Petra „Sasanca“ Gherbetz (1976) je ostravská malířka a ilustrátorka, která vystudovala Ostravskou univerzitu. Ateliér malby navštěvovala u Ivana Titora. Sama sebe označuje za city folklore artist, což vystihuje její výtvarné tendence, v nichž lze vystopovat prvky folkloru, street artu, komiksu, graffiti a inspiraci Dálným východem a sci-fi. Přestože má za sebou řadu skupinových i sólo výstav, je její tvorba úzce spjata především s exteriérem. Loni se dostala do povědomí zejména pražského výtvarného světa díky své účasti v ilustrátorském klání Secret Wars.

 

Podchod u ostravského dolu Hlubina je jedním z oblíbených míst ostravské umělkyně tvořící pod jménem Sasanca. Když dostala pozvání zúčastnit se projektu Let’s Colour, který poskytl na výmalbu bezplatně barvy Dulux, neváhala. A stvořila dílo, kterým si rýpla do ostravského ovzduší.

Po kolikáté jsi už malovala v podchodu Dolu Hlubina?

Už asi popáté. Jsem z Ostravy, a navíc se znám s lidmi z Provozu Hlubina. Tento podchod je jeden z mála zdejších „legálů“, tudíž vždy ráda uvítám, že si můžu zamalovat na větší plochu.

Je tento podchod tvým oblíbeným prostorem?

Upřímně mám raději, když se maluje přímo venku na čerstvém vzduchu. Podchody obecně nejsou moc pozitivní místa. Ale tento je fajn, hezky vymalovaný, veliký, dlouhý. Hlavně se mi líbí, jak v něm eklekticky přibývají jednotlivé malby. Všechno vzniká postupně, vyplňují se prázdné plochy a za takové tři roky to bude hodně zajímavé místo.

Podchod dříve vypadal jako z hororu, barvy mu vážně pomohly

Myslíš, že barevné provedení tomuto podchodu opravdu pomůže?

Určitě, kdysi to byla taková klasika: šedý pochod, špatně fungující světlo, problikávající zářivka, celkem horor. Navíc toto není moc frekventovaná komunikace, používají ji jenom lidé pracující přímo v dolu Hlubina nebo v okolí. Proto je lepší – když už do ní musíte vlézt a ujít 100 metrů – u toho koukat na obrázky. Působí to pozitivněji.

K malování v rámci projektu Let’s Colour ses dostala jak?

Jako slepý k houslím (směje se). Vím, že byla vypsána soutěž na mural, kam jsem nestihla poslat návrh. Ale protože jsem z Ostravy, vím o věcech, které se dějí v okolí, takže jsem byla pozvána jako místní stálice na výmalbu podchodu.

Zapadají ti ostatní malby do podchodu jako celek? Lze tu nalézt různá díla, třeba vanu s kachničkou…

Zrovna vana s kachničkou mi přijde hodně příjemná a vtipná. Když se zamyslíš nad tím, v jakém podchodu je to namalováno, musí ti to vyloudit úsměv na rtech. Ale nemyslím si, že primární koncept byl takový, aby do sebe jednotlivé kousky zapadaly. To ani nejde, jedná se o velký prostor, což je časově náročné. Navíc jde o nízkorozpočtové projekty, kde často něco vznikne velice rychle. Jednotliví umělci na sebe musí nějak navazovat, ale jak jsem říkala, všechno se vyloupne až za takové tři roky, až bude každý kousek podchodu zaplněný.

S jakým záměrem jsi přijela na Hlubinu tvořit tentokrát?

Málokdy přijedu na místo a mám něco vytvořeného předem. Vždy si ze sketchbooku vytáhnu pár věcí, které k sobě zapadají. Moje charaktery – postavy jsou vždy takové děsivé. Baví mě spojovat roztomilost a děsivost. Tentokrát jsem přidala i secesní prvky.

Co je hlavní myšlenkou aktuální malby?

Nápis Čistý vzduch, protože spousta aktivit Provozu Hlubina se točí kolem ostravského vzduchu, který je problematický a všichni to víme. Dnes se mi to hodilo, protože podchod je v hloubce. Maluji proto dvě uši, které našeptávají velké špinavé hlavě. Je to takové menší rýpnutí. Ale větší hloubku v tom nehledej. Prostě si maluji, co chci.

Kdo maluje na zeď, je pro starší lidi vagabund

Zažila jsi nějaké zajímavé reakce lidí, kteří procházejí kolem? Všiml jsem si, že řada z nich se jakoby bojí podívat se na tvůrčí práci tvou i jiných umělců.

Mladší lidé se většinou zastaví. Ale „tatíci“, kteří jdou z práce, často spěchají a jen projdou kolem. Podle mě je to spíš celorepublikový problém, že se lidé dívají na graffiti a tvorbu v exteriéru skrz prsty. Je jim podsunován názor, že je to špatné. Samozřejmě se nemusíme bavit o případech, kdy někdo „zbombí“ fasádu historické budovy, to je oprávněná kritika. Ale nelze všechny házet do jednoho pytle, někteří se snaží, aby na ulici vznikaly hodnotnější věci. Věnují tomu svůj čas, přípravu, materiál. To si starší lidé často neuvědomí. Kdo maluje na zeď, je pro ně vagabund.

Máš pro to nějaké vysvětlení?

Buďto asi neví, co si o tom mají myslet, anebo se stydí. V Ostravě jsou lidé celkem uzavření. Ono je totiž jiné, když se jedná přímo o nějakou kulturní akci, kde hraje hudba a kolem stojí spousta lidí. To si pak řeknou: Aha, to je v pohodě, to je povoleno! Takže když teď projdou kolem, spíš si ještě pomyslí: Co tady ženská maluje? Beztak to dělá načerno! Ale v podchodu u Hlubiny chodí obecně celkem málo lidí, takže se nezastaví.

Ani rodiny s dětmi?

Pokud jde kolem nějaká rodina s mláďaty, radši si pospíší. Z toho malování jde docela smrad (směje se). Ale včera mě pobavily romské děti, které šly kolem a byly jim vyloženě vidět ty jiskřičky v očích s otázkou: Co se to tu děje? Takže až se časem do tohoto prostoru dostane více lidí, myslím si, že se rádi zastaví a pokochají se. Mladí koukají, někteří dokonce přijíždějí cíleně. Ale ti, kteří letí z práce hned na tramvaj, se těžko zastaví.

Projekt Let’s Colour je celosvětovou iniciativou společnosti AkzoNobel, která umožňuje v soutěži veřejně prospěšným projektům vyhrát stovky litrů barev Dulux na výzdobu jinak fádních míst. V České republice se loni díky Let’s Colour zkrášlil internát Střední, základní a mateřské školy pro zrakové postižené v Brně. Letos se na základě hlasování na Facebooku realizovaly další dva projekty. V kategorii do 100 000 obyvatel zvítězila mateřská škola v Katovicích, druhou kategorii ovládl právě ostravský projekt občanského sdružení Provoz Hlubina.

Foto: Dulux

Autor rozhovoru: Andrej Slivka
Foto: Petr Hlubek

Korektury: Jana Vyskotová

< Předchozí		Další >