Novohradské hory se nachází v nejjižnější části naší republiky, na samé hranici se sousedním Rakouskem. Každý ví, kde leží Šumava, ale mnozí neodlišují “Novohradky”, které na oblast Šumavy navazují. Jejich území se rozprostírá od Českých Velenic směrem na západ přes území města Nové Hrady, podle něhož mají svůj název. Dále pak pokračuje podél hranice až po obec Dolní Dvořiště. Tohle vymezení je poměrně konkrétní a místní patrioti jsou na ně náležitě hrdí.

Jedním z nich je chvalkovský rodák pan Jiří Marek, který přijel do benešovské knihovny povídat o své knížce Mizející tvář Novohradských hor, zachycující pocity a vzpomínky lidí, kteří zde žili nebo stále žijí své životy. A i když je osud odvál kamkoli do světa, na svůj domov vždy vzpomínali a vzpomínají s láskou.

Ráj
Jen proto jsem vyšel,
abych hledal dávno ztracený ráj.
Nádherný domov divů,
ten zlatý věk,
který kdys v pradávnu kvetl
a musí, doufal jsem,
kvést kdesi na Zemi dál.
Scestoval jsem však
celý svět a nic nenašel.
Údolí přeúrodná jsem prošel,
nenašel nic.
Usedl jsem i na perutě orlí,
zbrázdil celičký éter
na stříbrném oblačném člunu,
nenašel nic.

(úryvek z básně Roberta Hamerlinga)


Čtenář zde najde texty, které vypovídají o životě lidí v pohraniční oblasti, kde asi život nikdy nebyl příliš jednoduchý. Krásná příroda, husté lesy i řídké osídlení kraje sice lákají k návštěvě a nabízí dobrodružství, ale právě svou nedostupností život tady příliš neusnadňují.

Nabízí se otázka, proč právě “Mizející tvář”?

Odpověď je vcelku jednoduchá. Nejdřív byla velká část obyvatel ze zdejších vesnic vystěhována při odsunech před i po 2. světové válce. Do pohraničí sice vždy přicházeli noví lidé, ale ti se většinou stěhovali do větších vesnic a obcí. Další “ránou” pro celou pohraniční oblast, která měla neblahý vliv na vesnice a jejich obyvatele, bylo vybudování hraničního pásma, tzv. “drátů”. Tato místa byla pro člověka bez zvláštního povolení nepřístupná. Lidé, kteří zde žili, byli vystěhováni a neudržované vesnice pomalu zanikaly. Podobně zanikly vesnice, které byly mimo obydlené oblasti. Vlivem času i přírody se z vesnic stala místa pouze připomínající, že tu kdysi žili lidé.

“Tam, kde se dříve kouřilo komínů a tavilo se sklo, teče potok a stojí les. V křišťálové vodě pod kamenným můstkem leží pár střepů, zbytek starého hrnce, rozbitý talíř.
Damals, kdysi, ale to už je dávno. Věci a místa měly svá jména. Ti lidé zde mluvili jinou řečí, ale nebyli to cizinci…”
(Josef Kroutvor)

Po revoluci v roce 1989 a po otevření hranic se sice některé stavby začaly opravovat, ale tímto zásahem se vytrácí jejich “Genius loci”.

Knížka “Mizející tvář Novohradských hor” na svých 176 stranách přináší množství současných či dobových fotografií a perokreseb. Bez zajímavosti není ani to, že básně a texty jsou zde v češtině i v němčině a zároveň nechybí ani životopisná data všech autorů.

Marek, Jiří, 1966-. Mizející tvář Novohradských hor.  Jiří Marek ; Překladatel Jan Mareš, Johanka Kubaňová, Markus Pape ; fotograf Jiří Marek, Michal Brožek, Vladislav Hošek.  1. vyd. České Budějovice : Jihočes. kraj, 2011. 176 s. ISBN 978-80-254-8293-3.

Zdroj: knihystehlik.eu, autor: Mgr. Pavel Ptáček