Kdyby nebylo studentských prací, zpravidla disertačních, obhajovaných na vysokých školách, řada důležitých, ba zásadních knih by jednoduše chyběla – mnohá nakladatelství tak vcelku levně získávají odborně kvalitní, a přitom čtenářsky atraktivní tituly. Jen v oblasti filmu a kinematografie namátkou zmiňuji tak důležité tituly jako Český hraný film a filmaři za protektorátu, Venkov v českém filmu 1945-1969 nebo Kinematografie zapomnění. Nyní k nim plnohodnotně přistupuje publikace VADÍ - NEVADÍ. ČESKÁ FILMOVÁ CENZURA V 60. LETECH.

 

Sepsal ji LUKÁŠ SKUPA, dosud známý hlavně čtenářům odborných časopisů jako Cinepur, případně Iluminace. Rovněž se podílel na sbornících věnovaných významným českým snímkům (Ostře sledované vlaky, Hoří, má panenko, Všichni dobří rodáci), tvůrcům (Elmar Klos) či dějinným obdobím (Naplánovaná kinematografie). Skupa patří mezi autory, kteří se vyhýbají (subjektivním i objektivizujícím) uměnovědným rozborům, naopak vychází z pramenné základny dosud ukryté v archivech.

Popisuje, kdo a jak rozhodoval o konečné podobě filmového díla, všímá si postojů scenáristy i režiséra, dramaturgů i šéfů Barrandova - a posléze stanovisek cenzurních orgánů. Rozkrývá strukturu cenzurního dohledu, který mohl zasahovat do kterékoli fáze výroby a také tak činil. Proto vznikala řada scenáristických verzí, proto se musely upravovat i dokončené filmy, pokud nebyly rovnou zakázány.

Zjišťovat pozadí vzniku toho či onoho filmu bývá složité i proto, že se leckdy nedochovaly příslušné pokyny, případně byly vydávány ústně, někdy mohly potíže zapříčinit i protesty nepolitických organizací, které se cítily být dotčeny či zesměšněny (např. hasiči v případě filmu Hoří, má panenko). Cenzurní dohled pečlivě dohlížel doslova na všechno, třeba i na propagační materiály - kupříkladu k nemocniční detektivce Znamení Raka nesměly být zveřejněny fotografie s příliš erotickým zacílením (takže je spatříme až v knize).

Velkou předností je, že Skupa nepopisuje cenzuru jen zvnějšku, jako organizaci pro veřejnost jakoby utajenou, ale zasazuje ji do širšího společenského kontextu a především dokládá její činnost obšírnými ukázkami jejího rozhodování. Měla pravomoc dokonce zakázat psát o dílech, která se jí znelíbila. Vlastně jen na ni záleželo, jaké informace proniknou na veřejnost. V tomto ohledu Skupova kniha vhodně doplňuje obšírné, průkopnické pojednání V obecném zájmu, věnované cenzuře literární.

Skupa poutavě líčí, jak se cenzoři snažili zadupat každý film, který podezírali z nekalých úmyslů. Ať již pro „destruktivní“ kritičnost nebo kvůli nejednoznačnému podobenství. Tak třeba u Podskalského „duchařské“ satiry Bílá paní se domnívali, že z volených orgánů dělá tupce, kteří si ve složitějších situacích nevědí rady, že některé pasáže vyznívají jako nesouhlas s postupem strany. A vyvstane nejedno překvapení - i tak opěvovaný (pro)komunistický režisér, jakým byl Antonín Kachlík, se dočkal ostrých výtek, že pomlouvá socialismus.

Na podezíravost hojně naráželi začínající tvůrci. Už ve scénáři k podobenství Věry Chytilové Sedmikrásky vadilo, že společnost se nijak nesnažila zhýralé titulní hrdinky napravit. Naopak u jiného napadávaného podobenství O slavnosti a hostech (režie Jan Němec) cenzoři přiznávají, že scénář se jevil jako bezproblémový a byl schválen bez připomínek - aby o to větší nelibost vzbudil konečný film. Mohl prý být vykládán protirežimně. Oba tyto „novovlnné“ filmy navíc postihla i ta pochybná čest, že se staly předmětem interpelace, kterou poslanec Jaroslav Pružinec přednesl v parlamentu. Prý se takovéto paskvily, kterým nikdo nerozumí a kterým se diváci vyhýbají, vyrábějí za peníze dělnické třídy…

Dočasné narušení cenzurního monopolu v letech 1968-1969 dovolilo vzniknout několika filmům, které záhy skončily v trezoru jako úchylné a nepřátelské (Ucho, Skřivánci na niti, Smuteční slavnost, Den sedmý, osmá noc, Zabitá neděle ...) a premiéry se dočkaly až o dvacet let později, po pádu režimu. Na snímcích, které jejich tvůrci nestihli dokončit do konce roku 1969, byly okamžitě zastaveny veškeré další práce (Archa bláznů, Pasťák, Návštěvy), a pokud se vůbec dochovaly, dokončovány byly rovněž až po roce 1989. Další projekty označené za nevhodné nebyly vůbec realizovány.

Ze Skupovy knihy vyplývá, že v poválečné „socialistické“ éře byl dopad cenzury sice všudypřítomný, ale přitom skrytý, anonymní, o jejích zásazích se nesmělo psát; ostatně mnohé doklady s jejími rozhodnutími jsou označeny razítkem „přísně tajné“. Nemysleme si ovšem, že se filmová cenzura zrodila až s nástupem komunistů k moci - nesmlouvavě fungovala už za předmnichovské republiky, kdy mnohdy až obskurně chránila mravopočestnost i vážnost náboženství a státních úřadů, ovšem její zásahy nebyly skrývány, pravidelně je zveřejňoval věstník ministerstva vnitra. Naopak v současnosti může být zákaz filmu vynucován pod pohrůžkou právníky (jako v případě dokumentu Rada nad zlato). Stále se vyskytují mocní jedinci či seskupení, která se mohou cítit znevážena či očerňována...

Lukáš Skupa: Vadí - nevadí. Česká filmová cenzura v 60. letech.
Vydal Národní filmový archiv, Praha 2016, 264 s.

Hodnocení: 100 %

Foto: kniha, Česká televize

http://nfa.cz/shop/vadi-nevadi/

< Předchozí		Další >