I kdyby nazpívala třeba jen třetinu toho, co ve své kariéře Hana Zagorová skutečně natočila, tak by byla pořád tou milovanou zpěvačkou. I když nevyzpívala tři oktávy, uměla chytit za srdce, zaujmout. Už od svých uměleckých začátků dokázala oživovat písničky. Textem, výrazem, atmosférou a pak ještě čímsi, co v sobě nemá každý zpěvák.
To všechno jsem si uvědomoval už dávno, ale znovu právě v minulých dnech, kde jsem na ni znovu intenzivně myslel. A i když už Hana Zagorová nežije pozemský život, myslím, že její písně nezemřely a že tady budou snad do skonání světa. A že jich jsou stovky, k mnohým napsala vlastní texty.
Přiznávám se, že jsem ji začal registrovat, někdy v první půlce sedmdesátých let. To už měla po ostravské i brněnské éře a začala působit v Praze. Za sebou měla kapelníka, hudebního skladatele a manažera Karla Vágnera, s nímž to vyhrála na celé čáře. Kromě toho hostovala v pražském Semaforu, ale to jsem tenkrát coby puberťák moc nevěděl, zato jsem si zamiloval do písniček jako Kluk, na kterého můžu dát, Asi, asi (první duet s Petrem Rezkem), Kamarád, Tvá žena Růžena, Náš dům zní smíchem, Breviář lásky a hlavně šansonek On je někdo.
Až protože jsem se o ní začal zajímat, tak mi zpětně nakonec neunikly ani ty kouzelné písně (Svatej kluk, Mrtvá láska, Obraz smutný slečny, Honey...), které natočila ještě předtím v Ostravě a které recenzenti nazvali beatovými šansony. I v nich byl cítit neskutečný ponor do života a zároveň její jemná i drásavá poetika, pro kterou jsem začínal mít slabost. Byly to singly, které jsem nakoupil, tenkrát za pár šupů, na bleších trzích. Tam jsem ostatně zakoupil i její první vinylové album z roku 1971, které dostalo název podle písničky Bludička Julie.
A další hity té doby, které z ní udělaly populární osobnost? Určitě Gvendolína a Já jsem tvá neznámá. Právě tato písnička předznamenala zpěvaččinu spolupráci s Vítězslavem Hádlem, klavíristou, hudebním skladatelem a aranžérem, který hrál pár let ve Vágnerově kapely. Právě Hádl napsal a zaranžoval písně, které dodnes miluju (Cesta ke štěstí, Vlaštovčí hnízdo, Jsi mrtvá sezóna, Zdá se, Melodram, Tvá kočka...) a které způsobily, že jsem Hanu Zagorovou sledoval desku od desky.
Navíc se mi Hana Zagorová líbila i v nejrůznějších spolupracích, třeba když natočila s Helenou Vondráčkovou šantánově roztančená Dva žlutá kuřátka nebo s Jiřím Kornem komediální duet Pěšky jít nám je souzený. To byla velké revuální čísla, kdy si mě získala. Těch duetů bylo moře stejně jako šansonů i balad, které právě ona výsostně umí. A i když natočila řadu převzatých hitů, vždycky do nich vložila něco, co uměla jen ona, ale zároveň svůj repertoár posilovala o původní a náročnější tvorbu. To byla celá ona.
Mám od ní rád i Beránka či Marylin stejně jako šansony z posledních alb, kdy jí psali mladí autoři a kdy je znát, že je všestrannou zpěvačkou. Přitom všichni víme, jak byla dobrá nejen v zábavných televizních pořadech nebo ve filmu. Ta její kariéra zkrátka neměla chybu, a i když najednou tiše odešla, myslím, že se bude ještě dlouho vracet. Jako žena mnoha talentů nabízela krásu a oduševnělost, která jen tak nepomine a stále zůstává. A nejen v písničkách.
Zdroj foto: archiv Supraphon a Robert Rohál
| < Předchozí | Další > |
|---|