Čas od času vypadne z univerzit sborník textů věnovaných dokonce i pohyblivým obrázkům. Bohužel se jedná o publikace obtížně sehnatelné, vydavatelé zřejmě nepočítají s tím, že by jejich práce mohly zajímat širší veřejnost. Předloni vyšla v Olomouci kniha Současný český a slovenský film, loni následovala nitranská Artéria, která společně s Univerzitou Konštantína Filozofa nabídla Metamorfózy slovenskej filmovej tvorby.

Obsahuje výběr příspěvků, které zazněly na několika odborných seminářích, většinou sjednocených zájmem o průniky literatury a filmu. Autoři totiž podrobně zkoumají vazby mezi literární předlohou a výslednou filmovou podobou, všímají si shod i rozdílů, zjišťují, jak se režisérům podařilo obrazem postihnout to, co spisovatel postihl slovy. Stati, které by se tomuto zakotvení vyhýbaly, nalezneme jen dvě - v obou případech se jedná o podrobné rozbory filmů z 80. let.

Mám na mysli hlavně Ballayovu studii o Hanákově filmu Tichá radosť (1985), nabízející dokonce i metodologická východiska, když autor oznamuje, že psychologickou autenticitu hodlá zkoumat ze dvou různých hledisek: jednak z autorské úrovně zastoupené jednotlivými tvůrci, jednak z pozice filmové postavy. Jen je škoda, že mělkost a vyumělkovanost tohoto snímku, kterou jsem si nedávno ověřil, zůstává zcela mimo pozornost. Ballayův strukturální přístup, notně odosobněný a zbavený vlastního hodnotícího náhledu, však takový pohled vlastně vylučuje.

Právě tvorba Dušana Hanáka, jednoho z nejvýznamnějších slovenských režisérů (je podepsán pod takovými mimořádnými díly jako Obrazy starého světa nebo Ja milujem, ty miluješ), poskytuje vhodný materiál i pro zkoumání, nakolik jsou slovenští filmaři závislí na literárních předlohách. Zkoumané adaptace přitom dokládají, že se aspoň v těchto případech bez pochyb zdařilo převést slovesné dílo do audiovizuální podoby.

Tomáš Tvrdoň zevrubně prozkoumal, pak Hanák přistoupil ke své prvotině 322 (vznikla roku 1969) a týká rozpoložení člověka, na něhož stále tíživěji doléhá vážné onemocnění. Předloha Jána Johanidesa mu poskytla spolehlivou oporu, ale současně její obzory rozšiřoval a domýšlel. Pisatel si ovšem všímá nejen souvislostí obou médií, ale také přibližuje svébytné rysy filmového přepisu, zjišťuje fragmentární obrazovou složku, metaforiku obrazu a dovozuje z toho plynoucí motivické i emoční okruhy.

Otištěné studie jsou nesporně přitažlivé, i když ne vždy snadno čtivé - vždy se však dotýkají význačných děl i tvůrců. Jelena Paštéková se zaměřila na Pannu Zázračnici, kterou podle Dominika Tatarky režíroval v 60. letech Štefan Uher, a využila ji k výletu do dějin slovenské odrůdy surrealismu zvaného nadrealismus. Když se komunisté v roce 1948 zmocnili vlády, někdejší novátoři se rázem přizpůsobili a proměnili se v oddané hlasatele nových pořádků. (V tom se tato historická realita liší například od událostí, jak je zachycuje český dosti mondénní a spekulativní film Tři sezóny v pekle.)


Zajímavý je rovněž příspěvek Evy Filové, která se zaměřila na dva přepisy románu Ladislava Mňačka Smrť sa volá Engelchen. Kromě toho, že přehodnocuje dosavadní výklady tragických událostí z konce druhé světové války, které se staly základem příběhu (je to vyvraždění kopaničářské vesnice Ploština), všímá si, jak Mňačkova přístupu, tak uchopení obou adaptací. Známější z nich je rozhodně český film Kadár a Klose (1963), který se pokouší o zapojení složitější dramatické výstavby i aplikaci dobových formálních výbojů, avšak stranou nezůstává ani slovenský televizní přepis, pořízený roku 1960 Ivanem Balaďou  a ještě s poplatný doznívajícím výrazovým klišé 50. let. Filová se věnuje rozdílům mezi oběma verzemi, ale zřejmě neznala inspirativní rozbor Balaďova díla, jaký načrtla Hana Slavíková v publikaci Český a slovenský televizní film šedesátých let: průniky s novou vlnou (Brno 2007).

Když pominu Kováčikovu zamyšlení nad knihou i filmem Rivers of Babylon, nepřesahující rozměr rádoby oslnivého školního cvičení, zaujala mě Zuzana Mojžíšová, která se zaměřila na úvodní povídku z Jakubiskova filmu Zbehovia a pútnici (1968), inspirovanou Ťažkého povídkou Vojenský zbeh. Domnívám se sice, že u Jakubiska ztratil cikánský původ hlavního hrdiny svůj etnografický význam a lze jej vnímat jen jako jeden z ornamentálních prvků, vizuálně podřízených vskutku magickému obrazu apokalyptického válečného běsnění.

Jakubiskův převod je úžasný, avšak Ťažký s naznačenými posuny příliš spokojený nebyl, jak dokládají jeho vzpomínky, na něž se autorka odvolává. Ví sice, že už v únoru 1968 proběhla interní diskuse o Jakubiskových Zbězích (teprve později přibyly další dvě povídky a projekt doplnily na celovečerní délku), ale nejsem si jist, zda ji četla, byť ji zveřejnil sborníček textů, vydaný roku 1989 u příležitosti bratislavského Fóra mladého filmu. A konečně bych očekával, že také prozkoumá původní - televizní! - verzi Jakubiskova dílka, zejména by mě zajímalo, zda došlo k nějakému (a jakému?) krácení, k přesunům dramatického důrazu.


Co napsat závěrem? Některé texty prozrazují zálibu v "učenosti", vystavují na odiv formulační složitost, hrozící až ztrátou srozumitelnosti, jiné naopak vykazují řekněme nedořečenost, nevyčerpávají všechny nabízené možnosti. Například výše zmíněný článek o (literární i filmové) povídce Zbehovia to dokládá. Ale přesto musím pochválit snahu taková pojednání vůbec vydávat. Že ve čtenáři vyvolávají odezvu, ať již jakoukoli, jen dokládá, nakolik je to potřebné.
Jan Jaroš

Metamorfózy slovenskej filmovej tvorby
Editor: Tomáš Tvrdoň.
Vydaly občianske združenie Artéria a Ústav literárnej a umeleckej komunikácie, FF Univerzita Konštantína Filozofa, Nitra 2011.
126 stran.