Obecně lze říci, že ta témata si člověk vybírá skrze to, co v něm při četbě rezonuje, přičemž určující může být hned první moment. Od jisté chvíle se snažím primárně hledat témata, která nějakým způsobem souvisí se společenským děním nebo s tématem, které je ve společnosti aktuálně zastoupeno.

 

 

Na úvod je nutné říct, že ta novela vznikla v 70.letech a Heinrich Böll se v ní poměrně výrazně vymezoval vůči tehdejšímu dění v západním Německu. Západoněmecká společnost byla do jisté míry paralyzována v té době poměrně nedávnými útoky levicové skupiny Frakce rudé armády, jinak známé jako skupina Baader-Meinhof, v Čechách asi nejvíce známá díky filmu Baader Meinhof Komplex režiséra Uliho Edela. Böll se postavil proti mediální scéně, zejména proti bulvárnímu Bild Zeitung, který byl i  jednou z obětí útoků Baader Meinhof, přičemž Böll sám byl napadán jako někdo, kdo má tendence zastávat se terorismu. Pokud mám odpovědět na otázku, jaké téma ze ‚Ztracené cti Kateřiny Blumové‘ považuji za aktuální, musím se vrátit k samotné četbě. Už během ní jsem s úžasem pozoroval, že byť se jedná o úplně jinou dobovou kulisu, objevují se tam náznaky, které bohužel známe z našeho současného společenského dění - ať jde manipulaci médií, vytváření falešných hrozeb nebo práce se strachem. To jsou věci, které člověku nepříjemně připomenou to, co zažívá v každodenním českém prostoru. Co se týče hlavní hrdinky, Böll ji psal spíše jako nehrdinku – jako taková měla v tomto modelovém příběhu svůj smysl. Zdánlivě ji chybí jakékoli charakteristické atributy, ale skutečně pouze zdánlivě. Na rozdíl od ostatních nemá například žádné mocenské ambice. Mně v této, v mnoha ohledech cynické společenské situaci, lákalo obhájit její naivitu, která je dnes přijímána jako známka slabosti, jako projev určité a značně nevšední čistoty vnímání.

 

Samotné hledání textu má určité zákonitosti. Nejde pouze o to, abych sám měl zájem ho inscenovat, ale také, aby byl v souladu s konkrétním dramaturgickým plánem divadla. Na tomto půdorysu vzniká dialog, který celému hledání dává stále přesnější kontury. Od té doby, co jsem se vrátil na volnou nohu, se nemusím věnovat vysloveně provozním titulům. Mým záměrem je – a do budoucna chci být důslednější v jeho naplňování –aby se mnou ty věci nějakým zásadním způsobem komunikovaly. A nemusí se jednat jen o tak exkluzivní tituly, jako je ‚Ztracená čest Kateřiny Blumové‘.

 

Na to se velmi složitě odpovídá. Nerad bych něco určitého vypichoval, protože musím říct, že jsem měl obrovské štěstí na lidi kolem sebe, na spolupracovníky, soubory, ale i na divadla, ve kterých jsem pracoval. Je mnoho věcí, na které rád vzpomínám. Pokud bych měl zmínit jednu jedinou, byla by to nejspíš inscenace hry Ewalda Palmetshofera ‚Hamlet je mrtev. bez tíže‘, kterou jsem před šesti lety režíroval v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Těsně předtím jsem odešel ze školy a toto zkoušení mělo iniciační charakter. Sešlo se zde navíc generačně spřízněné obsazení a protože Ústí bylo téměř celých sedm týdnů ponořeno do hluboké inverze, téměř veškerý čas jsme trávili v budově Činoherního studia. Byl to spíše takový komunitní život, než zkoušení inscenace. Stejně tak rád vzpomínám na obě zkoušení v Komorní scéně Aréna, mimořádný vztah mám i k další ústecké inscenaci Homo Faber s Martinem Fingerem v hlavní roli. Musel bych toho ale vyjmenovat podstatně víc, protože k většině věcí, na kterých jsem pracoval v posledních třech letech, mám opravdu silný, skoro bytostný vztah.

 

 

Nejdříve je nutné pojmenovat si, co vlastně ta improvizace je. Existuje zažitá představa, že režisér ponechá hercům prostor, který oni zcela svévolně zaplní. To je ovšem zcela hraniční varianta. Improvizace, respektive vedení k improvizaci, spočívá ve velmi přesném zprostředkování vnitřních okolností a impulsů. Sám se snažím, pokud to lze, maximalizovat možnost herců podílet se na výsledném tvaru. V Komorní scéně Aréna visí v dámské šatně citát, tuším, že Efrosův, že divadelní zkoušení má být klidné a vstřícné, neboť na ně připadá polovina času po celý život a ani sebelepší představení nevyváží utržené ztráty.

 

Musím říct, že za poslední tři roky, kdy jsem opustil poměrně složité angažmá v Plzni, se stále vracím do divadel, kde jsem pracoval a vnímám to jako pozitivní zhodnocení mé práce. Od příští sezóny se ale stanu kmenovým režisérem v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v současnosti mé myšlenky a plány směřují především tímto směrem.

 

 

První krok udělal dramaturg Vladimír Čepek. Vzhledem k tomu, že jsem měl dosti konkrétní představu o tom, jak by inscenace měla vypadat, začal jsem se dramatizaci věnovat od určité chvíle sám. Taková byla ostatně i naše domluva. Snažil jsem se zkonkretizovat to, co Böll pouze naznačuje, protože všichni tehdejší čtenáři dobře věděli, o čem je řeč. Že nijak konkretizované „Noviny“ znamenají bulvární Bild Zeitung, že novela samotná je datovaná do roku 1974, tedy do éry první sociálnědemokratické vlády a podobně.

 

Nejsem si jistý, zda mám mandát cokoliv vzkazovat. Ale pokud přece… Myslím si, že není od věci začít pečlivěji zvažovat, co konkrétně od svých kulturních institucí požadujeme. Jakou roli mají ve společnosti hrát. Nedostat se pod tlak svých vlastních předsudků nebo představ, jak by divadlo mělo vypadat, protože všechny věci kolem nás jsou v pohybu. Hlavní je zajímat se o to, co se teď děje a co nastává. Myslím, že je třeba hledat otevřenější, živější vztahy - vůči kultuře, společnosti, vůči sobě samým. A kultura jako taková, ať už se jedná o divadlo nebo jiné kulturní žánry, může a dokonce by měla, v tomto hledání sehrát naprosto nezastupitelnou roli.

 

 

Zdroj fotografií: Ivo Dvořák – repro zdarma