Maminky malých dětí to nemají lehké, i když často slýchají, že jsou vlastně pořád doma, tak na co si stěžují, a jak to, že stále něco nestíhají... Naštěstí většina z nich takové připomínky bere s rezervou. Dokonce si najdou čas i na to, aby se o své postřehy a zážitky podělily se svými kamarádkami. Občas to udělají s takovým nadhledem a vtipem, že by bylo škoda neposlat vyprávění dál. Přečtěte si první příspěvek dvojnásobné maminky Nikoly, v němž barvitě líčí cestu pro balíček, a těšte se na její další maminkovské mimifejetony. 

Konečně napadl sníh, paráda! Přemýšlím, jestli si půjdeme zablbnout jen před dům, nebo třeba na hřiště, když mi vyskočí zpráva z Alzy, abych si konečně vyzvedla balíček, protože ho mám v boxu už od včerejška! Takže je to jasné, vezmeme nosítko, boby a jdeme pro balíček. Ale z nosící bundy mi vlastně vyjel zip… Nevadí, najdu kleště a opravím to. Během bleskové půlhodinové opravy začíná miminko plakat, chce spát. Rychle ji oblékám, beru do nosítka a dokončuju opravu v rytmu houpy-houpy. Hurá, povedlo se, jdeme se doobléknout, a honem ven.

Za dobu, co mám dvě děti, je to vůbec poprvé, kdy je venku víc než jen poprašek, je tudíž nutné vytáhnout plnou polní – punčocháče, kombinézy, nákrčníky. První problém je kombinéza – dítě ji nechce (to starší, miminko s protesty, doufám, ještě pár měsíců počká). Po úspěšném vysvětlování, že na boby je kombinéza fakt skvělá, přichází druhý zádrhel – chce obléknout nejdřív ruce a pak teprve nohy. A tyhle rukavice nepřipadají v úvahu, není na nich Everest a Sky! Miminko nemá nákrčník, ale do nosítka už to rvát nebudu. Nevadí, stejně hned usne a přitulí se, a pak už stačí moje šála pro nás obě. Vylovím z útrob sklepa boby a vyrážíme.

Miminko nespí, vystrkuje ruce, zaklání se a nechává si sněžit na krk. Chvíli jí ten zážitek dopřeju, ale po pár metrech přeci jen strčím svoje rukavice do kapsy, rozepnu bundu a ruce jí schovám do nosítka. Zapínám bundu a tadá, zip se komplet rozjíždí. Miminko už potřebuje nutně spát a dítě má radost ze sněhu, nemůžeme to zabalit po třech minutách a jít zase domů. To zvládneme! Jednou rukou táhnu boby, druhou držím rozepnutou bundu, aby pod ni netáhlo, a jdeme. Jo, ale tahle ulice je vlastně rozkopaná a musí se chodit po silnici. Nevadí, chlapi z technických se činili, cesta je prohrnutá, autu se kdyžtak vyhneme. A aspoň jsem poučená a zpátky půjdeme jinudy.

Vyzvedávám balíček a zjišťuji, že v kapse nemám rukavice. Aha, takže zpátky přesně tou samou cestou. Rukavice nacházím, všechno v pořádku. Co bychom si tak mohly ještě v tom sněhu zkusit? „Já chci čůrat.“ Jasně, že mě to hned nenapadlo! Sundat kombinézu, podržet všechno tak, aby to bylo mokrý jen od sněhu, hotovo. Obléknout, všechno zastrčit, ještě rukavice. A nezapomenout, že první se obléká ta se Sky, Everest je až potom!

Už je jaro?

Foto: autorka článku