Artur je muž středního věku, který žije v dobré čtvrti v bezdětném manželství se svou ženou Afrou, v řadovém domku jakých je v jeho čtvrti plno. Pracuje jako vedoucí skladu v toaletních potřebách. Každý den je jako ten předchozí a jedinou světlou výjimkou je páteční odpoledne, kdy chodí na golf s kamarády. Jako mladý se chtěl vydávat na dobrodružné cesty do míst jako je Nepál nebo Thajsko, teď je jeho jediným cestováním hodina tam a zpátky do práce. A tu ještě z větší části stráví v zácpě. Takže když v jeho firmě díky snižování stavů dostane výpověď s velkým odstupným, vezme to jako startovací můstek do nového života. A to pěkně z gruntu – vlastní smrtí.
Když překoná mírný šok z propuštění a zjistí, že je naráz díky odstupnému bohatší, než se mu kdy zdálo, začne přemýšlet co dál s životem. Vysněné cestování nepřipadá v úvahu, neboť Afra nechce nikam dále než do Švýcarska, protože je to klidné, levné a hlavně bezpečné. Čím více přemýšlí, tím více mu dochází, že i když ho už brzy nebude tížit břímě pracovního závazku, moc změn se v jeho životě nejspíše neudá. Navíc je teď ještě více vidět, jak jsou se svou manželkou rozdílní – zatímco jí jejich život střední třídy naprosto vyhovuje, on z něj v duchu šílí.
Svěří se tedy na golfu s nastalou situací kamarádům Wouterovi a Joostovi, a taky i s tím, že má řešení - Artur musí zemřít. Chce začít nový život, ovšem tak, aby se nemusel rozvádět a ty další věci. A jeho dva kamarádi jsou jediní, kdo mu s tímto plánem pomohou a budou o něm vědět. Když Joost do toho ještě přijde s geniálním nápadem, že by se Artur při svém úmrtí mohl rovnou stát správcem jeho italského sídla, tak není co řešit. V zápalu věci a pod vlivem alkoholu vše ještě ten večer naplánují a sepíší na pivní tácky první verzi ŽIVOTA 2.0, jak jej Artur nazval. Sám Artur se musí ještě kamarádům zavázat, že z plánu v žádném případě nevycouvá.
Jak napánovat vlastní pohřeb a změnit u toho svůj život
Nový cíl vlije paradoxně Arturovi život do žil a rozjíždí spoustu bizarních situací. V dopravní zácpě se začíná učit italsky a místo toho, aby ji protrpěl, příjemně mu uteče. V práci předstírá zdrcení z propuštění a sklíčenost, aby naplnil představy svých za chvíli bývalých kolegů, a s úsměvem na rtech pomalu odpočítává poslední dny výpovědní doby. Sepíše seznam věcí, které musí do svého pohřbu stihnout zařídit a taky seznam, jak má jeho smrt proběhnout. Začne být milejší na svou ženu, přece jenom bude za nějakou dobu smutnou (tedy aspoň doufá, že smutnou) vdovou. A po dlouhé době se začne zajímat o svět kolem sebe – i když trochu morbidním způsobem, zajímají ho hlavně úmrtí, pohřby, smuteční síně a pohřební obřady. Chce, aby jeho pohřeb byl prvotřídní, a tak začne navštěvovat pohřby cizích lidí, ve snaze vychytat všechny mouchy.
O jeho pohřbu se má totiž ještě dlouho mluvit a rozhodně nechce, aby zapadnul mezi šeď (nebo spíše čerň) ostatních obřadů. Ovšem život sám, jak brzy zjistí, je velmi nepředvídatelný, a ne všechno jde podle plánu. Čím více se mu totiž otevřete, tím více překvapení vám přichystá. A jak všechno tohle skončí? To si musíte přečíst, ovšem můžu slíbit, že nudit se u toho rozhodně nebudete. Autor totiž s humorem sobě vlastním vtipně a hlavně pravdivě komentuje nejen Arturův život, ale také dění ve světě, lidskou povahu a smrt a život v jeho ryzí podobě.
O autorovi:
Těžko psát o autorovi, o kterém nikdo nic neví. A to doopravdy nikdo. Jediné co víme je, že Hendrik Groen je pseudonym, ale kdo se pod ním skrývá, můžeme jen hádat. Je mnoho spekulací - že je to nějaký slavný nizozemský spisovatel, stand-up komik, nebo dokonce skutečný 80-letý stařík z jeho knih? V roce 2017 vyšla kniha složená z jeho deníkových zápisků Tajný deník Hendrika Groena, které začal publikovat na literárních webových stránkách Torpédo magazín, kde byl objeven nakladatelstvím Meulenhoff. Následoval Nový tajný deník Hendrika Groena, 85 let (2018) a jeho nejnovější kniha Žít a nechat žít (2019). To, že stále nevíme, kdo je za těmito úžasnými knihami schovaný, nemění nic na tom, že nás oslovují svou ironií a laskavým humorem. Sám autor o svém románu říká: „ Ne každá věta je lež, ale ne každé slovo je pravda.
Ukázka z knihy:
Oslava narozenin proběhla poněkud předvídatelně. Chvíli po kávě a dortu došlo ke klasickému rozdělení: ženy, starci a nudní patroni seděli v kroužku v obýváku, většina mužů tu a tam trpěná žena stáli v kuchyni. Jaký mechanismus se za tímto tradičním rozdělením skrývá, nevím, ale roli tu jistě bude hrát blízkost ledničky. V obýváku se hovoří kultivovaně a pije s mírou, ale v kuchyni se požívá svižným tempem a s postupujícím večerem zní hovor i smích stále hlasitěji. Že se tu recyklují hlavně staré anekdoty a vtípky, nikomu příliš nevadí. Obvykle jsme k zastižení hlavně v kuchyni, ale teď, na vlastní oslavě, se ode mě čekalo, že budu pravidelně bavit i společnost v obýváku, sousedy a kamarádky Afry. Několik únikových manévrů mi ženy zkušeně zmařila. Jednou mi strčila v kuchyni do rukou mísu se sýrem a paštikou, abych s ní obešel obývák a každému nabídl. Pro kamarádky z klubu jógy nakrájela Afra syrovou zeleninu. Zkrátka, všechny karikatury klasické oslavy byly naplněny. Na závěr se navíc Wouter vyzvracel na zahradě do květináče s afrikány.
Název: Žít a nechat žít
Autor: Hendrik Groen
Překlad: Pavla van Dam Marková
Žánr: humoristický román
Vydáno: 2019
Stran: 286
Vydalo nakladatelství: NAKLADATELSTVÍ XYZ
Hodnocení: 90 %
Foto: Lenka Kališová
| < Předchozí | Další > |
|---|