Ráda jezdím s dětmi vlakem. Jakože fakt ráda. Na kratší cesty dávám přednost autu, ale na ty delší volím vlak. Můžu za jízdy kojit, přebalovat, číst (z toho bych se v autě pozvracela, i kdybych zrovna neřídila a tu možnost měla). Nemusím řešit parkování. Děti jezdí zadarmo. Většina vlaků dokonce disponuje záchodem.

Cestování ve třech máme, troufám si tvrdit, zmáknutý. Na břicho nosítko s miminkem, na záda dostatečně velký batoh (protože nechceš a ani nemůžeš nosit nic v ruce, takže se do něj musí vejít všechno), jednou rukou držet starší dítě a druhou rukou otevírat dveře, kupovat jízdenky apod. Samozřejmě to sebou nese i spoustu zážitků, po kterých jsem úplně netoužila, ale co už. Třeba se mi jednou bude hodit, že s miminkem na břiše a batohem na zádech zvládnu zvednout do náruče batole a počkat v podřepu až se vyčůrá (tady se hodí mít ten batoh těžší, pěkně to pak vyvažuje ty dvě děti vepředu).

Cesty domů přinášejí víc těch náročnějších situací, zvlášť když se vracíme po celodenním výletu a na všech je patrná únava. Když se pak snažíme stihnout vlak (to je jedna z těch nevýhod vlaku, u auta bych se nebála, že mi ujede), musíme občas nasadit rychlejší tempo (protože chodit s předstihem je nuda, že jo). Jenže málokterý unavený dítě zvládne běžet. V takových chvílích využívám kromě úložného prostoru vpředu a vzadu taky ten nahoře (čti za krkem).

Když donesu obě děti do vlaku, je samozřejmě všude plno. V reálu to znamená, že na každé čtyřsedačce sedí jeden člověk, jeho příruční zavazadlo, bunda, svačina a bůhví co dalšího. Procházím tedy celý vlak a na úplném konci nacházím chlapíka, který má vedle sebe jen menší batoh, který si určitě ochotně vezme na klín. Odpovídá mi, že jasně, můžeme si přisednout. Batoh nechává ležet na sedačce vedle sebe. Nevadí, však my se vejdeme na ty dvě sedačky naproti. Pořád ještě s miminkem v nosítku soukám svůj velký batoh do úložného prostoru nad hlavou. Spolucestující zvědavě koukají, jestli to zvládnu. Určitě mi v duchu fandí.

Vlak se rozjíždí, holčička brečí únavou, chce spát, ale nedokáže se na jednu sedačku poskládat tak, aby usnula. Nechám ji tedy lehnout přes dvě sedačky a sedám si „na půl zadku” k jejím nohám. Sedačky nemají opěrky na ruce a před námi je hodinová jízda, takže šance, že vypadnu do uličky, je docela vysoká. Ale nebudu si stěžovat, batoh toho pána nastoupil dřív než já a tak si jistě zaslouží svoje sedadlo. V půlce cesty se uvolní místa o kus vedle a tak stěhuju spící dítě, bdící miminko i všechny věci a konečně se opírám. Jaká úleva pro záda. Bývalý spolusedící mi s úsměvem přináší boty, které jsem zapomněla pod sedačkou. Na příští stanici vystoupí…

Před naší konečnou budím holčičku, která má půlnoc a z představy oblékání a vystupování do mrazu je asi tak nadšená, jako já, když se děti rozhodnou vstávat v pět ráno. Za stálého skandování “já chci spinkat” ji oblékám, odcházíme ke dveřím a v tu chvíli miminko střílí do plíny. Z vlaku vystupujeme za doprovodu pláče unavené holčičky a smradu linoucího se z nosítka. Stejně se ale těším na další cestu.

Foto a text: Nikola Ševců