Během října startují jedna filmová přehlídka za druhou. Před několika dny jsme psali o dnech španělsky mluvených filmů i nabídce titulů uvedených na prestižních festivalech v Berlíně, Benátkách a Cannes – viz Filmová sezona začíná (kultura21.cz) Nyní přistupuje DAS FILMFEST, který zpřístupní snímky natočené v německy mluvících zemích, tedy kromě Německa též v Rakousku a Švýcarsku. V Praze se koná na konci října (20. – 26.10.), počátkem následujícího měsíce se přesouvá do Ostravy (1. – 11.11.) a Brna (2. - 6.11.).

Das Filmfest nabídne přes tři desítky filmů jak hraných, tak dokumentárních, které zahrnují jednak současnou tvorbu ve zmíněných zemích, jednak připomenou odkaz význačného režiséra Rainera Wernera Fassbindera (1945-1982), a to včetně rozměrného televizního seriálu Berlín, Alexandrovo náměstí (1980), který dosáhl délky 930 minut – zájemci jej mohou spatřit zcela unikátně na filmovém plátně, pokud je neodradí sledovací maratón, byť rozvržený do pěti dnů. Před třinácti lety jej vysílala i Česká televize. Nabídka je ovšem daleko širší.

Berlín, Alexandrovo náměstí 

Vedle téměř neznámých děl, jako jsou Sousto pro satana (1976) a Fassbinderem režírovaná epizoda z kolektivního dokumentu Německo na podzim (1977), spatříme i daleko věhlasnější, též ze zdejších kin známé tituly Lola (1981) a Manželství Marie Braunové (1979). Zájemci o bližší poznání Fassbinderovy rozeklané osobnosti nechť si někde opatří jeho hraný životopis Enfant terrible (2020), uváděný u nás jen na Dnech evropského filmu, případně nechť se začtou do knihy o něm (vyšla 1987), pod níž je sice podepsán Jan Grulich, avšak ten toliko „přikryl“ skutečného autora, kterým je tehdy nežádoucí Boris Jachnin.

Co nám filmy prozradí o nedávné minulosti?

Když se obhlédnu po titulech, které mají představovat průřez soudobými kinematografiemi, nemohu se ubránit pocitu, že Fassbinder výstižněji postihoval traumata soukromá i společenská nežli nynější umělci. Ti mnohdy upřednostňují vlastní ego a sebezahleděnost před sdělnou výpovědí, případně se snaží vklínit do právě módních, alias pokrokářských klišé, aniž by zohlednili očekávání publika. Mnohé uváděné filmy se přitom již dříve mihly na jiných tuzemských přehlídkách a festivalech (Febiofest, Jeden svět, Dny evropského filmu, MFF Karlovy Vary), chystají se do filmové distribuce, případně jsou dostupné na streamu či kabelových televizích. Organizátoři si přitom ani nezjistili, že některé tituly již mají svůj zavedený název a předkládají jej pod odlišným – například politické agentské drama jimi nazvané Střela zblízka se na Cinemaxu vysílalo pod názvem Poslední poprava.

Milý Thomasi

Tento snímek se řadí mezi výpovědi o zhůvěřilostech komunistického režimu, ale již je provází snaha překonat černobílost dosavadních stereotypů: třeba hlavní hrdina Poslední popravy vstoupil do služeb východoněmecké tajné služby bez větších pochybností, přilákán i vidinou hmotného prospěchu – než se plněné úkoly začaly ocitat v konfliktu s jeho svědomím. Také v dramatu Milý Thomasi (rovněž již známém z jiné přehlídky), který čerstvě získal spršku německých filmových cen, se v centru pozornosti ocitá člověk, jenž rebeluje proti komunistickému režimu, který mu zakazuje „nepřístojnou“ uměleckou činnost, avšak jeho výbušné, konfrontační chování a zhoubné návyky lze stěží považovat za bezvadné.

Zatímco Poslední poprava byla toliko inspirována skutečnými událostmi, protagonista druhého jmenovaného filmu skutečně žil – jmenoval se Thomas Brasch (1945-2001) a mimo jiné se pohyboval i ve filmové branži. Kdybych jej směl přirovnat k nějaké tuzemské osobnosti, jmenoval bych režiséra Pavla Juráčka (1935-1989), rozporuplnou osobnost umělecky mimořádně nadanou, avšak lidsky jen stěží snesitelnou.

Žijeme v době plné předsudků a agresivity?

Jinou důležitou oblastí je sféra předsudků a víry: snímek Nico zachycuje nenadálý výron rasismu, který v Německu narozenou, ale přece jen cizorodou dívku hluboce zasáhne, obdobné téma – tentokrát jakoby zvnitřněle, ve smyslu hledání rodinných kořenů – zpracovává rovněž film Ivie jako Ivie. Naproti tomu komediálně nadsazený Toubab ukazuje, jak obtížné je uchycení černocha v německé společnosti. V Princi narazíme na mezirasový milostný vztah. Ve švýcarském dokumentu Práce načerno se setkáme se závažným sociálním neduhem, který se týká zejména (nelegálních) přistěhovalců.

A zítra budete mrtví 

V dramatu Serviam – chci sloužit se rozebírají dopady bezmyšlenkovitého náboženského přesvědčení, vedoucí na pokraj sebezáhuby. V dobrodružné podívané A zítra budete mrtví spatříme trudné osudy dvou turistů, na dlouhou dobu zajatých islamistickými bojůvkami. Nelze přitom pominout rozdíl v pojetí: zatímco Serviam – chci sloužit odsuzuje hluboké souznění s křesťanskými ideály jako fanatismus, A zítra budete mrtví konstatuje, že za všechno špatné nemůže islám, nýbrž zlí lidé, kteří se jím zaštiťují.

Co přinesou portréty dávných osobností či adaptace slavných literárních předloh?

Divácky přitažlivé by mohly být tituly, které přibližuje osudy skutečně žijících postav, ať po nich zůstal v dějinách hmatatelný otisk nebo nikoli. Snímek Milý Thomasi jsem již zmínil, připojit lze životopisy slavného lyžaře-sjezdaře Franze Klammera (Jizda na hraně) nebo další průhled na císařovnu Alžbětu neboli Sissi (jak ji coby svobodomyslnou manželku Františka Josefa I. proslavila trilogie rakouských barvotiskových kýčů z 50. let) – v kostýmním filmu Korzet tentokrát převažuje deziluzivní podtext zkoumající, jak ji svírala dobová omezení, symbolicky přítomná už v samotném názvu.

Orientovat se však můžeme i podle literárních předloh, vesměs známých i z českého překladu: lze porovnávat, nakolik se zdařil filmový přepis. Podle románu Alfreda Döblina vznikl již jmenovaný Fassbinderův seriál o předválečném Berlíně, dále lze přidat Zweigovu Šachovou novelu a Kästnerova Fabiana, také evokující téže období.

Letošní Das Filmfest zařazuje ve značné míře díla začínajících či ještě mladých tvůrců, režiséry (scenáristy, kameramany, herce…) povětšinou neznáme ani jménem, ani skrze dosavadní tvorbu. Obávám se, že v nabízené kolekci - snad s výjimkou Fassbindera – nenalezneme počin, na který bychom vděčně vzpomínali v příštích letech, ostatně dosavadní ohlasy nic takového ani nenaznačují. Nechme se tudíž překvapit, třeba se i tentokrát vynoří ona hrabalovská perlička dně…

Das FILMFEST
Akci pořádají Goethe-Institut, Rakouské kulturní fórum, Švýcarské velvyslanectví

< Předchozí		Další >