Kultura21.cz

Patříte k milovníkům historických románů, anebo jste dokonce i duší filozofem? Pak jistě s nadšením uvítáte skloubení obojího - román o známém filozofu Descartovi a švédské královně Kristině. Román na pozadí skutečných historických událostí má na svědomí italský profesor, který svou knihu pojmenoval stejně jako Descartes jednu ze svých významných a posledních prací - Vášně duše.

Na tento román z nakladatelství Dauphin jsem se opravdu těšila. Protože René Descartes patří mezi mé oblíbené filozofy, jehož pověstné “cogito, ergo sum” jsem citovala už na střední škole, ani později jsem se mu nevyhýbala s seznámila se i s jeho dílkem nazvaným Vášně duše, které jsem si přečetla. Tento spis popisuje veškeré emoce, kterých je člověk schopen, na rozdíl od Darwina však nepopisuje výraz emocí v tvářích člověka a zvířat z antropologického a biologického, ale zaměřuje se na psychickou a filozofickou stránku lidské duše. Tento Descartův spis pochází z roku 1649 a snažil se v něm klasifikovat různé projevy lidské emocionality a afektů, které mohou být i obtěžující. Tuto knihu věnoval Descartes princezně Alžbětě Falcké, se kterou udržoval korespondenci, stejně jako ze švédskou královnou Kristinou.

Vášně duše patří mezi poslední Descartovo dílo před jeho smrtí. S Alžbětou i Kristinou během svého života vášnivě diskutoval o filozofii, obě ženy byly velmi vzdělané a o filozofické otázky se živě zajímaly. Román emeritního profesora římské univerzity Simona Raffaella je zasazen právě do doby posledních let života Reného Descarta, kdy v roce 1649 přijíždí na pozvání zvídavé a neodbytné královny Kristiny do nelítostného a chladného Švédska. Tato cesta se však stává jeho poslední…

Královna Kristina byla pověstná několika zajímavými fakty, které o ní možná víte. Svým zájmem o vědu a umění a sběratelskou vášní, kterou uplatnila i krádeží cenných sbírek našeho císaře Rudolfa II., dále svým korespondenčním a ryze přátelským vztahem k filozofu Descartovi, a také tím, že byla lesba - a prý ne zrovna vyloženě krásná žena. Možná budete i vědět, že později rezignovala na svou panovnickou funkci a konvertovala ke katolické církvi.

Kniha Vášně duše Simona Raffaela vám nabídne skutečný skvost - historický román o složitých vztazích René Descarta s královnou Kristýnou a princeznou Alžbětou Falckou ve formě dopisů, skutečných i fiktivních, které si protagonisté vyměňují s různými osobami. Pravda a fikce se tak neoddělitelně prolínají a čtenáři se nabízí neotřelý pohled na konec života velkého filosofa na pozadí událostí švédského dvora. Výborný překlad docentky Evy Klímové je obohacen také o její doslov.

O autorovi:

Raffaele Simone (1944) je emeritní profesor římské univerzity Roma 3, kde založil a mnoho let vedl katedru obecné jazykovědy. Vedle mnoha prací jazykovědných je i autorem prací filosofujících nebo prací se společenskou tematikou. Le passioni dell’anima - Vášně duše je jeho první román, který vyšel tiskem. Byl přeložen do francouzštiny a švédštiny.

Ukázka z knihy:

DENÍK MONSIEUR DESCARTA
Stockholm 7. října 1649

Freinsheim pro mě přišel o půl páté ráno, takže za úplné severské tmy, aby mě doprovodil (podle něho „eskortoval“, jako kdyby mě měl chránit na cestě neznámou zemí) do zámku. Jako dar mi přinesl jakýsi medvědí kožich, abych se jím během převozu přikryl. Když jsem scházel ze svého apartmánu, překvapilo mě, že jsem v tuto hodinu našel madam Chanutovou vzhůru. Byla připravená, jak mi řekla, upravit moje odění, a také se chtěla ujistit, že jsem se, jak se patří, napudroval. Upravila mi blůzu a košili a zkontrolovala všechny detaily a ozdoby, jako kdybych byl nějaký student. Hospodyně mi dokonce natočila vlasy, což se mi stalo poprvé. Bránil jsem se marně, neb Madam říká, že šlechtic nemůže jít ke dvoru, aniž se alespoň trochu přikrášlí, a totéž prý platí i pro osobu tak zdrženlivou, jako jsem já. Madam na sobě měla jemný a voňavý župan, jehož hebkost mi byla chtě nechtě příjemná, neboť se ke mně přiblížila více než jindy a, jak to jen říci, lehce se o mě otřela látkou, pod kterou jsem vytušil hebkost jejího těla. Jsem si touto formulací velmi nejistý, protože ta malá zkušenost, kterou mám se ženami, mi nedovoluje definovat moje vnímání. Maje ji tak blízko, podívali jsme se jeden druhému na okamžik do očí, a až tehdy jsem si všiml, že šilhá, i když sotva znatelně.

S náznakem žertu se na mě usmála, jako kdyby žádala o odpuštění za nevhodné gesto, a já jsem jako obvykle nevěděl, jak se mám zachovat. Touto výjimečnou a zároveň příjemnou zkušeností mi přišlo na mysl, že jsem na Heleně Jensové, matce své dcery, při veškeré skromnosti jejího původu velmi miloval přirozenou vůni. Možná to bylo právě to, co mě mátlo: jako jsem přivykl v dobách svého vojenského života pohybovat se v prostředí mužů, kteří se málo myjí, stejně tak mě uchvacovalo, jak je žena podobně jako Země atmosférou obklopena vrstvou vůní, které zcela samovolně a bez příměsí vycházejí z jejího těla, z jejího dechu, jejích vlasů, z pouhého jejího pohybu v prostoru vedle vás. Občas jsem se přistihl, jak vdechuji tu jednoduchou vůni překvapen, jak může příroda být tak velkorysá, aniž by ji k tomu něco v lidském jednání nutilo. Než jsem vyšel z domu, madam mě navíc téměř přinutila, abych si k snídani dal mléko (které já nepiji), a přinesla mi malou krabičku. Vysvětlila mi, že jsou to speciální sušenky z Nancy, kulaté, mnoha barev, které jí chodí z Francie a jsou vyrobené výslovně pro její rodinu. Mohly by se mi hodit, kdyby se náhodou návštěva u královny protáhla… „Jsou z másla…“ řekla, „a v takové zimě zahřívají více než voda s citronem.“ Jsou to makronky, sušenky, které nic neváží, velmi vyhledávané ve Francii, také proto, že není snadné si je udělat.

Jak rychle ženy vstoupí do života muže! Madam mi dala také chlupatou kožešinu, to, čemu Rusové říkají ušanka. Je to dárek ruského velvyslance jejímu manželovi, ale on si ji nikdy nemohl vzít na sebe, protože má na tu velikost příliš malou hlavu. Abych dobře pochopil, že ta pravá hlava je zrovna ta moje, madam mi ji nasadila vlastníma rukama, a protože jsem kladl odpor, neboť jsem si připadal směšný, vysvětlila mi, že v této zemi plstěné klobouky nestačí a že jí budu děkovat za to, že mě takto ochránila.

Do královského paláce Tre Kronor jsme dorazili v pět dvacet, za úplné tmy. Palác je obrovská, ponurá stavba s věžemi a věžičkami, která už z dálky a také za tmy ční a má nesmírně velké nádvoří. Nachází se na největším ostrově z těch, jež tvoří město, a je tak obklopený vodami. Celý výhled má tudíž na moře. To mi ale popravdě řekl Freinsheim, neboť kvůli tmě bych nebyl viděl nic a pro únavu bych ani nebyl poznal zvuk moře. Čekali jsme hodnou chvíli před vraty, protože stráže nedostaly k našemu příchodu instrukce. Freinsheim se ke mně ve tmě přiblížil a řekl: „Dýchejte přes kožich, maestro, tak se vám vzduch nedostane ledový do nosu!“

Název: Vášně duše
Autor: Simone Raffaele
Překlad: Eva Klímová
Žánr: historický román
Vydáno: 2020
Stran: 312
Vydalo nakladatelství: Dauphin
Hodnocení: 100 %

http://www.dauphin.cz/book_978-80-7272-269-3.html