Podivuhodné příběhy z Atlantidy mají podtitul Multikniha pro chytré dospělé a jejich děti. Jedná se o originální knihu plnou emocí, napětí i sdělné moudrosti. Ve spolupráci s jejím autorem Zdeňkem Dvořákem vám na našem webu Kultura21.cz přineseme prvních pět příběhů. Ten první z nich nese název Obr Obsedos a síla myšlenky.

 

V dávných dobách, o kterých vyprávějí tyto příběhy, žili na Atlantidě dva muži, kteří se spolu neustále přeli. Jeden se jmenoval Obsedos a měl malé nohy, malé ruce i malou hlavu, zkrátka proto, že to byl nejmenší Atlanťan. Druhý Papagos naopak vyrostl tak, že všechny ostatní přečníval o celou hlavu.
Obsedos prohlašoval, že se svou výškou nemůže nic velkého dokázat, protože velikost a síla rozhodují o všem, a Papagos mu odporoval. Tvrdil, že největší moc má myšlenka, která pokoří jakoukoli sílu. Atlanťané mu v tom dávali za pravdu kromě nejbázlivějšího muže jménem Konformos. Ten chtěl být s každým zadobře, a proto přitakával i Obsedovi.

Když atlantští vědci rozluštili Knihu života GENOM a díky tomu dokázali měnit svůj vzhled i vlastnosti, maličký Obsedos svoji Knihu života otevřel a napsal do ní přání, aby všechny přerostl.
Ostatním Atlanťanům se to nelíbilo.

„Malí lidé bývají často chorobně ctižádostiví, a když nás Obsedos o hodně přeroste, klidně nám pak může poroučet,“ strachovali se a pospíšili si, aby také oni povyrostli. Tak se to opakovalo několikrát, až všichni dostali strach, že se z nich stanou obři, zásoby jídla na Atlantidě jim nebudou stačit a oni zemřou hlady. Usnesli se proto, že pod hrozbou nejpřísnějšího trestu se už nikdo nesmí učinit vyšším než Papagos, který byl odjakživa nejvyšší, a aby měli kontrolu, postavili u vchodu na atlantské tržiště navlas stejně vysokou bránu.

„Když bude někdo jen o kousek vyšší, bude se muset v bráně sehnout a my to hned uvidíme,“ libovali si, jak chytře problém vyřešili.
Bohužel se mýlili. Obsedos neposlechl, tajně svoji Knihu života otevřel a napsal do ní, aby jeho tělo rostlo pořád, dokud bude jenom živ.
Jak ale nyní svůj čin utají?

I na to našel Obsedos odpověď. Vyrobil si chůdy tak vysoké, že když na ně vystoupil, byl třikrát vyšší než Papagos. Potom si ušil dlouhý volný hábit s kapucí, který zahalil celé jeho tělo a splýval přes chůdy až k zemi, do toho se oblékl, předstoupil před Atlanťany a řekl jim:
„Atlanťané, chápu vaše rozhodnutí, že nikdo nemá být vyšší než Papagos. Já jsem byl ale dlouhou dobu nejmenší z vás a rád bych si vyzkoušel, jaké to je, být naopak nejvyšší. Proto jsem si zhotovil tyto chůdy a žádám vás, abyste mi dovolili na nich po celý rok chodit.“
To pravil a Atlanťané jeho lest neprohlédli. Zasmáli se jen a odpověděli:
„Když se chceš, Obsede, namáhat chůzí na chůdách, je to jen tvoje věc a my ti v tom nebudeme bránit. Domníváme se však, že tě ten nápad brzy přejde.“ Od té doby bylo vidět Obseda den co den na chůdách, ani jednou z nich neslezl.
Uplynul měsíc, dva, tři...

Obsedos celou dobu hodně jedl a dlouho spal a jeho tělo rostlo jako z vody. Do měsíce přerostl Atlanťany o dvě hlavy, za půl roku mu sahali sotva do pasu a po roce byl třikrát tak vysoký jako Papagos. Atlanťané nic nezpozorovali, protože si každý den zkrátil chůdy přesně o tolik, o kolik jeho tělo povyrostlo. Když už z chůd zbýval jenom maličký špalíček, který měl místo podpatku připevněn k botám, zamířil na atlantské tržiště. Překročil jako nic bránu, několika dlouhými kroky se dostal do středu prostranství, tam se napřímil a mohutným hlasem zvolal:

„Atlanťané, vždycky jsem tvrdil, že fyzická síla rozhoduje o všem na světě, vy jste ale dávali za pravdu Papagovi, že největší sílu má myšlenka. Nyní máte možnost mi to dokázat.“ Po těch 11 slovech shodil ze svých ramenou dlouhý hábit a ukázal Atlanťanům skutečnou postavu.
Všichni užasle vykřikli.
Před nimi stál pravý obr. Nohy měl jako kmeny nejmohutnějších stromů, paže jako nejsilnější větve a hlavu jako obrov¬skou dýni. Hravě popadl Papaga, zdvihl ho do výše a zvolal:
„Nyní jsem vaším pánem já!“
Od té doby se život na Atlantidě změnil. O všem rozhodo¬val Obsedos a každému, kdo se proti němu odvážil postavit, dal okusit svoji sílu. Všichni Atlanťané pracovali od rána do večera na poli, aby měl dost obilí na chleba, a protože se každý rok jeho výška zdvojnásobila, museli mu také postavit nový dům. Jediný Papagos pracovat nemusel. Celý den na Obsedův příkaz jenom přemýšlel a obr mu každý večer potměšile kladl stejnou otázku:
„Tak co, Papagu, už jsi nalezl myšlenku, která pokoří moji sílu?“
Když Papagos přiznal, že dosud takovou myšlenku nenalezl, obr se rozesmál, až se celá Atlantida otřásala.
Tak uplynulo sedm dlouhých let a Atlantidu za tu dobu pokrývala jenom samá obilná pole, uprostřed nichž se k nebi tyčilo sedm Obsedových domů. Obr vyrostl tak, že jeho hlava přečnívala i vrcholky nejvyšších stromů, a Atlanťané se obávali nejhoršího. Až nebude pro Obseda dostatek obilí na chleba, pozře i je. A tu před ně konečně předstoupil Papagos a pravil:
„Atlanťané, nezoufejte, že ztratíte to nejcennější, co máte, neboť jsem přišel na to, jak se Obseda zbavíme. Jak víte, v hlubinách naší mysli dřímá panovačná myšlenka, která se nazývá pochybnost. Tu když v Obsedovi probudíme, zcela ho ovládne a my budeme opět svobodní.“
Atlanťané mu smutně odpověděli:
„Víme o pochybnosti i její panovačné síle, také však víme, že k jejímu probuzení je třeba znát správnou otázku a tu pochybnosti tisíckrát položit. Proto se tě ptáme, zdali tuto otázku znáš a jak to zařídíš, abychom ji mohli obrovi tisíckrát položit.“
A Papagos opáčil:
„Znám tu otázku, a když mě poslechnete, budete opět svobodní.“
Na druhý den se vypravil za Obsedem, tvářil se jako jeho přítel a starostlivě k němu promluvil.
„Obsede, přišel jsem tě varovat. Atlanťané jsou hladoví a čekají, až zapomeneš zavřít dveře svého domu, potom ti snědí všech-ny zásoby chleba a ty zemřeš hlady. Já ti však poradím, jak na ně vyzraješ. Přikaž, aby ti každý Atlanťan, který tě potká, položil otázku: ,Obsede, zavřel jsi dveře svého domu?‘ Tak se nestane, že bys někdy zapomněl.“

Obsedos měl velký strach, aby mu Atlanťané nesnědli zásoby, poslechl Papaga a udělal přesně to, co mu poradil. Atlanťané se ho při každém setkání museli otázat, zda nezapomněl zavřít dveře svého domu. Kdokoli z nich tu otázku obrovi položil, utrhl jedno obilné stéblo a předal ho večer Papagovi. Ten stébla sečetl a přesně věděl, kolikrát už Atlanťané pochybnosti otázku položili a kolik otázek ještě zbývá.
První den napočítal sto obilných stébel – a pochybnost již malounko otevřela jedno spící oko. Sotva to učinila, Obsedos hned zapochyboval, zda dveře svého domu zavřel, a vrátil se domů, aby to zkontroloval.
Druhý den přibylo dalších sto stébel – a pochybnost procitla dvakrát. A tak to pokračovalo i třetí a čtvrtý den. Pátý den už pochybnost přinutila Obseda, aby se vrátil pětkrát nazpět do svého domu.
„Tak už dost!“ prohlédl obr Papagovu lest a počíhal si na bojácného Atlanťana Konforma. „Jestli mi hned neřekneš, co na mě Papagos chystá, tak tě rozšlápnu jako červa,“ dupl těsně vedle bázlivce svou obrovitou botou a Konformos mu bez sebe strachy vyzradil, že každý Atlanťan mu má sedmkrát položit Papagovu otázku. Mohla by pochybnost přemoci jeho sílu? Obsedos přikázal Konformovi, jak má Atlanťany zradit, a pak se odebral do svého domu. Celou noc odtud bylo slyšet děsivé dunění těžkého kladi¬va a ráno Atlanťané užasli.

Obr vyšel z domu s obrovskou lodní kotvou, ke které se přikoval mohutným řetězem, a když na něho pochybnost dotírala, aby se vrátil domů, zarazil kotvu do země. Smál se Atlanťanům, jak na ně vyzrál. 

Co teď?

Atlanťané opět propadli malomyslnosti, Papagos jim ale znovu dal naději.
„Nebojte se, Atlanťané, neboť jsem sečetl vaše obilná stébla a zjistil jsem, že jich je rovných pět set. To znamená, že pochybnost se již napůl probudila a jedno její oko zůstává stále otevřené. Nyní již nemusíme klást Obsedovi otázky nahlas, protože si je přečte v našich očích.“
Atlanťané se znovu rozestavěli po všech cestách, co jich na Atlantidě bylo, a mlčky čekali na obra. Když k nim pak přišel, otočili se směrem k jeho domu a dívali se tak, že pochybnost v jejich očích četla:
„Obsede, zavřel jsi dveře svého domu?“
Tak položili obrovi dalších čtyři sta otázek, než se dovtípil, že ho znovu podvedli. Tentokrát se rozzuřil ještě více a přikázal jim, aby vůbec nevycházeli ze svých domovů. Rozdrtí nemilosrdně každého, kdo mu zkříží cestu.

Situace byla vážná, neboť pochybnosti stále zbývalo položit sto otázek. Jak to ale udělat, když jim obr pod trestem smrti zakázal vycházet z domu? Všichni hleděli s poslední nadějí na Papaga. Jedině on mohl nalézt řešení.

A Papagos je opět nezklamal.
Na jeho radu pochytali sto atlantských ptáků s pestrobarev¬ným peřím, otevřeli jejich Knihy života a učinili, aby se naučili mluvit jako oni sami. Potom před nimi celou noc opakovali větu: „Obsede, zavřel jsi dveře svého domu?“
Za úsvitu vsadili ptáky do veliké klece, přehodili přes ni šátek a klec pověsili na strom, který rostl u cesty z Obsedova domu.
Obr ráno vyšel na zápraží, zívl, rozhlédl se, zda neuvidí nějakého Atlanťana, a vyrazil po cestě k jezeru, aby se umyl. Ušel tři sta kroků a spatřil před sebou na stromě velikou klec. „Co to zase je?“ zahuhlal rozzlobeně a prudce strhl z klece šátek.
Sto atlantských ptáků s pestrobarevným peřím na něj ospale za¬mžouralo, a než se Obsedos vzpamatoval, začal jeden po druhém skřehotat:
„Obsede, zavřel jsi dveře svého domu? Zavřel? Zavřel? Zavřel?“
Posledních sto otázek tak bylo pochybnosti položeno a Atlanťané jásali, že nad obrem zvítězili. Tu radost jim ovšem Obsedos nemínil udělat. Zarazil svou obrovskou kotvu do země a vykřikl na pochybnost:
„Jen si poroučej! Neposlechnu tě!“ A ona na něho marně dotírala, aby kotvu vytrhl ze země a vrátil se do svého domu.
„Jak je možné, že pochybnost nezvítězila?“ zoufali si Atlanťané a Papagos znovu přepočítal obilná stébla. Bylo jich rovných tisíc, nezmýlil se. Ale co když někdo z Atlanťanů odevzdal sedm stébel, a obrovi žádnou otázku nepoložil?
Podezřívavé pohledy všech se obrátily na bojácného Konfor¬ma a mladík tu tíhu neunesl. „To já jsem zradil! Kvůli mně všichni zahynete!“

Dokáže Papagos ještě naposledy Obseda obelstít? Chytrý Atlanťan celou noc nezamhouřil oka, ráno však smutně řekl Atlanťanům:
„Přátelé, chtěl jsem vás zachránit před Obsedem, ale nepo¬dařilo se mi to. Neznám již žádný způsob, jak mu položit posledních sedm otázek. Jděte proto za ním a poproste ho, aby vám odpustil a ušetřil vaše životy. Obrovi také vyřiďte, že se mu vydám na milost a nemilost na prostranství před prvním ze sedmi domů, které jsme mu postavili.“ Jenom velice neradi se Atlanťané podvolili Papagovu přání a učinili, co jim navrhl. Pokořili se před Obsedem a ten se vydal za Papagem, aby si vychutnal svoje vítězství.
Nalezl ho před prvním ze svých sedmi obrovských domů a hned na něj zavolal zpupně:
„Papagu, způsobil jsi mi mnoho potíží a já jsem tě chtěl zabít. Na prosbu Atlanťanů tě nechám žít, když přede mnou padneš na kolena a přiznáš, že neexistuje myšlenka, která by mohla přemoci moji sílu.“

Papagos po těch výhrůžných slovech zůstal stát zpříma a od-pověděl mu hrdě:
„Miluji život a nechce se mi zemřít, ale myšlenka vždy přemůže hrubou sílu. Proto se tě nyní naposledy ptám:
‚Obsede, zavřel jsi dveře svého domu?‘“
Sotva ta slova dořekl, obr vztekle zařval a zdvihl pěst, aby jedinou ranou Papaga rozdrtil. Otázka, která vyšla z Papagových úst, však byla rychlejší. Letěla prostorem k sedmi obrovým domům, odrazila se od jejich stěn a jako sedminásobná ozvěna se vrátila k Obsedovým uším. A on uslyšel táhle a dlouze, jak umí vyslovovat jenom ozvěna, sedmkrát za sebou:
„Obsede, zavřel jsi dveře svého domu? Zavřel? Zavřel? Zavřel? Zavřel? Zavřel? Zavřel? Zavřel?“
Posledních sedm otázek tak bylo pochybnosti položeno a ona otevřela natrvalo i druhé oko. Její síla se ztisícinásobila, obr hravě vytrhl ze země svoji kotvu a poslušně se vrátil do svého domu.
To bylo také naposledy, co Atlanťané Obseda spatřili. Kdykoli se vzdálil jen na krok od svého domu, pochybnost ho přinutila, aby se vrátil zpět. Nakonec mu už vůbec nedovolila z domu vyjít a Atlanťané byli opět svobodní.
Za svoji svobodu však museli zaplatit, jako se platí v životě za všechno. Pochybnost tak dlouho drážděná jejich otázkami se čas od času probouzela i v jejich myslích, a zejména ti starší se často vraceli ke dveřím svého domu, aby se přesvědčili, že je skutečně zavřeli.
Od těch dob také Atlanťané chovali ve svých příbytcích ptáka s pestrobarevným peřím, kterému na památku statečného Papaga ponechali schopnost mluvit. Říkali mu Papagův pták neboli papoušek a tak ho nazývají dodnes.

Náš mozek je tajuplným vesmírem, jehož nesčetné galaxie jsou obývány myšlenkami. Některé se k nám chovají přátelsky a pomáhají nám zlepšovat náš vlastní svět, jiné však mají jedinou touhu: učinit z nás své otroky. Neodbytně zaplňují mysl některých lidí, aniž by jim daly šanci je zapudit, a přestože si postižený uvědomuje, jak jsou jejich příkazy nesmyslné, není schopen se jim vzepřít. Když zavelí, jde si třeba stokrát za den umýt ruce, na jejich rozkaz se opakovaně přesvědčuje, zda vypnul plyn, anebo ho přinutí co chvíli se ujistit, že neztratil peněženku. Lékaři s nimi jen těžko bojují a nazývají je OBSEDANTNÍ MYŠLENKY.

< Předchozí		Další >