Jako dítě chtěla být literární nebo výtvarný kritik, spisovatel, psychoanalytik nebo diplomat. Kritika jí rodiče zakázali s tím, že se má živit slušně. Neposlechla a v současnosti pracuje jako zahraničně-politický analytik. V lednu vychází její fantasy novela „Strůjce snů“ a buďte si jistí, že to není jen tak obyčejné čtení.

Je to zhruba rok, co jste vyhrála literární soutěž Pana Nakladatele. V lednu vychází vaše první kniha. Napadlo by vás, když jste zasílala soutěžní povídku, že po roce budete profesionální autorkou?
Poslat Panu Nakladateli rukopis byl momentální nápad a tak trochu chucpe: „Povídka se líbila? Dobře vám tak, posílám novelu.“ Zajímalo mě, co mi na to řeknou. Byla jsem připravená téměř na všechno od „nečitelné a nepublikovatelné“ až po „změňte těchto sto padesát věcí, a pak si o tom promluvíme“. Odpověděli to jediné, co jsem nečekala – „líbilo se, bereme to“. V tu chvíli u mě propukla panika. Nevěděla jsem, jestli to chci vůbec vydat.

Jak dlouhá je cesta k vydání knižní prvotiny pro českého autora?
Jeden e-mail. (smích) Bylo by super, kdybych mohla s klidným svědomím čtenářům vzkázat: „Běžte si to okamžitě koupit, je to tak skvělá kniha, že mi ji vydali na první dobrou.“ Ale tak jednoduché to není, výraznou roli v tom hraje štěstí, načasování i to, na koho narazíte. Prvoautor musí překonat dvě hlavní těžkosti. Zaprvé musí umět věnovat spoustu času a energie projektu, který je s největší pravděpodobností odsouzen k záhubě. A pak musí donutit nakladatele, aby si to přečetl. Pokud možno bez použití násilí.

O čem je vaše chystaná novela „Strůjce snů“?
Je to příběh o snech, který začíná a končí nezvyklým telefonátem ve čtyři hodiny ráno. Hlavní hrdina, okouzlující cynik Dingo, mluví o událostech tak, jako by se životní zvraty týkaly lidí kolem něj, nikoliv jeho samotného. Chce zůstat nad věcí, zaseklý v poklidných hédonistických vodách, kde se nic neděje. Noční telefonát a jedno neuvážlivé rozhodnutí spustí spirálu událostí, na jejichž konci dojde i Dingovi, že středobodem příběhu byl po celou dobu on sám a všechno to, co měl o sobě dávno vědět, ale nikdy po tom nehodlal pátrat.

Jak vznikl nápad, o čem budete psát?
Pamatuju si na první impuls, když jsem ráno v posteli přemítala nad doznívajícím snem. Šlo o poměrně komplikované rodinné drama. Spíš než příběh mě zaujala forma: použití symbolů, stupňování napětí, práce s pomyslnou „kamerou“ i to, jak se jednotlivé obrazy řadily za sebou. V duchu jsem si řekla: „Ten, kdo pro mě točí sny, je docela profík.“

Jak se na váš literární úspěch dívá vaše rodina a přátelé?
Neřeší to. Po pravdě řečeno, já to taky moc neřeším. Necítím se jako spisovatelka. S takovou nálepkou bych se musela začít brát vážně, a to se mi nechce.

Proč myslíte, že nakladatelé tak málo vydávají knihy českých autorů? Je podle vás zahraniční produkce kvalitnější?
Český čtenář českého autora ze zásady nečte. Proč trávit víkend na Slapech, když můžete vyrazit až na konec světa? Nakladatelé to vědí, a proto předkládají čtenářům radši zahraniční produkci, čímž uzavírají začarovaný kruh. Jako všechno i tohle podléhá módě. Podle mě je jen otázkou času, kdy se to otočí, český čtenář se nasytí severských mordů, americké romantiky i obskurní japonské mystiky, podívá se domů a zjistí, že na Slapech je taky hezky, a navíc mu tam rozumí.

Koho vy sama nejraději čtete?
Ráda experimentuju a objevuju. Jakmile mám pocit, že už si s nějakým autorem rozumím, zrádně ho opouštím. Jednoznačně u mě vede temná, těžká, propracovaná próza se společenským přesahem – Faulkner, Steinbeck, Styron, Dostojevskij. Všechno to, co spadá do kategorie „Veselá, proboha, nečti to, budeš depresivní“. V zahraničí s oblibou přepadám obsluhu knihkupectví s žádostí o tipy. Ještě se mi nestalo, že by mi nevyšli vstříc nebo že by se vyloženě netrefili. Většinou je potěší, že potkali někoho, s kým můžou o knihách diskutovat, a já se dostanu k autorům, kteří u nás ani nevyšli nebo po kterých by mě nenapadlo sáhnout. Z toho, co jsem četla v poslední době, mě zaujaly Hovory se spodinou od Liao I-Wu nebo provokatér Michel Houellebecq. Jak se na ten seznam dívám, tak ani já jsem dosud neobjevila krásu českých literárních luhů a hájů.

Na počátku roku se bude vyhlašovat již třetí ročník literární soutěže Pana Nakladatele. Co byste poradila těm, kteří přemýšlejí, zda se přihlásit?
Až si přečtete téma, zahoďte první nápad, který dostanete. Vážně! Je totiž pravděpodobné, že vaši konkurenci napadne to samé. A je jedno, jak hezky to napíšete, když to bude jen jeden z třiceti dalších podobných příběhů.

Knihu Strůjce snů můžete zakoupit již v předprodeji.

Zdroj foto: archiv Miloslava Erika Veselá

< Předchozí		Další >