60. let prosazovaly koncept autorské tvorby, často poetizované a výrazově stylizované: postupně se vystřídají Alexandr Rechviašvili, Revaz Čcheidze, bratři Šengelajové nebo Nana Džanelidze, která vzpomíná na Tengize Abuladzeho. Stručné zmínky padnou rovněž o dalších důležitých autorech, třeba Paradžanovovi nebo Joselianim, aniž by jim bohužel byla věnována větší pozornost. A některá jména vůbec nezaznějí (například Iraklij Kvirikadze).

Nedílnou součástí jsou ukázky z filmů, které zpovídaní režiséři natočili, někdy i s komentováním záměrů či konkrétního obrazového řešení (například u Abuladzeho volné trilogie Prosba, Strom přání a Pokání, u Danělijova Pirosmaniho nebo Rechviašviliho Gruzínských kronik XIX. století). Některé ukázky jsou identifikovány připojeným českým názvem, byť ne vždy přesným, jak dokládá případ středometrážního snímku Oslík, u něhož čteme toliko původní název Lurdža Magdanin, jiné zůstávají bez označení (zajména v případě bratří Šengelajů).

Použité filmy včetně správných českých distribučních titulů jsou zmíněny teprve v závěrečné soupisce, shrnující gruzínské umělce, kteří v dokumentu vystupují. Jen je škoda, že režisér pomíjí aktivity mladých tvůrců, kterým se – zpravidla v koprodukci se zahraničím – daří připomínat, že tamní kinematografie ještě nezhynula, jak dokládají i díla uváděná třeba na karlovarském festivalu. Na českém znění spolupracovali i uznávaní tuzemští odborníci přes gruzínský film (Galina Kopaněvová, Tomáš Hála).

Veškeré rozmluvy jsou vedeny v ruském jazyce (v gruzínštině vyslechneme jen některé úryvky z filmů nebo písně), český překlad je vcelku výstižný, byť se nevyvaroval některých vad, ať již pramení z neujasněné hláskové koncepce (občas se používá "š", občas "sh" pro tutéž hlásku) nebo z překlepu (ve vzpomínce na konfliktní studie na VGIK a výhrady schvalovatelů trčí titulek "koho mi to vychováváme", přičemž správná varianta by nejspíš měla znít "koho si to vychováváme").

Zvony nad Tbilisi, vytvořené s obdivuhodným nadšenectvím v ryze amatérských podmínkách, jsou fascinujícím dokumentem o zbídačeném stavu filmařiny v zemi kdysi proslulé osobitou tvorbou – a jistě by bylo žádoucí, abychom je spatřili i v televizi, nejlépe s doprovodem některého z proslulých gruzínských filmů. Zájemci mají aspoň příležitost seznámit se s nimi na výše zmíněné přehlídce ve čtvrtek 9. října.

Zvony nad Tbilisi
ČR 2012, 83 minut
Režie: Pavel Kolaja
Kamera: Petr Záruba

Hodnocení: 80%

Foto: Maďarský institut, www.paradiseintheworld.com, www.arara.cz,  www.blog.aktualne.cz 
www.praga.balassiintezet.hu/images/institutes/praga/rendezvenyek/2014/Filmova_tvorba-stredni_evropa_2014.pdf 

( 0 hlasů )

< Předchozí		Další >