Vše, co nabízejí kina a co chrlí televize, jsou iluzionistické rozprávky vystavěné na více či méně snadno rozlišitelných příbězích. Jenže o nich kniha Ponorná řeka kinematografie nepojednává. Její autor Martin Čihák hned v prvních velkými písmeny psaných slovech varuje případné čtenáře, kteří se i nadále chtějí opájet právě takovými příběhy, aby další stránky raději vůbec neotevírali. Ač se rád nechávám opájet výše zmíněnými díly, pokusím se do tajů Čihákovy práce přece jen nahlédnout.

 

 

Čihák obhlíží řekněme různá experimentální snažení, která negují pravidla "dějové" kinematografie. Hlásá přitom puristické hledisko, když za jediný směrodatný zdroj považuje film natočený na klasický filmový materiál a z něho také promítaný za spoluúčasti dalších diváků. Odmítá tedy všelijaké digitalizované verze na DVD či jiných nosičích, které lze v privátní samotě sledovat na obrazovce. Potíž ovšem spočívá v tom, že běžný zájemce o "ponornou řeku" vlastně nemá jinou možnost, jak se s ní seznámit, protože i ojedinělá archivní kina (u nás vlastně jen pražské Ponrepo) je uvádějí jen sporadicky.

Martin Čihák se zvoleným tématem zabývá dlouhodobě, uveřejňoval své texty v časopisech Cinepur, Film a doba, Iluminace, na Slovensku v pololetníku Kino-ikon, napsal jednu z kapitol do knihy Alternativní kultura. Ponornou řeku kinematografie lze tedy považovat za jakési shrnutí dosavadních průzkumů. Pokouší se nějak rozčlenit experimentálně zaměřené filmy, které rozčleňuje na strukturální, absolutní, čistý, sklížený, spontánní a avantgardní, kde již prosakují spojnice k "běžné kinematografii", byť Čihákem odsuzované.

 

Podrobně vysvětluje jednotlivé druhy na důležitých dílech i osobnostech, jmenuje příznačné vlastnosti a postupy. Téměř každý čtenář ovšem okamžitě narazí na to, že stěží si bude moci Čihákova tvrzení ověřit vlastní zkušeností, pokud se neuchýlí právě k oné odsuzované praxi spatřit je na DVD.
Například strukturální zacílení vysvětluje k opozici k běžným hraným filmům takto: "V běžných hraných filmech je jediným rozdílem (mezi tím, co vidím a co je na filmu) iluzivní dojem pohybu. Strukturní film naproti tomu pracuje s čistě filmovým pohybem daným následností odlišných světelných impulsů." (s. 23)

U filmů absolutních připomíná, že někdy byly - nepřesně - označovány jako "abstraktní", ačkoli v nich používané geometrické tvary nejsou od něčeho abstrahovány, existují jakoby samy o sobě. Počátky absolutních dílek spatřuje Čihák v Německu 20. let (Oskar Fischinger a jeho vizuální symfonie, později i zvukové a barevné), nahlíží do americké tvorby. Zato podceňuje domácí ozvuky u Karla Dodala.

K čistému filmu uvádí, že rozhodně nehledá abstraktní tvary, ale naopak hodnoty v realitě přítomné, a to takové, které lze vytěžit pouze využitím vlastností světlocitlivé filmové vrstvy, použitých optických prostředků kamery a vlastního pohybu filmového pásu (s. 121). Vyplývá z toho, že čistý (a vlastně ani jiný) film nelze natáčet digitální kamerou, která žádný filmový pás nemá. I k čistému filmu přiřazuje jeho průkopníky: Fernanda Légera, Mana Raye, Hanse Richtera.

Sklížený film spatřuje zejména v kolážích, k nimž připojuje i sovětskou montážní avantgardu, najmě Kulešova a Věrtova. U spontánního filmu nalézá paralelu k zájmu malířů o dětskou kresbu či umění domorodých národů, o princip tzv. řízené náhody. Avantgardní film chápe v užším smyslu než termín "filmová avantgarda" a zahrnuje do něho pokusy se záznamem často podivné, surreálné reality, postavené před kameru. A mezi první důležité projevy řadí například Mezihru (1924) Reného Claira. Vlastně Entr'Acte, protože Čihák se důsledně vyhýbá počešťování názvů (i kdyby byly dávno zavedené či užívané v české distribuci).

Ponorná řeka kinematografie s potěchou svého čtenáře mate. Do výsostně odborného pojednání, jakým je třeba závěrečné zamyšlení nad sedmerem geometrických řezů, Čihák vkládá jakoby parodické prvky, v tomto případě pohádku ("Za sedmero horami, sedmero řekami, tam, kde létá sedmero krkavců, aby nakonec odpočinuli ve svém letu dne sedmého a třeba i pozřeli všech šest prvních prvočísel...").

Hravost ostatně prozrazuje i šest předmluv, adresovaných nejrůznějším typům předpokládaných čtenářů včetně hypotetického budoucího. A jistě zaujme i vášnivými, zaujatě psanými odsudky těch děl, která považuje za zhoubná pro svou ponornou řeku - třeba Andaluského psa (1928) pánů Buñuela a Dalího. Označuje ho za slizký vřed, který zavinil chorobné pomatení mnoha myslí, ačkoli je obecně považován za důležitý avantgardní počin nejen své doby.

Ponorná řeka kinematografie se vlastně také stává experimentujícím textem, v němž se čtenář orientuje o poznání hůře nežli v obdobně zacílené publikaci Stanislava Ulvera Západní filmová avantgarda, vydané před dvěma desetiletími.

Martin Čihák: Ponorná řeka kinematografie.
Vydalo nakladatelství AMU, Praha 2013. 304 stran.
Hodnocení: 70 %

Foto: AMU, www.centerforvisualmusic.org, www.2.bp.blogspot.com, www.medienkunstnetz.de

< Předchozí		Další >