Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny se i ve svém třetím románu Vlak do Samarkandu vrací k traumatům sovětských dějin. Ve svém debutu Zulejka otevírá oči se zaměřila na život mladé tatarské dívky Zulejky mezi lety 1930 – 1946, a ve svém následném románu Děti Volhy pak na učitele Bacha, žijícího na dolním toku Volhy, od roku 1916 až po konec 30. let.

Ve svém posledním románu děj koncentruje do mnohem kratšího období, a to do několika málo týdnů během níž vlak, naložený malými povolžskými sirotky, cestuje z Kazaně až do 4000 verst (1 versta = 1066 metrů) vzdáleného Samarkandu.

Hlavnímu hrdinovi Dějevovi je, na počátku knihy, svěřen úkol přepravit 500 dětí přes téměř celý nověvzniknuvší Sovětský svaz, do sirotčince v Turkmenistánu, kterému se v Povolží přezdívá obilný ráj. Na cestě jej má doprovodit Bílá, komisařka z Komise pro zlepšení života dětí. Dějev je idealista, myslí si, že dovede zachránit všechny a tomuto cíli také věnuje veškerou svou energii. Bílá je na rozdíl od něj realistka a ví, že všechny děti nemůžou vstříc chorobám, nedostatku léků, šatstva ba i mýdla, zimě a všudypřítomnému hladu přežít. O děti se starala už dříve, naučila se zde ale pragmatismu a tomu, že v těchto podmínkách není možné zachránit všechny. Personál doplňuje lékař, kuchař a několik sester, slovy Dějeva: “Stařec s osmým křížkem na krku, hejno postarších kvočen a mlčenlivý hlupáček kuchař”.

Děti po cestě neodvratně umírají, Dějev, i přes protesty Bílé však nabírá na mezizastávkách další. Pomoci se celá výprava, která na cestu vyrazila v podstatě bez zásob, dočkává i z míst ze kterých by to nečekali. Často během cesty bývají zachráněni “zázrakem”, kdy jim pomohou čekisté nebo středoasijští basmači, kteří si stavějí pyramidy z useknutých hlav vojáků Rudé armády (do níž Dějev během občanské války pochopitelně patřil).

Během putování zbídačenou krajinou míjejí vylidněné vesnice plné opuštěných domů, pole bez jediné plodiny či lesy bez jediného zvířete. Všude se potulují hladem umírající lidé, včetně opuštěných dětí. Výjevy plné zoufalství, jako vystřižených z postapo románu.

Postupně se oba hlavní hrdinové vrací zpátky do minulosti a čtenář tak zjišťuje co se stalo v jejich minulosti, co je formovalo a co je naplňuje odhodláním tento Stranou svěřený úkol splnit.

V závěrečném komentáři autorka popisuje vznik knihy, v níž čerpala z pamětí stranických a sovětských funkcionářů, těch, kteří se ve 20. letech 20. století „podíleli na odstraňování bezprizornosti a na boji proti hladu“.
Při čtení čtenáři často nebude dobře, že takové věci se mohly ve dvacátém století (ještě ani ne sto let zpátky) dít. Guzel Jachina opět napsala velký román, vzhledem k současným událostem bohužel velmi aktuální, který by si měl najít hodně spokojených čtenářů, byť jim při jeho čtení často nebude příliš dobře.

O autorce:

Narodila se v roce 1977 v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2015 vyšel její román Zulejka otevírá oči (česky Prostor, 2017), který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Stejnou literární senzací se stal další román Děti Volhy (Prostor, 2020), dosud přeložený do sedmnácti jazyků. Jachina za něj posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.

Název: Vlak do Samarkandu
Autor: Guzel Jachina
Počet stran: 464
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2022

http://www.eprostor.com/cz/katalog-titulu/vlak-do-samarkandu.aspx