Kultura21.cz

Asi jen stěží existuje někdo, kdo neviděl Šíleně smutnou princeznu z roku 1968, reprízovanou především o Vánocích nejen na českých televizních kanálech. Téměř šedesát let patří k nejoblíbenějším filmovým pohádkám, které nestačily zestárnout. Snímek má nejen dobře napsaný příběh a špičkové herecké obsazení, ale rovněž brilantní dialogy, povedené písničky, jejichž autorem je Jan Hammer junior, ale třeba i velkoryse pojaté kostýmy Jiřího Skalického a výpravu, za kterou svojí Karel Lukáš, Karel Smrž a Václav Zavřel.

Partnerem tehdy dvacetileté Heleny Vondráčkové je Václav Neckář v roli prince, ale skvělí jsou v tomto filmu všichni, ať už jde o Jaroslava Marvana, Bohuše Záhorského, Darka Vostřela, Josefa Kemra, Stellu Zázvorkovou, Františka Dibarboru, Karla Effu, Antonína Jedličku nebo Josefa Pixu.

Režisér Bořivoj Zeman a scenárista František Vlček využili námět staré pohádky o princezně, která se přestane smát, aby dosáhla svého. Za manželku ji má dostat ten, který ji rozesměje. Tuto pohádku oblékli tvůrci do nového moderního hávu, využili obrovskou popularitu tehdy mladých zpěváků Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře a film se - za účasti kameramana Františka Valerta - začal realizovat.

Do klasické pohádky ale režisér zakomponoval i prvky zcela nepohádkové, moderní. Královskou znělkou na dvoře Dobromysla Veselého byl smích Vlasty Buriana. K tomu, aby se princezna Helena rozesmála, se použily němé grotesky s Charlie Chaplinem a Nepraktovy obrázky. Mohlo by se zdát, že tyto prvky budou v pohádce působit cize a násilně, ale opak byl pravdou. Autoři pojali pohádkový příběh naprosto moderně - a do moderního světa tyto věci patří a nic na tom nezmění třeba jenom to, že se vše odehrává na královském dvoře.

Film vznikal v uvolněných letech 1967 - 1968, a tak se tam tvůrcům podařilo „vpašovat“ i některé věty, které se později filmu stály málem osudné. Když mluví princezna s králem, zazní tento dialog: „Odpusť tatínku, ale nemohu se smát, když mi není do smíchu.“ – „To nám mnohdy také ne, dcero. Ale každá činnost má své povinnosti. Co by si národ pomyslel, kdyby už ani vládce se neusmíval vstříc šťastné budoucnosti.“

Text písně Kujme pikle, který zpívají proradní rádci pan Iks a Ypsilon, a to, že roli pana Ypsilona hrál Darek Vostřel, zatímco pana Ikse Josef Kemr, mělo z následek, že v době normalizace byla tato vtipná píseň z filmu vystřižena.

V časopisu Kino č. 23/1967 o filmu řekl Bořivoj Zeman: „Proti minulé romantické pohádce má ta současná mírně ironizujíc výraz. Příkladně postavy princezny a prince mají charakteristické rysy dnešní mládeže, její slovní zásobu i dikci. I generační rozpor, právě dnes tolik aktuální, jsme pokusili – i když v pohádkovém hávu – zachytit. Já bych totiž chtěl – a z toho hlediska je obsazení hlavních rolí jistě ideální – aby se dnešní mladý člověk v tomto filmu tak trochu viděl. Je to z mé strany samozřejmě troufalost, ale přesto se o to chci pokusit…“

Sama představitelka princezny Helenky vzpomíná na svou první velkou roli a první velké natáčení s úsměvem: „Filmem Šíleně smutná princezna se mi splnil můj životní sen - zahrát si roli princezny, protože už jako malá holka jsem si na princeznu hrála, dokonce jsem si ji i zahrála i na divadle, a to v pohádce O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, kterou kdysi nastudoval slatiňanský divadelní spolek. Když jsem později přišla do Prahy, režisér Bořivoj Zeman přišel s nabídkou na film. Byla jsem nesmírně šťastná, jenom jsem si říkala, že ten Neckář mohl být trošku vyšší, ale i to se potom ve filmu vtipně využilo, takže z toho byl parádní gag. Ráda bych vzpomněla i úžasné herce, které jsem vždy zbožňovala a obdivovala. Byla to „moje chůva“ - vždy milá a usměvavá Stellinka Zázvorková, „můj tatínek“ - laskavý Bohoušek Záhorský nebo Jaroslav Marvan. To byla úžasná osobnost, i když byl ke svému okolí rezervovaný a budil respekt. Byl tam i můj ředitel z divadla Rokoko Darek Vostřel a pochopitelně i pan Kemr. Natáčení probíhalo v přátelské atmosféře, exteriéry jednak v Čechách na zámku Blatná, jednak na Slovensku na krásném romantickém zámku Bojnice, část, což byly především chodby a sály královského zámku, se pak točila v ateliérech Filmového studia Barrandov.“

Šíleně smutná princezna je další z filmových pohádek režiséra Bořivoje Zemana (Pyšná princezna, Byl jednou jeden král…, Honza málem králem) se stala mimořádně oblíbenou a vyhledávanou jistotou pro příjemné chvíle u televize nebo u rodinného videa nejen v období vánočních svátků.

Zajímavosti o filmu Šíleně smutná princezna

Kostýmní výprava této pohádky je typickou ukázkou kostýmního návrhářství šedesátých let, zejména díky použití geometrických tvarů a barevných kontrastů. Černé šaty existují ve dvou vyhotoveních, jedny pro Helenu Vondráčkovou, ve druhých hrál Josef Kemr.

Jaroslav Marvan rád vyprávěl, jak při natáčení nachytal Václava Neckáře, když si v šatně zkouší jeho královskou korunu. Zařval na něho: „Položíš to! Takhle mladej a zkoušel by sis moji královskou korunu? To si nezvykej!“ Neckář se lekl, hned ji položil a beze slova utekl pryč. Marvan se tomu pak smál, protože to z jeho strany byla pouze legrace.

Role krále Dobromysla byla po náhlé smrti Rudolfa Deyla ml. nejprve nabídnuta Ladislavu Peškovi či Josefu Beylovi. Oba ji ale z pověrčivosti odmítli.

Film byl ještě před svou oficiální premiérou (7. června 1968) promítán v Blatné, a to hned ve třech termínech – 4., 5. a 6. července 1968.

Protože se scenárista a herec Darek Vostřel dostal postupem času "na index", byla z filmu vystřižena píseň proradných rádců honosících se jmény X a Y "Kujme pikle". V této verzi byl film prodán i do NDR a vysílán v televizi. Pikantní však bylo, že po českých venkovských kinech a po pionýrských táborech putovala plná verze, tedy i s „problematickou“ písní.

Královská hymna je smích Vlasty Buriana z nahrávky „V zajetí smíchu“.

Zámek krále Dobromysla (Bohuš Záhorský) je Bojnický zámek v Trenčínském kraji, kde se rovněž nachází jezírko s vrbou, rybník v zámecké zahradě se nachází na zámku Blatná stejně jako nádvoří, kde se měla uskutečnit poprava. Rádcové se pak koupou v rybníce Hůrka u Bratronic.

Poté, co princ (Václav Neckář) nerozesmál princeznu a stráž ho odvedla do žaláře, řekne princezna (Helena Vondráčková) ruské slovo „Ničego“ ve smyslu že už další vystoupení vidět nechce.

Za použití grotesek s Charliem Chaplinem nemuselo filmové studio sáhnout hluboko do kapsy. Podle dobových svědectví byl autorský poplatek za využití několika záběrů symbolický.

Ve filmu padnou pouze jednou jména princezny a prince. Princezna se jmenuje Helena jako hlavní představitelka Helena Vondráčková a princ Václav, který je pojmenovaný po svém představiteli Václavu Neckářovi.

Role prince a princezny byli od začátku koncipovány pro tehdy začínajícího Václava Neckáře a ve stejné době taktéž začínající mladou zpěvačku Helenu Vondráčkovou.

Oba hlavní protagonisté pohádky Václav Neckář a Helena Vondráčková se měli spolu sejít před kamerou už o pár let dříve, a to v oscarovém snímku Ostře sledované vlaky (1966). Helena tehdy však i přes úspěšné absolvování kamerových zkoušek z obsazení vypadla, a to protože svou výškou převyšovala Neckáře, což se nelíbilo režisérovi Jiřímu Menzelovi.

Název pohádky vyřkne Helena Vondráčková ve 27. minutě 27. vteřině pohádky.

Princ (Václav Neckář) ve vězení nemaluje srdce jedním tahem, jak o tom v tu chvíli zpívá, ale každé srdce dvěma tahy.

Filmový debut zpěvačky Heleny Vondráčkové.

Tvůrci různě spojovali záběry. Třeba když Václav Neckář stojí na suché vrbové větvi. Ta vrba byla v bojnickém parku. Ale když spadne do vody, tak ta už se nachází v Blatné a hned jak vyleze z vody ocitne se opět v Bojnicích, které jsou za ním vidět.

Bohuš Záhorský převzal roli krále Dobromysla po náhle zesnulém Rudolfu Deylovi ml.

Skladatel Jan Hammer, který napsal hudbu a všechny písničky, které ve filmu zazněly, měl tenkrát pouze 17 let.

Ve filmu zůstal jeden záběr, kde je možno vidět Rudolfa Deyla ml., původně obsazeného krále, a to při shromáždění nápadníků před palácem, když je královská rodina zachycená kamerou z dálky.

Film vidělo v kinech tři milióny diváků.

Zdroj foto: archiv autora