Petr Vydra (*1972) vystudoval dramaturgii na pražské DAMU. Jako stand-up komik vystupuje v internetových a klubových pořadech Na stojáka a v televizním Comedy clubu. Jeho divadelní hry a adaptace uvádělo Městské divadlo Kladno a Švandovo divadlo. V Dejvickém divadle dramaturgicky tmelil Trapné večery, ve kterých také vystupoval. Své texty publikoval v časopisech (Svět a divadlo, Ego! Hospodářských novin, Nový prostor) a v několika sbornících. Loni spatřila světlo světa jeho kniha Hlas a jiné povídky a nedávno vyšel titul Muž v karanténě.

Nedávno vám vyšla kniha Muž v karanténě točící se jak kolem koronaviru, tak pocitů spojených s izolací a podobně. Jak se vám takové dílo psalo?

V izolaci se patrně píše dobře jakékoli dílo, pokud k psaní máte podmínky. Jakákoli izolace je dobrá pro inventuru pocitů a zážitků. Vytváří vám totiž prostor, abyste o nich mohli psát. Korona nám navíc přinesla zážitky úplně čerstvé, jaké sto let po španělské chřipce už zcela vymizely z naší kolektivní paměti. O čerstvý a ničím nezatížený pohled na to, co se děje, jsem tedy měl postaráno. Navíc mě všechno – domácí vyučování, větší podíl na obstarávání domácnosti atd. – poněkud vyvádělo z míry, což jako člověk často spíš flegmatický k tvorbě občas potřebuju. Mám se pak vypisovat z čeho. Nicméně bych rád, kdyby epidemie odezněla, myslím, že téhle inspirace bylo už poněkud dost.

Jakých pět slov se vám vybaví, když se řekne karanténa?

Výuka, online, nakupování, roušky, čas.

Co pro vás bylo na karanténě vůbec nejtěžší?

Udržovat si naději, že skončí a svět po ní se bude aspoň trochu podobat tomu předchozímu.

Jaký zážitek z tohoto období byste nikomu nepřál?

Moji kolegové z Na stojáka a naše společné příležitosti najednou vymizeli. Byli ve zvláštní vzpomínce, u které jsem měl pocit, jestli jsem si ji náhodou nevymyslel; tak krásné mi všechno kolem mé práce zpětně připadalo. Věděl jsem, že bych kolegům mohl zavolat, ale nejspíš by to pro nás vzájemně nebylo nic povzbudivého, asi bychom si pouze předávali svou depresi. Najednou nebylo co a proč plánovat. To je tedy něco, co bych nikomu nepřál. Nakonec to ze mě udělalo spisovatele ve větší míře, než v jaké bych k tomu patrně spěl přirozenou cestou, ale to už do odpovědi na otázku, jaký zážitek z toho období bych nikomu nepřál, nepatří.

A na co naopak budete navždy s úsměvem vzpomínat?

Možná na to, že jsem byl hodně s dětmi. Rozhodně víc, než bych byl nebýt těch lockdownů a uzavřených divadel a klubů. Jak někdo říká, že mu uteklo dětství jeho dětí, což se nedá vrátit zpět, tak mně nic neuteklo, protože jsem především nemohl utéct já. Takže děti jsem si užil a byť to bylo občas nervující, zvláště kolem výuky, o čemž se ostatně v knížce „Muž v karanténě“ dočtete, vzpomínám na to rád.

Jak moc vám v té době chyběly stand-upy a vystoupení obecně?

Chybělo mi už to, že se nemohu nikam vypravit, což teprve ty stand upy samé. Říkávám, že největší legrace je v autě na zájezd a v šatně. A pokud ne největší, tak občas mám pocit, že samotné představení pro nás začíná už tam. Takže aby mi to všechno nechybělo…

Jak se Petr Vydra v karanténě liší od „normálního“ Petra Vydry?

Myslím, že Vydra v karanténě je ten normálnější, protože Vydra mimo karanténu je ten na jevišti. A co říkám tam, se s normami často neslučuje, například s normami slušného chování a s normálností vůbec. O to normálněji však působím, když jsem v karanténě, protože se chovám spořádaně: uklízím, čtu, chodím s dětmi ven. Oč normálněji však v karanténě působím, o to víc mi vnitřně šibe, protože normální nejsou okolnosti. Chápu, že karanténa, lockdown, uzavírka okresů a podobně představovaly před tím, než se objevila vakcína, podstatný díl zdravotní prevence, ale pokud jde o psychiku, zdravé to zavření se doma taky moc nebylo.

Co vám nejvíce dala terapie tmou popisovaná na stránkách knihy? A komu byste ji doporučil?

Doporučil bych ji každému, kdo svému okolí tvrdí, že spí dostatečně dlouho a nedá si říct, že k zdravému spánku pět hodin nestačí. Jestli někdo bude ve svatyni tmy mít nějaký mystický zážitek, se nijak předpovědět nedá. Zvláště to nečekejte od někoho, koho tam nic takového nepotkalo. Ovšem za to, že ten, kdo má spánkový deficit, tam prospí dlouhé denní a ještě delší noční hodiny, což mu přijde k duhu, se můžu skoro zaručit. Mně to dalo to, že jsem se pak těšil na normálně vypadající svět. Tedy nemusím ani říct „normálně“ vypadající, ale prostě vypadající jakkoli, zkrátka svět, který je vidět.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Poznejte pocity Muže v karanténě a dozvědět se tak více nejen o terapii tmou.

Je v knize nějaký text, který se vám obtížně psal? Který vám dal takzvaně zabrat?

Víte, já si ze všeho pamatuju většinou spíš to hezké. Takže se může stát, že mám na psaní textu, který mi dal zabrat, hezké vzpomínky. Když jsem takový text totiž nakonec přece jen dokončil a líbil se mi, pak jsem ho jako vypiplané dítě měl vlastně ještě o to radši. Především chci tedy říct, že si zpětně moc nepamatuju, který text mě nějak potrápil. Obecně si myslím, že píšu spíš pomaleji, protože napsané často měním. Někdy měním ze setrvačnosti, což v závěrečné fázi psaní textu znamená, že změněné hned zase vracím do předchozí podoby. Tehdy vím, že mám text už hotov a nejsem schopen mu nijak víc prospět. Každý autor to má asi jinak. Já si dávám zabrat dobrovolně, protože text občas vypadá, že by už šel, ale mě pronásleduje myšlenka, že bych to měl napsat nějak líp a výstižněji. Jestli já náhodou nedávám spíš zabrat textu.

Některé texty jsou i starší, musel jste je kvůli knize nějak upravovat?

To je pravda, že jsem vkládal do knížky starší texty, u nichž jsem dospěl k tomu, že s celkovým příběhem souvisejí nepřímo, prostřednictvím šířeji chápaného tématu knížky, kterým je totiž pocit izolace, osamění a opuštění komfortní zóny. Karanténa a lock down pak jsou pouze jedním z projevů výše zmíněného. Být zavřen ve tmě – když jsme už mluvili o tomto příkladu – přináší taky pocit izolace a osamění, i když ho nezpůsobila karanténa. Když jsem do knížky vkládal starší texty, ale i když jsem volil pořadí textů, které vznikly aktuálně, připadal jsem si jako autor mozaiky, který výsledný celek skládá z jednotlivých předem připravených dílků. Zde bych chtěl prohlásit, že i takovou knížku poskládat je tvůrčí čin. Když si některý příběh čteme s vědomím, co mu předcházelo a navodilo nějaký kontext, čteme ho už jinak, než když se s ním setkáme ojediněle. A ano, některé texty jsem přitom upravoval.

Jak moc je pro vás vlastně jiná práce na knize oproti stand-upům? Můžete nám prozradit, jak se vlastně na takové vystoupení připravujete?

U psaní knížky si nemusím představovat, co tomu v ten který moment publikum řekne. Ne, že by mi bylo lhostejné, budu-li pochopen, ale stand up komik přeci jen potřebuje občas překvapit takovou pointou, která vyvolá smích. U knížky mohu jako kritérium použít to, zda psané dost zajímá mě samého. To je pro stand up komika velká úleva a motivace k psaní. Najednou je tím rozhodujícím kritériem autenticita. Samozřejmě že i dál píšu nejspíš stylem dost podobným, jako když píšu scénář pro svůj výstup. Jeho text v napsané podobě nemusí vypadat nijak oslnivě, protože ho po mně nebude nikdo číst. Musí fungovat, až když je řečen. U textu psaného si představuju čtenáře, který bude v situaci, v jaké jsem při čtení. Je to tedy takový intimnější druh komunikace, text na svého adresáta počká, on si ho vyzvedne a přečte. Není tam ta jednota místa a času, kterou má stand up společnou s divadlem, jehož je vlastně jednou z odnoží. Na vystoupení se připravuju tak, že si připomínám, co na něm chci říkat, přičemž si ověřuju, jestli k tomu mám stále vztah a je pro mne důležité to sdělit.

A stalo se vám někdy, že na vás lidé špatně reagovali? Že jste nedostal takovou odezvu, jakou byste si představoval?

Ano. Ale vyvážily to momenty, kdy jsem dostal odezvu lepší, než bych čekal a než jsem si podle svého mínění zasloužil.

Na závěr až filozofická otázka: co bude po karanténě?

Seznamování se s životem.

Zdroj foto: Petr Vydra

< Předchozí		Další >