S neobvyklou otevřeností píše své knihy norská spisovatelka Anne Holtová a nešetří nikoho a nic, žádné téma není pro ni tabu. Právnička, která pracovala u policie, v televizním zpravodajství a několik měsíců i jako ministryně spravedlivosti, zúročuje své zkušenosti v osobě policejní inspektorky Hanne Wilhelmsové, s níž se český čtenář mohl seznámit v její knížce „Slepá bohyně“ z roku 1993, která u nás vyšla v letošním roce v nakladatelství Jota.

Název další knížky o policejní inspektorce Hanne „Požehnáni ti, kdož žízní“ si vypůjčila z evangelia sv. Matouše, které vystihuje touhu po spravedlnosti.

„Královská modř na horizontu, která bledne směrem k zenitu a posléze přechází do růžových peřin na východě, kde ještě polehává a protahuje se slunce.“

Takto poeticky se autorka vyjadřuje o neobvyklém horkém květnovém počasí v Oslo, které provází tou dobou vyšetřovatele vážných zločinů a působí jim nemalé problémy. Čtyři sobotní masakry a další znásilnění má na stole i Hanne, považovaná za nejlepší vyšetřovatelku, a tak neví, co dřív. Poslední znásilnění mladé medičky Kristine bylo více jak brutální.

„Pane Bože, ať mě nezabije. Ať si dělá, co chce, ale prosím nedopusť, aby mě zabil.“
Roztáhl jí půlky. Potom do ní vstoupil zezadu. Podruhé ztratila vědomí.
„Drahý Bože, proč jsi mě radši nenechal zemřít.“

Začalo rutinní policejní vyšetřování. Kristine nedokázala přesně útočníka popsat, podoba, kterou s kreslířem vytvořili, se hodila na většinu mužů. Uzavřela se do sebe a otec si o ni začal dělat velké starosti.

„Zoufalství už ho téměř úplně pohltilo. Jako šedivá hnusná krysa hlodá kdesi za prsní kostí. Svou dceru miloval, ale nedokázal se jí přiblížit.“
„Tak ráda by mu odpověděla. Říct mu, jak je jí líto, co mu přivodila, jak ho zklamala a zničila svou hloupostí a tím, že se nechala znásilnit.“
Otec, který policii nevěřil, byl rozhodnut vzít spravedlnost do svých rukou a po delší době ke stejnému závěru, aniž by se otci o tom zmínila, dospěla i Kristine.
Policie nezahálela, ale vše dlouho trvalo, navíc byly stále nevyjasněné nálezy v opuštěných objektech s množstvím krve, nalezené bez obětí. Posléze rozbor krve ukázal, že se jedná o zvířecí krev a malá část je lidská, ženská. Možným vodítkem mohly být krví napsané číslice, ale co znamenají?

Autorka zná dobře policejní prostředí s omezujícím finančním rozpočtem, práci s nevyhovujícím technickým vybavením a stále menším počtem lidí. Také své policejní postavy neuvádí jako superdetektivy, ale lidi, kteří mají své soukromé starosti, ale přesto pracují s obrovským nasazením, bez vidiny, že by jim byly přesčasy někdy zaplaceny. Což ale veřejnost vnímá jinak a jsou vážné obavy, že spravedlnost si někdo vymůže sám. Své postavy vnímá s citlivou psychologií, kterou konfrontuje s realitou. Nevyhýbá se ani vztahu společnosti k přistěhovalcům.

„Šéf kriminálky tvrdí, že je tady ve městě přes pět tisíc cizinců ilegálně a že se jich každoročně na patnáct set ztratí.“ „Ta hnusná přepadení, hnusní přičmoudlí útočníci, co nepochází odsud.“

A dokáže se konečně Hanne přiznat k své přítelkyni, se kterou léta bydlí a před svými kolegy stále úspěšně tají?

Úspěšná kniha byla i převedena do filmové podoby. Autorčiny knihy byly přeloženy do 30 jazyků a mají na šest miliónů čtenářů.

Název: Požehnáni ti, kdož žízní
Z norského originálu Salige er de som torster
Přeložila: Klára Dvořáková Winklerová
Žánr: severské krimi
Nakladatelství: Jota
Zajímavý obal vytvořil: René Senko
Rok vydání: 2013
Počet stran: 204
Hodnocení: 100 %

Zdroj foto: nakladatelství Jota

< Předchozí		Další >