Po více než čtyři desetiletí se v Plzni každoročně pořádají odborná sympózia, věnovaná nejrůznějším aspektům 19. století. Každoročně z těchto setkání vycházel sborník příspěvků. Na několik posledních svazků jsme upozorňovali, loňská recenze Jak naši předkové trávívali volný čas (pokud nějaký měli) obsahuje i odkazy na předešlá hodnocení. Nyní se na pultech knihkupectví ocitly VÝPRAVY K JÁ, opatřené výmluvným podtitulem Projevy individualismu v české kultuře 19. století, které shrnují přednášky z loňského setkání.
Kniha obsahuje dvacítku studií, rozčleněných do čtyř tematických oddílů. Všechny se zabývají prezentací jedince, tím, jak on sám sebe vnímal, ale také, jak chtěl být vnímán svým okolím. První oddíl, který se nazývá Individualismus a společnost, zprostředkovává zejména deníky. Skrze ně – neboť do nich si pisatelé zaznamenávali myšlenky a pocity, které by se zdráhali vyslovit veřejně – můžeme nahlédnout do duchovního obzoru i mentality těch, pro které se psaní deníku stálo i svého druhu terapií, svěřovali se mu se svými rozčarováními i naštváním, zvláště když si byli jisti, že tyto zápisky se nedostanou do nepovolených rukou. Některé tyto zápisky byly později vydány i tiskem.
Co skrývají deníky
Milena Lenderová prozkoumala několik dívčích deníků (jejich autorky se povětšinou narodily kolem poloviny 19. století a povětšinou se v dospělosti tak či onak prosadily), aby zjistila, že navzdory sociálnímu rozptylu je sjednocujícím prvkem touha po osamostatnění a vzdělání. Dospívající děvčata ovládala přinejmenším jeden cizí jazyk, měla všestranný rozhled, byla schopna formulovat své postřehy i tužby, zamýšlet se nad dosavadními zkušenostmi. Až na výjimky blahodárně působilo i rodinné prostředí, zvláště bylo-li uměnímilovné, pěstovalo-li četbu apod. Čtenář si přitom musí uvědomit, že všechny deníky vznikaly v době, kdy dívky mohly v nejlepším případě navštěvovat hospodyňsky zacílenou Vyšší dívčí školu (od roku 1863), neboť ještě neměly přístup k oficiálnímu středoškolskému vzdělání (první dívčí gymnasium Minerva bylo otevřeno až na podzim 1890), nemluvě o vysokoškolském.
Neméně pamětihodné jsou i deníky mužů, i když v některých případech se jedná spíše o neuspořádanou změť postřehů (jako tomu je u překladatele Emila Saudka, jehož deníkový odkaz zpřístupnil Michal Topor). Deníkové záznamy mohou připomenout i předčasné přervané osudy, třeba v případě Ducháčkovy studie o nadějném historiku Janu Gebauerovi (byl to syn spoluzakladatele moderní české bohemistiky Jana Gebauera), jenž v nedožitých čtyřiadvaceti letech zemřel na tyfus (poté, co se v kavárně napil infikované vody). Mladík však trpěl návaly melancholie, připadal si niterně rozervaný – pokud se ovšem nejedná o módní sebestylizaci. A rovněž můžeme nahlédnout do korespondence pochybovačného a se svými vyhlídkami nepříliš srozuměného mladého aristokrata Františka Thuna s duchovně spřízněnými přáteli, byť tuto obhlídku nalezneme v jiném oddílu.
Některé texty však od privátních jednotlivin vybíhají k zobecňujícím nadhledům: Jakub Raška přináší zamyšlení nad kolektivní identitou typografických dělníků, tedy knihtiskařů, u nichž se řemeslný fortel snoubil i s jistou uměleckou vytříbeností. Ondřej Slačálek přiblížil několik osobností českého anarchistického hnutí, jejichž budoucí osudy se odvíjely dosti odlišně – patří mezi ně i bouřlivák a nadějný básník S. K. Neumann, jenž posléze končí jako hlasná trouba skalních komunistů.
Jak se prezentovat navenek
Další oddíl je nazván Umělec a veřejnost. Šestero příspěvků zde zkoumá různé aspekty veřejného obrazu, který o sobě vytvářely přední osobnosti (nejen) 19. století. Dokonce se tu vyskytne i vhled do slovenských reálií. Jenže připomínané osoby leckdy pokrývá prach, třeba divadelníka a literáta Josefa Jiřího Kolára tu poznáváme jako bytost nedílně spjatou s tématem Smetanovy Libuše. Ostatně i tato opera se dočká pozornosti, když následný článek přiblíží její genezi, zvláště pak textové změny ve 3. dějství, srovnávané s dřívějším zpracováním téže látky Františkem Škroupem. Pro leckoho bude nejspíš překvapením, že libreto k „národní opeře“ Libuše napsal Josef Wenzig německy, takže do češtiny muselo být přeloženo…
Články shromážděné v oddílu Kult osobností naznačují, že od veřejné (sebe)prezentace je pouhý krůček k veřejnému zbožnění obecně známého člověka, ať již jej proslavily státnické činy, novinářský nebo vědecký odkaz, případně nesmrtelnost, jakou zjednal uměny výtvarné, sochařské i architektonické, hudba, písemnictví, divadlo. I v 19. století se vyskytovaly uctívané primadony, zde v souvislosti s operním zpěvem. A podobně jako dnes se i tehdy sbíraly „upomínkové“ předměty: to byly např. ustřižené kadeře, součásti odění, střevíčky, ale také kalamáře nebo třeba nevybuchlé bomby. K takovým sběratelům patříval i neblaze proslulý kníže Metternich, jehož důmyslně poskládaný „kabinet kuriozit“ dodnes opatruje kynžvartský zámek.
Poslední oddíl zastřešuje pojmenování Bláznivé a melancholické duše. Však také do výlučných povah, ať již se v popředí zájmu ocitají jedinci nebo se pozornost upíná na řekněme dobové kolektivní zvyklosti. Daniela Tinková třeba přibližuje svět duševně nemocných na základě jejich vlastnoručních protokolů, které vyplňovali během přijímání do pražské psychiatrické léčebny. Naproti tomu stojí až démonicky vyhlížející autoportréty básníka a výtvarníka Karla Hlaváčka, předčasně zesnulého umělce, jehož sklátila tuberkulóza, nemoc pronásledující nejen chudé avantgardní literáty.
Má to smysl číst?
Knihu si nejvíce oblíbí nejspíš příznivci poklidných časů za císaře pána, ale jistě osloví každého, koho zajímá každodennost „dlouhého“ 19. století, rozpjatého od francouzské revoluce (1789) k první světové válce (1914-1918). Zařazené texty se však ponejvíce věnují druhé polovině této éry. Jejich úroveň je kolísavá: samozřejmě že na omezené ploše zhruba dvaceti tiskových stran sotva lze dospět k nějakým hlubokomyslným zjištěním. Většinou se jedná o pohledy na některý výmluvný detail nebo jednotlivost; ostatně leckterá témata byla nebo budou zpracována do samostatné monografie.
Některé články však zůstávají na úrovni bakalářské práce, která prokazuje schopnost pracovat s dostupnými (již dříve vytištěnými) zdroji, avšak obejde se bez průniku do archivních pramenů. Mám na mysli zejména suchopárný textík Ĺubici Schmarcové Romantická subjektivita verzus obrodenecký projekt národa. Když už třeba autorka píše o Ĺudovítu Štúrovi a jeho vazbách na české prostředí, jistě nebylo od věci zmínit odmítavé stanovisko Karla Havlíčka Borovského ohledně Štúrových jazykových aktivit, když mu vyčítá, že zavržením jednotného česko-moravsko-slovenského jazyka (a společné provázanosti) vehnal slovenský národ do maďarského područí.
Hodnocený sborník zaujme početnými černobílými ilustracemi, přetisky dobových uměleckých i jiných artefaktů, spatříme jak deníkový rukopis, tak ukázky tehdejšího tisku. Dozajista oceníme barevnou přílohu, kde se můžeme pokochat třeba výše zmíněnými autoportréty Karla Hlaváčka nebo zírat na Metternichovu sbírku kuriozit: v precizně vyvedených schránkách se tají vlasy Napoleonovy nebo Beethovenovy stejně jako amulet lorda Byrona.
Kateřina Piorecká, Eva Bendova, Martin Hrdina (editoři): Výpravy k já. Projevy individualismu v české kultuře 19. století
Vydala Academia, Praha 2022. 342 strany
Hodnocení: 80 %
Foto: kniha
| < Předchozí | Další > |
|---|