Možná si vybavíte grafické řešení obálky, kdy mezi dva dřevorytné obrázky, jen nahrubo opracované, je vložen barevně odlišený pásek s názvem publikace. Vesměs se jednalo o sborníky vydávané Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR), takže sotva překvapí, že se týkaly společenských i politických problémů spjatých poválečnou érou Československa. V posledních letech vyšlo takových svazků už několik: Informační boj o Československo, Každodenní život v Československu, Život na československých hranicích, „Nechtění“ spoluobčané. Nejnověji následuje kniha VE STÍNU VÁLKY.

 

Stejně jako předchozí tituly vyšel i tento ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci a stejně jako dříve se vedle vhledů do nejrůznějších aspektů „obecných“ dějin dočkáme také výprav do světa filmového zobrazení. Na rozdíl od předešlých děl se editoři Jaroslav Pažout a Kateřina Portmann rozhodli přiblížit dění v Protektorátu Čechy a Morava, s nezbytnými exkursemi do slovenského prostředí. Příslušné příspěvky tudíž psali (zpravidla) slovenští odborníci a naštěstí jsou ponechány v původním znění, čtenáři jim jistě bez potíží porozumí.

Poctivou prací k vítězství nacismu
Více než dvě desítky studií seznamují jak se zobecňující perspektivou, tak s jednotlivými výseky, které se vztahují nejen k česko-moravskému prostředí, ale všímají si i dění v dalších částech někdejší předmnichovské republiky – na Slovensku, na Podkarpatské Rusi i na slovenských územích připojených k Maďarsku. Autoři probírají hospodářskou a sociální politiku, všímají si pracovního zařazení (a zejména nasazení žen do protektorátního hospodářství). Zde se dotýkají zabezpečení všech, kteří poctivě pracují ve prospěch Velkoněmecké říše – a to včetně kolaborantů.

Pisatelé rovněž zkoumají změny v náladách a smýšlení obyvatelstva, ale třeba také rozebírají účast slovenských vojáků na východní frontě. Cenné je zamyšlení nad reakcemi okupačních úřadů, které se i odstrašujícími tresty snažily zabránit poslechu ve spojeneckém (východním i západním) rozhlasovém vysílání. Několik statí se vztahuje k arizaci židovského majetku v Protektorátu i na Slovensku, nahlédneme do zákulisí české kinematografie, rovněž vystavené arizačním tlakům. Objevná zjištění přináší studie věnovaná situaci ve školství, když rekonstruuje jeden konkrétní případ – persekuci roudnických středoškoláků. A nechybí ani zamyšlení nad tím, jak lze dnešním studentům ozřejmit situaci za války, a to i prostřednictvím pamětníků a jejich příběhů.

Jak se na válku dívali filmaři
Závěrečný oddíl nazvaný Okupace a film, sestavený ze čtyř textů, mapuje odraz oněch těžkých dob ve filmech hraných i dokumentárních (jen animovaný je pominut). Petr Bednařík zjišťuje, jak válka byla zobrazována po pádu komunistického režimu, Jaroslav Kratochvíl a Jan Bárta ve zbývajících třech článcích ukazují proměňující se výklady mnichovské konference v dokumentu během prvního poválečného dvacetiletí, dotknou se demystifikujících tendencí ve dvou filmech tvůrčí dvojice Jan Procházka – Karel Kachyňa (Ať žije republika i Kočár do Vídně, z níž pochází připojený obrázek, se odehrávají v posledních válečných dnech a v lecčems zpochybňují tradiční propartyzánské výklady).

Kočár do Vídně

A obdobného tématu se dotýká i závěrečná stať, rozšířená o polský kontext. Tentokrát je probírána tvorba Jána Kadára a Elmara Klose (najmě Smrt si říká Engelchen – na snímku), dále pak Andrzeje Wajdy. Uvědomíme si tak, že k zásadnímu přehodnocení pohledu na válku došlo v Polsku už v druhé půli 50. let, zatímco u nás až o desetiletí později (a také není náhodné, že přelomové Wajdovy snímky směl český a slovenský divák spatřit teprve s několikaletým zpožděním – připojen záběr z filmu Kanály).

Smrt si říká Engelchen

Co k těmto čtyřem zamyšlením dodat? Snad jedině to, že se autoři - a zejména Petr Bednařík - pokud možno vyhýbají vlastnímu stanovisku, když se soustředí na popis syžetových obrysů, když vypočítávají festivalová ocenění a návštěvnost, když se opírají o názory recenzentů, které výběrově citují a jejichž prostřednictvím načrtávají, jak ten či onen film byl ve své době vnímán. Je jistě důležité postihnout, jak byly snímky vesměs černobílé přijímány v době vzniku, ale nemělo by být opomíjeno, jak vyznívají v současnosti, nakolik zestárly či naopak do jaké míry zůstávají stále aktuální navzdory tomu, že od natočení Wajdových či Kachyňových děl uplynulo více než půlstoletí. Zkrátka, od jednotlivých autorů bych očekával větší zohlednění jejich aktuálních diváckých zážitků.

Kanály

A koncepci editorů bych vytkl jedině to, že zcela vypustili obhlédnutí samotné protektorátní tvorby (včetně slovenské), vyhnuli se posouzení, nakolik zdánlivě únikové výpovědi i ty projekty (často natáčené podle klasických děl domácí literatury), které opěvovaly krásy české země, případně přednosti řádné fyzické práce, naplňovaly očekávání německého dohledu. Je vcelku známé, jak se filmaři bránili tlakům, aby do svých děl začleňovali antisemitské (či jakkoli pronacistické) motivy, méně tušíme, jakou úlohu zaujímala dokumentární tvorba. To všechno jsou záležitosti, které by jistě zasloužily hlubší pozornost. Pokud však odhlédnu od těchto drobných výtek, musím knihu, vybavenou jak přetisky dobových písemností a tiskovin, tak fotografiemi z filmů, pochválit za šíři, s jakou představuje protektorátní obzor, i za přitažlivost čtenářsky vstřícného přístupu.

Jaroslav Pažout, Kateřina Portmann (eds.): Ve stínu války. Protektorát Čechy a Morava, Slovenská republika, Říšská župa Sudety a další odtržená československá území v letech 1938/39 – 1945.
Vydaly Ústav pro studium totalitních režimů a Technická univerzita v Liberci (Fakulta přírodovědně humanitní a pedagogická), Praha – Liberec 2019, 466 stran.

Hodnocení: 80 %

Foto: kniha, culture.pl
www.ustrcr.cz/publikace/jaroslav-pazout-katerina-portmann-eds-ve-stinu-valky-protektorat-cechy-a-morava-slovenska-republika-risska-zupa-sudety-a-dalsi-odtrzena-ceskoslovenska-uzemi-v-letech-1938-39-1945/

< Předchozí		Další >