Kultura21.cz

Ve starověku mají své kořeny poznání i mravy. Stačí připomenout výzvu, abychom se ke svým bližním chovali tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám.

K této zásadě, vícekrát a nezávisle na sobě formulované jen s nepatrnými obměnami, dospěli myslitelé napříč různými civilizačními okruhy (Konfucius, Bible, Sokrates…), ale málokterá myšlenka byla porušována častěji než právě tato. Někteří své sotva bohulibé skutky páchali z pozice (nej)silnějšího, jiní z přesvědčení, že právě oni jsou nositeli té jedině správné víry nebo názoru, což jim ospravedlňuje potlačování čehokoli jiného. A děje se tak podnes.

Historia magistra vitae

Odkaz antiky inspiroval kdejaký lidský obor, dávná literární díla byla (ve středověkých klášterech) znovu opisována, po vynálezu knihtisku i vydávána ve větších nákladech. Původní uchovávání ve svitcích (říkalo jim „knihy“ a mohlo se jich vyskytovat i několik desítek vztahujících se k témuž spisu) nahradil příhodnější kodex, do jehož hřbetu byly jednotlivé listy vevázány a z něhož posléze vznikla kniha v dnešním pojetí.

Latina dlouho fungovala jako společná řeč vzdělanců, ať již pocházeli odkudkoli, nicméně od časů renesance začaly přibývat i převody do národních jazyků. Tak tomu bylo i v českém prostředí. A od předminulého století rostla úroveň vzdělanosti (třeba i „jen“ té středoškolské) přímo nebetyčně, jak prozrazují obdivuhodné počiny našich předků – vždyť mnozí gymnasiální profesoři, kteří učili staré jazyky, mnohdy spojení nikoli jen s Prahou, nýbrž také s venkovem, po sobě zanechali překlady tak kvalitní, že se používají podnes. Stačí vzpomenout třeba na Rudolfa Kuthana (např. Hovory k sobě, které sepsal císař Marcus Aurelius), Ivana Bureše (soustředil se na Ovidia), Otmara Vaňorného, jenž - pravda dosti již zastarale - přebásnil celého Homéra. A kde bychom dnes nalezli nějaké oslnivé práce středoškolských pedagogů, ať již vyučují jakýkoli obor? Asi nikde, protože všechen čas i síly musí vynaložit na jemnocitné zacházení se studenstvem a administrativní povinnosti.

Littera scripta manet

Zájem o antické písemnictví výrazně vzrostl v poválečném období. Pro šíření řecké a římské literatury měla nepominutelný význam Antická knihovna, kterou v 70. a 80. letech minulého století vydávala Svoboda – nebyl to samozřejmě jediný zdroj, který novodobého čtenáře seznamoval s dávnými texty, činila se rovněž ediční řada nazvaná Živá díla minulosti, posléze spadající pod nakladatelství Odeon, kam dále náležela podobně zacílená Knihovna klasiků. A k záslužné činnosti se připojovaly i další vydavatelské subjekty.

Výběr položek však měl svá omezení: jednak nebylo myslitelné zařazení křesťanského autora, jednak se vydavatelé i překladatelé vyhýbali textům sexuálně vypjatým, které buď vynechávali, nebo aspoň zjemňovali. Například Ovidiova milostná poezie v těžkopádných českých převodech sotva probouzela nějaká erotické pnutí.

Audaces fortuna iuvat

Teprve po pádu bývalého režimu se vynořily i dosud zamítané nemravnosti: třeba ve svazku Poslední legrace, mapujícím tvorbu pozdně antického básníka Ausonia, nalezneme verše obscénní, ba vskutku pornografické. Přitom je to vydavatelský počin naprosto výjimečný. Různorodá česká přetlumočení může čtenář – pokud rozumí latině – porovnávat se souběžně řazeným originálním zněním. Navíc je patrný rázný odklon od dosavadní tradice, kdy zejména poezii překládali nikoli básníci, nýbrž odtažitě zmrtvělí klasičtí filologové, kteří si předsevzali doslovně zprostředkovat původní veršotepné uspořádání i obsah, aniž pomýšleli na srozumitelnost a specifika české mluvy. Až v posledních desetiletích se prosadily odlišné zvyklosti, kdy překlady jsou podřízeny potřebám současné češtiny, eventuálně přizpůsobeny i změněnému kontextu.

Jmenovitě Ausonius, původně učitel rétoriky, vychovatel následníka trůnu a poté vysoký státní úředník, křesťan spíše vlažný než horlivý, dává na odiv svou sečtělost. Vytrvale pracuje s citáty, předvádí, jak dokonale zná uctívané předlohy a vzory (zejména Vergiliovy). Zjevně každý, kdo úspěšně prošel tehdejším školstvím, si je uchovával trvale v paměti, což Ausoniovi třeba umožnilo z jejich vhodně volených útržků sestavit vyzněním úplně odlišnou báseň, která popisuje průběh svatby včetně jejího nočního vyvrcholení – a souznějící čtenář mohl průběžně obdivovat básníkovu nápaditost. Jenže dnes se podrobnou znalostí klasické římské poezie, která by při čtení Ausoniových veršů rezonovala, může pochlubit málokdo. Škoda jen, že v tomto případě chybějí odkazy, odkud přesně ony doslovně přejímané útržky pocházejí, aby se i neznalý příjemce mohl těšit z důmyslné hry se slovy a významy. Ostatně v sestavování nejrůznějších jazykových i tematických hříček byl Ausonius opravdovým mistrem.

Per aspera ad astra

Tradici publikovat vedle českého převodu i původní text důsledně rozvíjí také nakladatelství Oikoymenh (neboli Oikúmené), zaměřené mimo jiné i na raně středověkou křesťanskou literaturu. Po celé čtvrtstoletí se věnuje zpřístupňování jedné z prvních všeobecných encyklopedií ve světových dějinách, a sice Etymologií (pozdějšího světce) Isidora ze Sevilly, rozvržených do dvaceti knih – dnes bychom uvažovali spíše o kapitolách. Každý vydaný svazek byl pečlivě opracován, doplněn zasvěcenou předmluvou i početnými vysvětlivkami. Vyšlo takto téměř celé Isidorovo životní dílo, bohužel s výjimkou osmé knihy. Na její vydání čekáme drahně let a prozatím marně.

Podezírám Oikoymenh, že se obává nařčení z antisemitismu a obecně náboženské nesnášenlivosti, neboť tato část se zabývá úhlavními nepřáteli jediné správné a žádoucí katolické víry, tj. Židy, kteří tvrdohlavě odmítají uznat Ježíšovo božství, všelikými křesťanskými odpadlíky neboli kacíři, kteří si Ježíšovo učení vykládají po svém (a samozřejmě špatně), a nádavkem také pohany všeho druhu, kteří uctívají pitoreskní, nejčastěji však dozajista ďábelská božstva. Kdyby Isidor (zemřel v roce 636) měl nějakou potuchu o muslimech, určitě by je mezi zlotřilé odpůrce zařadil také.

Možná, že by si ctihodné nakladatelství Oikoymenh mělo vzít příklad z Polska – tam minulý měsíc vydali překlad prvních deseti Isidorových „knih“ v jednom svazku, přidali stručnou předmluvu a Isidorův odsudek věroučných protivníků nikoho ani v nejmenším netrápil. O českém dlouholetém počinu, nepochybně záslužném už pro svou pečlivost, tam nepadne jediné slovo.

Foto: knihy, https://facsimile-editions.com/dss