V nakladatelství Host vyšly vzpomínky Lubomíra Větříška na vojnu s názvem Dva roky v hajzlu. Věnovaná je „nám všem, kteří jsme tam ty dva dlouhé roky byli.“

 

 

 

Lubomír Větříšek v knize popisuje vzpomínky z let 1983—1985, kdy absolvoval základní dvouletou prezenční službu v Československé lidové armádě. „Nepláču, nesoudím,

nestěžuji si — pouze vám vyprávím příběhy té doby tak, jak se skutečně udály. A snad se i trošku snažím vystihnout ducha té doby — pamětníci nechť posoudí, zda se mi to podařilo,“ píše v úvodu.

Kniha má dvě části – každou za jeden rok. Ta první odehrává v Bakově nad Jizerou. Tento vojenský útvar je strážní četou a často zůstává bez dozoru vojáků z povolání. Proto zde hlavní slovo mají mazáci a mladí kluci jako je Luba zde musí trpět tvrdou šikanu, ze které není úniku. „Bažanti“ se brzy semknou a Lubomírovi se také podaří vetřít do přízně velitele Janka tím, že se vyzná v elektrotechnice, a navíc dobře střílí. A chvíli zažije i lepší časy. V druhém roce nastávají změny, většina kluků z daného ročníku je převelena k jiným jednotkám a mladí do Bakova nepřijíždí, tedy jen půlročáci.

„Problém je v tom, že se šikana nováčků týká i jídla. Mazáci nás s oblibou nechávají přijít až k výdejnímu okýnku a potom zavelí odchod. Anebo máme jídlo už rozjedené a ozve se neúprosný povel: „Vztyk, odchod!“ A to je velký průšvih. Když dřete jako mourovatí, tak si tělo žádá hodně potravy a ta je vám odepřena. Těžko se odchází od rozjedeného jídla, když vám ještě v břiše kručí hlady a další přísun potravy je nejistý. Jediné naše štěstí je, že se Janek účastní většiny obědů a v jeho přítomnosti si nás od jídla vyhodit nedovolí. Kdyby tomu tak nebylo, tak nás tam snad ti hajzlíci nechají umřít hlady.“ (str. 65)

První část knihy se mi četla mnohem lépe a také pro mě byla hodně šokující. Z vyprávění táty jsem si zapamatovala jen to lepší a na podrobnosti se ho už nezeptám a ze vzpomínek ostatních mi přijde, že šikanu a mnohé popisované situace zkrátka vytěsnili. Ta druhá část už jen plyne, je znát, že jsou už na vojně ostřílení a také si leccos dovolí, ale pohoda to evidentně nebyla nikdy.

Dva roky v hajzlu jsem přečetla za pár hodin a moc mě to bavilo. Byl to pro mě takový pohled pod pokličku, něco, co si kvůli svému věku nedovedu vůbec představit a mám respekt vůči těm na vojně i tehdy doma. Otázkou je, jak knihu budou vnímat ostatní, protože každý má své zážitky… A myslím, že nejcennější bude pro ty, kteří se na stránkách poznají.

Lubomír Větříšek (nar. 1964) svou prvotinu původně psal jen k potěše svých známých a přátel. Až jeho příbuzný, nevidomý emeritní profesor gymnázia, kterému svou práci předčítal, jej přesvědčil, aby rukopis zkusil poslat do některého nakladatelství… 

Dva roky v hajzlu
Autor: Lubomír Větříšek
Žánr: česká beletrie
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2021
Počet stran: 238
Hodnocení: 83 %

https://www.hostbrno.cz/dva-roky-v-hajzlu/

< Předchozí		Další >