Nakladatelství Pavel Mervart pěstuje záslužnou ediční řadu nazvanou Antropos, pod jejímiž křídly vyšla řada zajímavých publikací. Jako dvanáctý svazek se ke čtenářům dostává objemný počin Martina Soukupa ANTROPOLOGIE, opatřený podtitulem TEORIE, KONCEPTY A OSOBNOSTI. Už název samotný přesně vyhmátl zaměření a koncepci celého spisu – skrze jednotlivé (často zakladatelské) osobnosti a názorové směry, které reprezentovaly, hodlá postihnout vývoj antropologie jako předmětu bádání. Autor píše, že jeho rozvoj je úzce svázán s evropskou zámořskou expanzí a kolonialismem, když se evropský prostor rozšířil o „divochy“ v Asii, Africe i Americe – dokonce byli považováni za potomky ztracených izraelských kmenů (jak to známe z Bible) nebo za vývojový článek mezi člověkem a opicemi, o čemž pojednává třeba film Černá Venuše, známý i z tuzemských kin.

 

Proslulý Ottův slovník naučný ve svém druhém svazku (1889) věnoval rozsáhlé heslo dynamicky se rozvíjejícímu oboru. Začíná takto: „Anthropologie (z řec.), učení o člověku. Úlohou anthropologie jest vylíčiti člověka nejen po stránce tělesní a duševní, nýbrž i ukázati rozličné tvary, ve kterých po zemi jest rozšířen, a doložiti spolu obraz o jeho osudech a výkonech. Proto obírá si anthropologie celý přírodopis člověka, anatomii, fysiologii a psychologii, jakož i život kulturní.“ Na Wikipedii  pak o půldruhé století později nalezneme tento dovětek: „S kritikou rasismu, kolonialismu, eurocentrismu a vůbec přezíravého postoje bělochů k jiným kulturám, k menšinám a diskriminovaným skupinám se antropologie stává kritickou disciplinou s velkým politickým nábojem.“

Mnozí Evropané, zajatí divošskými národy, poskytli – pokud ovšem přežili – svědectví o tamních poměrech a zvycích (třeba v 16. věku Hans Staden podrobně popsal kanibalismus). Antropologie se jako samostatná disciplina upevňuje v průběhu předminulého století, kdy průzkumníci nepochybují o nadřazenosti bělošské rasy, jakoby předurčené, aby ostatním přinášela dobrodiní své vyspělosti, ale současně je fascinovaly od okolí často izolované „civilizace“ přírodních národů.  Soukup, skryt za své alter-ego Martinu Soukupovou, dokonce píše jejím jménem dopisy nejpověstnějším antropologům, kteří mu asi nejsilněji učarovali. Avšak jen někteří z nich by se mohli pochlubit i českým překladem svých děl v českém překladu, byť pravda mnohdy až po mnoha desetiletích – z těch nejstarších je to dozajista James George Frazer a jeho slavná Zlatá ratolest, která se u nás dočkala několikera vydání. Ovlivnila i mnohé antropology, když jim takříkajíc rozsvítila obzory a nasměrovala k budoucí profesi.

Kanibalismus

Nejvýznačnější antropologové  - aspoň jak je předkládá tato kniha - většinou pocházeli z Anglie nebo USA, výjimečně i odjinud. Dobře však známe zejména odkaz francouzského strukturalisty Clauda Léviho-Strausse (v českém převodu vyšla řada desítka jeho prací včetně čtyřsvazkového kompletu Mythologica).  Badatelé pobývající v nejzapadlejších koutech světa si zprvu museli vystačit s papírem a tužkou, aby popsali, případně nakreslili, co se jim podařilo vyzkoumat, ale postupně si osvojovali modernější techniku – pracovali s fotografiemi i filmovými záznamy. A museli se potýkat s věrohodností získaných údajů: někdy si z nich domorodci vysloveně tropili žerty, když si vymýšleli nesmysly, jak zjistily pozdější výpravy. Právě obrazová dokumentace a audiovizuální záznamy se stávají důležitým důkazním materiálem. Dokonce se jim v Americe objevit a zachránit zřejmě posledního příslušníka vymřelé indiánské komunity Yahi spadající pod kmen Yana – později byl pojmenován Iši (na snímku). Ač žil v blízkosti města, neuměl anglicky ani jediné slovo. Vznikly o něm dva životopisné filmy, které kdysi odvysílala Česká televize.

Zájem antropologů se nevztahoval pouze k přírodním národům (pro badatele byly zřejmě nejpřitažlivější kmeny obývající Papuu-Novou Guineu, ale rovněž je zajímali afričtí Zuluové – jejich krále vidíme na fotografii -  nebo američtí Indiáni), ale také obraceli do minulosti. Promýšleli začátky civilizace, uspořádání společnosti, vztahy mezi lidmi i právní povědomí, zkoumali poměry v antice i ve středověku – ostatně věrozvěsti komunismu pánové Marx a Engels také přispěli spiskem Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Čtenářsky přitažlivé, ač u nás bohužel zcela neznámé, jsou třeba antropologické výklady Marvina Harrise, jenž se věnoval osvětlování různých historických záhad – zamýšlel se třeba nad zákazem vepřového v židovských i muslimských komunitách, dokonce sepsal knihu Proč nic nefunguje o soudobé americké společnosti. Právě výpravy do takzvaně civilizovaného světa (v případě Davida Rodnicka dokonce i do Československa!), kdy se uplatňovaly postupy obdobné zkoumání primitivních etnik, především strukturované rozmluvy, určitě patří mezi v lecčems objevné. Ruth Benedictová navíc zdůraznila, že etnocentrické postoje – tehdy postoje stvrzující vlastní prioritu -  jsou příznačné pro příslušníky všech kultur, členící svět na „my“ a „oni“.

V této souvislosti musím zdůraznit jen okrajově zmíněnou knihu vícera pisatelů Studium kultury na dálku (The Study of Culture at a Distance, poprvé 1953), mimořádně závažnou tím, že přibližuje nejen smýšlení a mentalitu různých národností (zpovídáni jsou Poláci, Syřané, Židé, Francouzi…), ale hlavně zkoumá dopady nedávné válečné zkušenosti, orální i psanou literaturu (také ve stalinistickém Sovětském svazu) a zejména se věnuje filmům coby nositelům kulturního étosu i ideologických stereotypů daného období. Probrána jsou přitom díla významná – např. italský neorealistický snímek Tragický hon (1947), francouzská surreálně děsivá pohádka Kráska a zvíře (1946), sovětská Mladá garda (1948) a rovněž pověstný nacistický film Hitlerjunge Quex (1933). Antropologové zde pracovali s jevy zcela odlišnými, než na jaké byli dosud zvyklí, a plně uspěli, aniž se nechali zlákat či ovlivnit politickými šarvátkami a vypjatým antikomunismem, jaké tehdy provázely studenou válku. Když už žádná jiná, tak určitě tato kniha by si určitě zasloužila, aby byla vydána také u nás.

Soukupova Antropologie (a nepleťme si ji s podobně pojmenovanými knihami Václava Soukupa, též antropologa) je napsána čtivě, přibližuje jednotlivé badatele a jejich činnost v přitažlivých črtách, v nichž nechybí smysl pro exotiku poznání a průvodní dobrodružství. Provází ji množství mapek, nákresů i fotografií, každý zařazený vědec je uvozen namalovaným portrétem. Chyby nalezneme výjimečně: třeba Frazer zesnul o půlstoletí později, než uvádí Soukup. Tuto knihu lze vnímat jako pozvánku na výpravu do vzdálených končin, které se sami zúčastníme – i laik si tak může připadat jako kluci, kteří se v pamětihodném Zemanově filmu Cesta do pravěku vydali proti proudu času, aby nasáli potřebné vědomosti. Vlastně i v něm lze spatřovat antropologické postřehy…

Martin Soukup: Antropologie. Teorie, koncepty a osobnosti
Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, Praha 2018. 773 strany
Hodnocení: 100 %
www.pavelmervart.cz/kniha/antropologie-teorie-koncepty-a-osobnosti-596/
Foto: kniha a autor

< Předchozí		Další >