I takový bývá úděl umělce! Zatímco film maďarského autora Bence Fliegaufa získává uznání od festivalových porot (Stříbrný medvěd na MFF v Berlíně) i lidsko-právních organizací (cena Amnesty International Film, Peace Film Award), pro které je téma rasové nenávisti atraktivní, maďarská vláda na jeho úspěch zareagovala krkolomným komuniké, v němž se opět pokusila v lidech vzbudit dojem velkorysosti, a k snímku zaujala odmítavý postoj. Jakkoli je pro současný režim Viktora Orbána charakteristické zkreslování problémů a neutuchající přesvědčování, že jeho srdce bije pro krizí sužovaný národ, s Fliegaufovým dílem se jednoduše politicky stavěná polemika vede jen velice těžko. Film Je to jen vítr není snad nějakou krátkozrakou kritikou (ne)činnosti maďarských úřadů, ale spíše barvitým obrazem středoevropské současnosti, kde pohled na život romského etnika odráží morální úpadek naší civilizace.

 

Film začíná upomínkou na tři roky staré rasově motivované útoky na romské rodiny v Maďarsku, ale v žádném případě není jejich reportážně puntičkářskou rekonstrukcí. Zobrazuje, jak mohl vypadat život v romských osadách a prožívání lidí poté, co si útočníci vybrali za terč jejich sousedy. V trvalém strachu z toho, že nedopadení pachatelé se mohou kdykoli vrátit, protože místní policie se očividně moc nesnaží, za rozbřesku nahlížíme do příbytku jedné z romských rodin vystrnaděných na samý okraj společnosti. Kamera zachycuje průběh horkého srpnového dne v životech tří postav – matky, starší dcery a mladšího syna – a jejich každodenní činnosti, jejich izolaci od městského života, jejich chladnou komunikaci s okolím pod vlivem zvnitřněného pocitu sociálního vyloučení. Fliegauf se přitom v první řadě soustředí na vykreslení atmosféry strachu a úzkosti. Napětí nepramení z navenek pozorovatelného chování postav. Jde o zprostředkování pocitu, který se ta nebo ona postava snaží nedávat příliš najevo, ale který zcela ovládá její nitro. Jako by se všechny „skutečné“ události (znásilnění v šatnách, zdrogovaná sousedka, roztržka před hospodou) jen nevzrušivě proháněly kolem a nedokázaly zahnat prožívanou tíseň.  

V některých momentech kamera přestává sledovat pohyb hlavních postav, odpluje nebo ulpí na nějakém detailu, aby se hned vzápětí vrátila ke své postavě. Dohromady nicméně tvoří množství těchto detailů ničím nepřikrášlený obraz naší současnosti se vším nezájmem a apatií pod diktátem podivuhodných životních stylů a naprosté neschopnosti hledět na životy druhých jinak než z vlastní perspektivy. Přímo mistrovskou ukázkou je scéna, v níž dívka sedne ve škole k počítači a skypuje svému otci do Kanady. Zatímco se mu pokouší vylíčit strach, ve kterém s rodinou žije, za ní kdosi kanalizuje své násilnické pudy hraním pitomých videoher.

Ve filmu Je to jen vítr nehledíme zlu přímo do tváře. Jaké jsou motivy útočníků a co je podstatou rasové nenávisti, zůstává nejasné, protože tu chybí nezaslepeně a racionálně uvažující postava, která by usilovala na tyto otázky najít odpověď. Nedočkáme se obvyklých pokusů pojmenovat zlo, neboť sami Romové nejsou připraveni násilí čelit a „bílá“ většina zase beznadějně žije v zajetí zploštělého vnímání, z něhož se rodí většina předsudků. Fliegauf velmi rafinovaně demonstruje, jak iracionálně a zaslepeně mohou znít postoje zdánlivě racionálních lidí. V dialogu dvou policistů, kteří dělají prohlídku vyhořelého obydlí (místa činu), třeba zazní, že zavražděná rodina patřila mezi ty slušné: rodiče pracovali a posílali děti do školy. Jeden z policistů přitom neznámého pachatele osočí za to, že útokem na slušnou rodinu prý „vnesl do celého vzkazu zmatek“, čímž svého kolegu i diváky mírně šokuje. Jakoby snad vražedný útok spáchaný na nepřizpůsobivou rodinu flákačů měl být něco méně odsouzeníhodného, ba dokonce akceptovatelného.      

Nový film Bence Fliegaufa nabízí důležitý příběh a neustrašený vhled do problému mezietnického soužití, a co je hlavní, spojuje třaskavé politické téma a citlivý autorský přístup, aniž by přitom jakkoli zkresloval. Přestože se nejedná o dějově strhující dílo, díky množství detailů, intenzivní zvukové stopě a minimalistické, nenávodně použité hudbě je Fliegaufův Je to jen vítr především filmem s dominantní pocitovou složkou. Chvílemi působí dojmem vyloženě apolitického díla, ale nenechme se mýlit: sledovat jej je třeba právě v kontextu v prologu vzpomenutých skutečných rasových útoků. Teprve pak umí znít jako naléhavá a zároveň aktuální umělecká výpověď.  

Je to jen vítr / Csak a szel
Drama
Maďarsko / Německo / Francie / 2012
Scénář a režie: Bence Fliegauf
Hrají: Katalin Toldi, Gyöngyi Lendvai, Lajos Sárkány, György Toldi
Stopáž: 87 minut
Premiéra v ČR: 13. 9. 2012
Distributor: Artcam
Hodnocení: 90 %         

            
Zdroj foto: artcam.cz

< Předchozí		Další >