Po více než čtyři desetiletí se v Plzni každoročně pořádají odborná sympózia, věnovaná nejrůznějším aspektům 19. století. Zaměřovala se na dílčí výseky (zprvu obecněji kultura včetně umělecké tvorby, později jednotlivosti jako tělesnost, vzdělání, sex a tabu, volný čas, zločin, náboženství, stáří, smrt…). Každoročně z těchto setkání vycházel sborník příspěvků, poprvé se tak stalo v roce 1981.

 

Na několik posledních svazků jsme upozorňovali, např. ZDE, kde je možné nalézt odkazy na další předešlá hodnocení. Nyní se na pultech knihkupectví ocitla kniha Dílo a proměna myšlení v české kultuře 19. století, která shrnuje přednášky z loňského setkání. Editorky Taťána Petrasová a Pavla Machlíková shromáždily na dvě desítky příspěvků, které rozdělily do tří oddílů.

Jak a co číst
První nazvaný Autonomie a díla a kánon obhlíží různorodé dobové přijetí různých děl, ať již literárních, hudebních, výtvarných nebo dokonce právních. Všimneme si i značného časového rozpětí: jako kdyby „dlouhé“ 19. století začínalo ještě před ním a končilo s výstřely první světové války. Takže na jednom dějinném konci (konkrétně 1783) stojí váhání Josefa Dobrovského, proslulého to jazykovědce, zda se má pustit do četby Voltairových spisů, na druhém pak rozporuplné přijetí význačných českých oper, jednak Dvořákovy Rusalky (1901), jednak Janáčkovy Její pastorkyně (1904). Dobové recenze jim vyčítaly všeliké neduhy, které v budoucnu naprosto vybledly, když se obě díla změnila v novodobou klasiku nejen českou.

Šimon Lomnický žebrá na Pražském mostě

V prvním případě se studie opírá o Dobrovského dopisy, v nichž se svěřuje se svými pochybnostmi, aby se následně dotkla dostupnosti Voltairových knih v habsburském mocnářství. Navzdory cenzurním opatřením, jaká panovala za Marie Terezie i Josefa II., a navzdory zařazení na církevní seznam zakázaných knih, se Voltairovy spisy - samozřejmě ve francouzském znění - vyskytovaly v knihovnách movitějších vzdělanců, nemluvě o šlechtě, nejspíš se jednalo o prestižní záležitost. Zůstává samozřejmě otázkou, nakolik se doopravdy četl a zda na své čtenáře nějak působil.

Nejedlého zavržení v budoucnu slavných oper
O premiérovém představení Rusalky vyšlo překvapivé množství ohlasů, zvláštní pozornost je pak věnována až nenávistnému zatracení skladatele i jeho díla z pera Zdeňka Nejedlého (bylo mu tehdy třiadvacet let), neschopného rozpoznat, že přihlíží dílu záhy celosvětově proslulému. Každopádně dávno utichly vášnivé polemiky, které se ostatně netýkaly ani tak Dvořáka jako spíše Kvapilova libreta, jemuž se vyčítala závislost na zahraničních zdrojích, probírala se jeho „českost“.

Zdeněk Nejedlý

Zdeněk Nejedlý, jenž vyzdvihoval jedině Smetanu a jeho následovníky (Foerster, Fibich), se vymezil rovněž proti Janáčkovi a jmenovitě proti jeho opeře Její pastorkyňa. Ze zasvěceného příspěvku se dovíme, že poté, co ji odmítlo pražské Národní divadlo, se dočkala vlídně přijatého uvedení v Brně; jedině Nejedlý odmítl Janáčkovy postupy jako zastaralé, primitivní a formalistické, přisuzoval mu, že upřednostňuje zpěv na úkor orchestru, postavy shledával bez vnitřního rozměru. A svůj názor stejně jako v případě Dvořáka nikdy nezměnil.

Migrace děl, témat i slov
Druhý oddíl nazvaný Dílo a autor zahrnuje stati zkoumající proměny vnímání a pojetí nejen literárního díla v průběhu staletí, ale též řemeslného pracování výtvarných předloh rytci skla a dokonce významotvorný vývoj jediného pojmu. Začnu od konce: oním zkoumaným slovem je termín výtečník, který se začíná vyskytovat až od předminulého věku, jakkoli slovo „výtečný“ zná již středověká čeština. Jenže nabízející se význam ve smyslu mimořádného jedince, jenž vyniká nad své okolí, záhy – zvláště pak v rámci politických sporů od 60. let 19. století – získává ironické, zpochybňující zabarvení, aby posléze dospěl k označení nezbedů, lumpů a podvodníčků.

Prostupování dramatických látek napříč časem i zakotvením dokumentuje dvojice studií. Jedna se věnuje shakespearovským slavnostem v roce 1864, kdy uctění alžbětinského velikána mělo skrze překlady a inscenování jeho děl (či aspoň výňatků z nich) poukázat na vyspělost češtiny a vůbec celé české společnosti. Dochované obrazové materiály pak dokládají, že účast na těchto oslavách byla vnímána jako záležitost národní cti – na barevné reprodukci třeba spatříme tělovýchovného průkopníka Miroslava Tyrše v kostýmu jedné z postav.

Sladká Francie přitahuje
Druhá ze studií se věnuje evropskému putování středověké francouzské legendy o krásné Megaloně. V českém prostředí se za uplynulých pět set let dočkala několika zpracování, završených půvabným, jemně ironizovaným převyprávěním od S.K.Neumanna, které na pokračování vycházelo roku 1913 v příloze Lidových novin. Tento příspěvek postihuje, jaké podoby zvolený námět získal, když se prolnul do kramářské písně, divadelní hry a posléze do Neumannovy úpravy.

Také se můžeme začíst do úvahy, jak se čeští malíři (jmenovitě Jaroslav Čermák, Soběslav Pinkas a František Kupka) prosazovali na prestižních Pařížských salonech, jak jejich počiny byly (či nebyly) řazeny do kategorie mimořádných - neboli francouzsky chef d’oeuvre, z čehož pochází ruské slovo шедевр/šeděvr, označující mistrovské dílo. Čermákův obraz Šimon Lomnický žebrá na Pražském mostě patřil mezi jeho první práce, kterými se na Pařížském salonu roku 1853 prosadil.

Plzeňská sympózia jako hnízdo nového přemýšlení
Poslední oddíl nesen název Dílo zakladatelské a obsahuje texty řekněme okrajového významu: onen zakladatelský rozměr se přičítá přímo plzeňským konferencím, jejichž nejnovějším plodem je právě popisovaná kniha. Plzeňská setkávání – letos se tato akce uskutečnila po třiačtyřicáté, zaměřena na cestování - se měla třeba zasloužit o pronikání postmoderních hledisek do zkoumání 19. století, prosazovala mezidisciplinární přístup, který spojoval různé dosud oddělené obory, měnila vztah k dosud ustáleným náhledům a pojetím, která byla ironizována a zpochybňována.

Zveřejněné články jsou krátké, povětšinou zhruba desetistránkové. Stati zahraničních badatelů jsou někdy ponechány v původním znění (např. slovensky, anglicky), jindy jsou otištěny česky. Protože v knize nenalezneme žádnou informaci o překladatelích, zřejmě byly tyto česky i napsány. Rozsah samozřejmě dovoluje omezený, na určité konkrétum zacílené psaní, nicméně pečlivost, s jakou byly jednotlivé příspěvky nachystány, a pramenný ponor, jaký prozrazují, dává tušit, že se nejedná o nezávazné, únikové texty. Rozhodně tu nejsou omílány známé skutečnosti.

Taťána Petrasová, Pavla Machalíková (eds): Dílo a proměna myšlení v české kultuře 19. století
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2023. 257 stran

Hodnocení: 80 %

Foto: kniha, wikipedie
Dílo a proměna myšlení v české kultuře 19. století – Academia

< Předchozí		Další >