Také vás otravuje procházet sály s gotickým uměním? Tady Ježíš na kříži, onde pieta, tam zase madona. Občas nějaký svatý se svatozáří. A znovu totéž. Jednou to všechno vyřezané nebo vytesané, jindy namalované. Umělci tvořili svá díla podobná si jako vejce vejci, polohy a postoje prakticky neměnné. Jenže vše, co dnes vídáme, se podobá přišpendlému motýlu vystavenému ve vitríně. Také je to zbaveno života. To hned na počátku zmiňuje Milena Bartlová v knize Skutečná přítomnost, opatřené podtitulem Středověký obraz mezi ikonou a virtuální realitou.

 

Do muzeí a galerií byly tyto památky přeneseny z kostelů (i jiných míst), zcela zbaveny původního posvátného rozměru. Stěží si představíme, jaké pohnutí prožíval a do jakého asi vytržení se dostával středověký člověk, z dnešního pohledu s mentalitou možná až dětsky prostoduchou, když stanul v kostele uprostřed majestátní výzdoby. Skvoucí se okenní vitráž jej možná přiváděla do téhož transu, v jakém se dnes ocitají závislí hráči. To vše naznačuje, jak obtížné je vniknout do středověké mentality a prožívání víry, do vnímání symboliky i zacykleného času poplatného průběhu zemědělského roku. Autorka tudíž nepíše dějiny, ale pokouší se přiblížit nejen výše zmíněné jevy, ale rovněž to, jak se v moderní době zjednávalo porozumění středověkému výjevu.

Ve dvanácti kapitolách rozebírá jednotlivé okruhy, které se tohoto faktu týkají. Začíná třeba už zpochybněním autorské anonymity středověkého umění (viz.oni různí "mistři" toho či onoho), i když se nejednalo o tvůrčí sebevyjádření, ale naplnění předem dané šablony pramenící z hluboké zbožnosti. Důležitý je postřeh, že "kultovní funkce obrazu vyžaduje účast a vylučuje nezaujatý odstup, zatímco umění (v novodobém pojetí) je na tom právě opačně." A to i v tom případě, že v sakrální stavbě dnes obdivujeme její výzdobu.

Bartlová ráda vede paralely se současností, vykládá třeba dnešní vnímání roztěkané a atomizované (audio)vizuální kultury v kontrastu s pojetím nápodoby reálna ve středověku. Hledá souvislosti s antickou tradicí, vypomáhá si zmínkami o současném filmovém zpodobnění, když zdůvodňuje tvrzení, že středověký obraz neodkazuje ke smyslově vnímanému (reálnému) světu, jak jsme navyklí, nýbrž k ideji Boha, rozvíjí složitý systém středověké symboliky, bez jejíž znalosti se pochopení ještě umenšuje - například symbolika barev, užitých rekvizit apod.

Jednu z kapitol autorka věnuje ikoně coby nejstaršímu a původnímu typu specificky středověkého obrazu, byť v našem povědomí spojenému spíše s byzantským i pravoslavným prostředím. Ikona, navazující na antickou tradici deskové portrétní malby, zachycuje posvátnou osobu nebo dění, ale není určena svou podobou, nýbrž funkcí - může tudíž být například i tkanou tapiserií. V další kapitole se zabývá dvojznačností obrazu, který je nejen sám sebou, ale současně také odkazuje mimo sebe, což zvláště v kontextu s posvátným (a zobrazením posvátného) podnítilo ve středověku množství diskusí, jejichž smyslu a dopadu se dobíráme podnes. Píše: "Zdá se, že si tehdejší teoretikové - na rozdíl od dnešních - zřetelně uvědomovali dosah rozdílu mezi čtením textu a viděním obrazu a stejně tak i rozdíl mezi mentálním a hmotným obrazem."

Co dnes považujeme za středověké umění, vnímal tehdejší člověk jako otisk posvátna - nestačilo se toliko dívat, nýbrž také uctívat. V šesté kapitole nazvané Vidět a uctívat neviditelné se Bartlová výstižně zaměřuje právě na tuto oblast, překrývající propast staletí, obohacenou imaginací - vizemi a sny. Načrtává takovou možnost vnímání, když už pouhý pohled byl ztotožněn s dotykem - a dodávám, že z tohoto úhlu nazírání se výrazně mění i problematika hříchu (například v mravnostních přikázáních, najmě šestém a devátém).

Zkoumá moc působení obrazu na diváka, zejména pak skrze oči zobrazené postavy či postav. Bartlová to nazývá "angažovaným díváním". Právě tomuto "pohnutí" věnuje celou další (sedmou) kapitolu: má na mysli nejen pohnutí citů, ale dokonce i pohnutí obrazu jako takového ve vnímání přihlížejícího. Byly popsány případy, kdy se obraz nebo socha chovaly jako živý organismus, dokonce se bránily násilnému zacházení. Ale právě tak docházelo k vlnám ničivého obrazoborectví, ať již v Byzanci nebo později za husitského hnutí, spatřující v ničených obrazech pouhé modly. (Tyto radikální postoje ostatně jen domýšlely příkazy zakotvené už v Desateru, kde se praví: Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.)

Složitost a stěží uchopitelnou bizarnost středověkých náboženských podobenství, vtělených i do výtvarného ztvárnění, dokládá svérázná teologická konstrukce svatého Augustina, podle něhož se rána v Ježíšově boku proměnila v (ženské) lůno, z něhož s krví a vodou vyšla - a zrodila se tak - celá křesťanská církev. Zobrazení otevřené a krvácející rány coby ženského pohlavního orgánu (viz připojený obrázek) patří mezi nejbizarnější nápady, jaké si dnes dokážeme představit.

Kniha Mileny Bartlové, názorně vybavená reprodukcemi děl z celé Evropy a prozrazující obeznámenost s mezinárodním kontextem řešeného problému, vyžaduje bedlivé a zaujaté čtení. Je však psána natolik přehledně a srozumitelně, že osloví nejen úzký okruh kunsthistoriků, ale každého zájemce, který zatouží proniknout do významotvorných hlubin zdánlivě nekomunikujících, mlčících artefaktů. Knihu pak budeme pročítat jako nebetyčně vzrušujícího, zasvěceného průvodce světem, který nanejvýš známe z veskrze smyšlených obrazů literárních nebo filmových. Snad jedině Tarkovského Andrej Rublev, výjimečný ruský film v lecčems duchovně korespondující s touto publikací, dovolí nahlédnout za oponu času a lze jej přijmout jako doplněk poskytnutého výkladu...

Milena Bartlová: Skutečná přítomnost. Středověký obraz mezi ikonou a virtuální realitou
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2012, 408 stran

Hodnocení: 100%

Foto: Argo, www.metmuseum.org, www.kultura.infocesko.cz, www.kultura.infocesko.cz

< Předchozí		Další >