Pramen poznání bývá hořký

Čtvrtek, 23 Červenec 2026 00:00 Jan Jaroš
Tisk

pramen perexSlovenský režisér IVAN OSTROCHOVSKÝ patří mezi mnohostranné osobnosti: natáčí hrané i dokumentární filmy a navíc se věnuje i jejich produkování – podílel se třeba na pozoruhodném dramatu Sbormistr, naprosto zbytečně obklopeném skandály a soudními přemi. Neméně závažná je i jeho vlastní tvorba, která proniká k záležitostem málo zjevným, o nichž má běžná populace sotva nějaké povědomí.

Ve snímku Služebníci přiblížil, jak se v éře komunistické nadvlády připravovali na své povolání budoucí kněží, vystavení nejen politickým tlakům, ale také pokrytectví ve vlastních řadách. Rovněž Ostrochovského nejnovější dílo nazvané PRAMEN, které minulý týden vstoupilo do kin, se odehrává za minulého režimu, jmenovitě v roce 1986. Dotýká se zdánlivě marginálního problému, jakými byla sterilizace romských žen. Podstupovaly ji často nepoučené, mnohdy s naivní představou, že se jedná o dočasné opatření, které lze snadno napravit. Byly motivovány i finančně: vyplácená částka dosáhla dvaceti tisíc korun, což tehdy – vzhledem k průměrné hrubé mzdě – obnášelo zhruba půlroční výdělek.

Potraty a sterilizace jako všední záležitost

I lékaři se tehdy domnívali, že cikánskému obyvatelstvu (tak byla tato menšina, tehdy i dnes vybavená problematickými návyky, nazývána) vlastně pomáhají, když zabraňují ustavičnému rození dětí, které by vyrůstaly v nevyhovujících sociálních podmínkách. Pomáhají vlastně i zdravotně, neboť značný počet dívek opakovaně a již od útlého věku žádalo o interrupci – povědomí o jiných možnostech, jak zabránit nežádoucímu početí bylo nejspíš nulové. Ostatně i hrdinka Pramene, česká lékařka Ingrid, marně doufající v primářský post, vnímá sterilizaci i umělé zastavení těhotenství jako rutinní výkon. Avšak jen do té doby, než zjistí, že u snaživé sestřičky polocikánského původu, která pracuje v jejím oddělení a s níž se spřátelila, zjistí, že osudný zákrok podstoupila v dětském domově už v dětském věku, aniž o něm tušila – při operaci kýly.

Ostrochovský se vyhýbá jakékoli démonizaci zvolené doby: ukazuje, jak se lidé i tehdy snažili normálně žít a vykonávat svoji práci, a také jak se snažili pozdvihnout sociální i kulturní úroveň svých zaostalejších bližních. Hrdinčina manžela, pedagoga, který by si zasloužil více pozornosti, třeba spatříme, jak vede pěvecký sbor cikánských dětí a snaží se přehlížet upozornění, že se mu sbor stejně záhy rozpadne, neboť děvčata v patnácti otěhotní.

Věrohodnost dění i postav je úchvatná

Příběh, zasazený do nesourodé společnosti kdesi na slovensko-maďarském pomezí (a tudíž vedle češtiny a slovenštiny zazní i maďarský jazyk), zaujme strohou autenticitou nemocničních prostor, nahlédne do soukromí protagonistů, zaujme evokací zvoleného období a až dokumentárně postihuje cikánské prostředí. Věrohodně naznačí tamní mentalitu i způsob života v přeplněných příbytcích, aniž by se uchýlil ke karikatuře či naopak idylizaci. Také zaujme drobný postřeh, jak lékařka učí svou kamarádku fráze, které by měly zaznít před interrupční komisí: vytušíme, že slova o rozvodu kvůli partnerskému nesouladu by se mohla týkat i jí samotné, protože nadšený učitel nechápe její existenční pochybnosti a tvrdí, že jim přece nic nechybí.

Ústřední ženské postavy jsou rozkresleny s velkým smyslem nejen pro postupné odhalování tužeb a nadějí, ale dotýkají se i určitého vývoje osobnosti pod tlakem událostí, pod tlakem poznání dosud netušených lumpáren. Lékařku Agátu mnohovrstevně, v široké škále významotvorných plošek, ztvárnila Aňa Geislerová, o níž si dovolím poznamenat, že zraje jak archivní víno. Teprve se hledající, někdy i nejistou zdravotní sestřičku postihla s udiveným výrazem v očích neherečka Simona Boledovičová. Skvěle vyhmátla, jak se mladičká dívka vyvázala z původního prostředí a chce se zařadit do „gádžovského“ světa – na rozdíl od své rovněž polocikánské sestry, od níž by se nejraději distancovala, ale přesto jí přislíbí pomoc: díky doktorčině návodu ji učí, jak by měla vypovídat před interrupční komisí, aby zákrok povolila. Půvabný je detail, když jí vysvětluje, že by měla tvrdit, jak si s manželem nerozumí a chce se s ním rozvést, načež vyslechne udivenou odpověď, že s manželem přece žádné spory nemá, protože ten sedí ve vězení. Snad jedině návštěva kina, kde se promítá film Ja milujem, ty miluješ (1980), narušuje celkovou uvěřitelnost, protože v té době byl zakázaný.

Pro pravdu se aktivisté zlobí

Režisér se dívá očima najmě lékařského personálu, přibližuje jejich postoje a názory, aniž by vynášel unáhlená, jednostranná stanoviska. Upozornil, že pro mnohé ženy byla rozhodující vidina finančního prospěchu. Však jej také – podle slovenského webu Film.sk – napadli kritici z „okruhu ľudsko-právneho aktivizmu aj publicistiky“. Vyčítali mu, že hovorí o traume minority z perspektívy majority a bagatelizuje tak utrpenie reálnych obetí. Že dve kľúčové postavy polovičných Rómok sú obsadené nerómskymi predstaviteľkami. Že replikuje stereotypy o Rómoch. A tiež, že sladko-bôľny záver prináša falošnú satisfakciu, ktorá môže relativizovať nároky sterilizovaných žien a ublížiť im.

Pokud bychom tehdy vyplácené peníze vztáhli k dnešku, jednalo by se – opět vzhledem k nynější průměrné hrubé mzdě – o částku přinejmenším čtvrt milionu korun. Vsadím se, že pokud by se taková nabídka za podstoupení sterilizace objevila dnes, zájem by byl obrovský, a to nejspíš i v sociálně upozaděné majoritní společnosti, neboť vidina snadného výdělku je stále svůdná. Obávám se, že v uvažování a prioritách těchto skupin obyvatelstva se nic podstatného nezměnilo. Bohužel film, jakkoli jej řadím mezi závažná, umělecky sebejistá díla, si v Čechách nezískal takovou pozornost, jakou by si zasloužil: jeho návštěvnost se pohybuje v řádu pouhých tisícovek zájemců.

pramen foto 1


Další >
 

Zobrazit další články autora >>>