Máme pro vás rozhovor se spisovatelkou Ivanou Chřibkovou, která vydala knihu s názvem Suchý hadr na dně mořském, která si ihned získala své příznivce. Nedávno spatřila světlo světa i audiokniha, tak jsme u této příležitosti paní Chřibkovou trochu vyzpovídali. Jak si užila Vánoce? Jak se jí osobně audiokniha líbí? A co pokračování knihy?

Dobrý den, vítám vás u našeho rozhovoru a začnu otázkou, jak jste si užila vánoční svátky?

Letos jsem si Vánoce prodloužila na celé dva týdny a strávila je s rodinou mého bratra a mou maminkou ve Švýcarsku. Bratr má dvě dcery, ta menší zatím jenom kouká a objevuje svět a ta větší mluví ve čtyřech letech plyně dvěma jazyky, švýcarskou němčinou a česky. Když jí bylo asi půl roku a já přijela na návštěvu, vyloudila ze sebe při pohledu na mě dva zvuky, o-oou a fíííja. To druhé už mi zůstalo. A tak jsem teď pro své neteře i zbytek rodiny - teta Fíja. Jako Fíja jsem měla najednou úplně jiný vánoční program. Denně mě Ella konfrontovala úkoly, jako postavit z lega pět traktorů, najít všech dvanáct schovaných panenek a vysvobodit je, přinést tajně z horní skříňky čokoládu tak, aby mě nikdo neviděl.
Jeden z večerů jsme se s bratrem zapomněli u kulečníku a do postele nás poslala až třetí láhev vína. Druhý den jsem zaspala a oči otevřela v půl dvanácté. Ella seděla u mé postele, dívala se na mě, kroutila hlavou a dělala takové to rodičovské cccc, a že mám jít k obědu. Když jsem přišla do jídelny, poslala mě zpátky do pokoje s tím, že žádná princezna nenosí přes den pyžamo. A pak že my vychováváme je (smích). Byly to opravdu veselé Vánoce a dobrý konec roku!

Přelom roku je navíc spjat s určitým bilancováním, tak jak hodnotíte rok 2016 a co máte v plánu v tomhle končícím 7?

Děkuji Vám za tuhle otázku, protože jsem si doteď vůbec nezabilancovala. Rok 2016 byl, řekla bych, jeden z nejtěžších a nejkratších roků mého života, utekl jako voda. Přestěhovali jsme se z věčně slunné Andalusie, do věčně upršené Anglie. A to kvůli dalším výzvám. Byl to tvrdý rok. Pod tlakem fyzické absence mých přátel, pod tlakem zamračené oblohy a v jistém slova smyslu sociální izolace, kterou jsem si sama naordinovala, jsem začala pracovat. Na projektech, které jsem chtěla buď dotáhnout, nebo začít. Začala jsem také jednou týdně docházet na Leeds Collage of Arts, na hodiny umění a designu, což je můj velký koníček. Ale hlavně, hned, co jsem vybalila krabice a zapojila kávovar, jsem začala psát. Na konci roku jsem tak na stůl mohla vyložit pokračování Suchého hadru, knihu pohádek pro děti a dva náměty na televizní seriál. Navíc jsme podnikli dvě cesty, jednu po Kalifornii a druhou po Skotsku. Byl to fajn rok.
A co dál? Položila jsem jakýsi základ, který teď musím dotáhnout. Takže vydat pohádkovou knížku, napsat k prvnímu z těch námětů také scénář a začít psát další knihu, abych nevyšla ze cviku. Tohle je můj plán. Těším se ale taky na to, co dvatisícesedmnáctka přinese sama.

Rozhovor je u příležitosti vydání audioknihy Suchý hadr na dně mořském. Povězte nám, jaký je to pocit, mít audioknihu?

K čemu bych to přirovnala…je to, jako když něčemu vdechnete život a někdo další tomu přidá nožičky, takže se „to”, co jste přivedli k životu, navíc rozběhne. A zdá se, že na těch nohách stojí pevně.

Nenapadlo vás ani na chvíli si audioknihu namluvit sama? Jaké zde byly pro a proti?

Po jednom z mých prvních autorských čtení za mnou přišly dvě velmi milé dámy a apelovaly na to, abych knihu také sama namluvila. Říkaly, že jsem je dokázala rozesmát, ale já si myslím, že je spíš rozesmála moje neobratnost, se kterou jsem k této své nové roli předčítajícího autora, přistoupila. A kterou navíc značně zkomplikovala moje paralyzující tréma.
Víte, jak to říká Jan Werich v pohádce Byl jednou jeden král - na odbornou práci mají být odborníci. Text patřil do rukou profíka, o tom nebylo pochyb.

Interpretkou audioknihy je Vanda Hybnerová. Přiznala jste, že to byl váš sen, tak proč právě ona?

V nakladatelství mi položili dotaz, kdo by byl, podle mého názoru, nejlepším interpretem. Já jsem se s touhle otázkou v hlavě vrátila z Čech zpátky do Anglie a přemýšlela, kdo by byl jako hlavní hrdinka uvěřitelný, kdo má hluboký hlas i hlubokou duši. Vanda Hybnerová mně na roli Anny přesně sedla. A měla jsem štěstí, že také Anna sedla jí.

Jak moc jste se na tvorbě audioknihy podílela? Mluvila jste do toho, nebo se nechávala překvapit?

Já nerada mluvím do věcí, kterým nerozumím. Měla jsem absolutní důvěru v paní Hybnerovou a měla jsem absolutní důvěru v profesionální práci audiotéky. A nemýlila jsem se.

A jak jste spokojená s výsledkem. Splnila audiokniha vaše představy?

Mé představy Vanda dalekosáhle předčila. Myslím, že je v téhle hlavní roli skvělá.

Co vy a audioknihy obecně? Našla jste si cestu ke čtení do uší? Posloucháte a máte nějakou oblíbenou?

Můj mozek má poslední dobou takovou neřest, jakmile zalehnu do postele, začne přemýšlet. Ale už jsem přišla na to, co ho dokáže vypnout a já mohla v klidu usnout. Poslouchám knihy. Oblíbených jich mám spoustu, ale nejlepší sny mám opakovaně po Poláčkově Bylo nás pět a po Hrabalově Postřižinách.

Kniha popisuje dětství a dospívání mladé hrdinky. Úplně autobiografická není, ale můžete se přiznat k nějakému zážitku, který je opravdu váš?

Nerada, protože dohromady kniha tvoří jeden příběh, který nechci tříštit na jakousi pravdu a nepravdu. Někdy jsou ty dvě věci tak zaklíněné do sebe, že je těžké je vůbec identifikovat. Celá kapitola je postavená na jednom jediném dojmu, vzpomínce, něčem, co jsem si vypůjčila z vyprávění ostatních lidí, nebo co jsem si vymyslela. Ale za všechny můžu říct, že babička Františka je inspirovaná mou skutečnou babičkou. Tu jsem měla moc ráda. Byla to babička z pohádky, každé ráno si zaplétala dlouhé vlasy, voněla vanilkou, a protože prožila válku, nikdy ji už potom žádný problém nepřišel jako problém. Vždycky říkala, že většinu z nich si děláme sami, protože nám chybí pokora a měla pravdu.

Knihu jste začala psát po přestěhování se do zahraničí. Co vás k psaní vedlo? A jak dlouho jste přemýšlela nad tím, že něco takového napíšete?

Já jsem se prostě v životě chtěla stát spisovatelem, protože psaní mě baví. A to i přesto, že je to složitá disciplína a někdy mě stejně tak, jak ho mám ráda, štve. Věděla jsem, že chci napsat příběh, který bude jak o jednom člověku, tak o celé generaci. Věděla jsem, že chci, aby vycházel z určité pravdivosti a opravdovosti. A věděla jsem, že chci, aby se v něm smísila komika s tragikou a měl dobrý konec. Pak už to bylo jednoduché. Jakmile sama sebe o něčem přesvědčím, dotáhnu to. A tak najednou přede mnou nebylo žádné …ale co udělám s autem, kam dám všechen nábytek, z čeho budu žít, o čem budu psát? Věděla jsem, že to vyřeším.

Cítila jste při psaní nostalgii? Respektive, psalo se vše příjemně a dobře se vám vzpomínalo?

To je těžká otázka, já nevím, nakolik jsem vzpomínala a nakolik si povolila nějakou nostalgii. Já si prostě sedla k tomu dřevěnému stolku na terase, podložila jednu nohu, aby se neviklal, koukla se na moře a začala psát. Sem tam jsem ztratila nit, a tak jsem psát přestala a počkala, až zase budu vědět, jak dál. Samozřejmě, že napsat některé kapitoly bylo složitější, hlavně tu, která je pointou celé knihy, kdy si hlavní hrdinka myslí, že její život, aniž by nějak výrazně začal, už vlastně skončil. Ale bez pointy není literatura.

Myslím, že kniha byla přijata velmi příznivě, mně osobně se audiokniha také moc líbila. Objevila se nějaká reakce, která vás obzvlášť překvapila?

Já jsem šla s kůží na trh a reakcí se přirozeně bála. Ale výrazně převážily ty pozitivní a to jak od kritiků, tak od čtenářů. A které mě překvapily? Neteř Ella řekla, že knížka je naprd, protože je moc popsaná a nemá žádné obrázky. Marek mi napsal, že mu můj humor sedl jak prdel na hrnec a přirovnal mě k Adamsovi, Allenovi a Svěrákovi, což zase na prdel posadilo mě (smích). Neznámá paní mi na jedné z mých autogramiád podala ruku a řekla, že jsem ji znovu nakopla do života, a že děkuje. Tohle všechno dává mé práci smysl. A pro Ellu jsem nakonec napsala knihu, která těch obrázků bude mít spoustu.

Na závěr nalákejte naše čtenáře k poslechu audioknihy nebo přečtení vaší knihy. Proč by si toto dílo neměli nechat ujít?

Protože je o životě, který je někdy sranda, ale někdy to s ním není vůbec žádná legrace.

A ještě nám prozraďte, co další kniha? Jak to s ní vypadá?

Pokračování Suchého hadru je odevzdáno v nakladatelství a připravuje se k vydání. Takže mě v následujících měsících čeká hlavně organizační práce. Pracujeme na posledních úpravách textu, připravujeme obálku, křest a akce, které vydání druhé knihy doprovodí. V tuto chvíli ještě nemáme přesný termín, ale víme, že kniha vyjde na jaře 2017. Všechny informace budou včas zveřejněny na mých webových stránkách ivanachribkova.cz a také na mém facebooku. 

A já už se moc těším domů. Na to, až dvojku pošleme světa. Na to, až si zajdu na pivo se svými kamarády. Na to, až se projdu po Karlově mostě. Doma je prostě doma.

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: Ivanachribkova.cz, audioteka.cz

< Předchozí		Další >