Rozmlouvat s českou spisovatelkou Kristýnou Freiovou se mi poštěstilo docela nedávno. Společně jsme si povídaly o knížkách, o hrdinech jejích románů, o inspiraci i jen tak o životě. Pro mne bylo velmi přínosné posezení s ní u šálku čaje v domku skrytém v zeleni.

 

Její romány lze zařadit k historickým fikcím. Ovšem nač škatulkovat, každý by si měl udělat názor sám. Co někdo považuje za možnou spekulaci, fikci, jiní mají za skutečné. Proto hned v úvodu navrhuji: zkuste si přečíst autorčiny romány, jeden nebo všechny čtyři, které dosud vydala. Pak najdete jistě vlastní odpověď sami.

Inspirace dřímá všude

Kde bere autorka témata pro své příběhy? „Sama přesně netuším.“ Na otázku, zda se jedná o spekulace, říká: „Podle mne ve spekulacích žijeme. Vnímám je dnes a denně. Ráda bych žila to, o čem píšu. Své příběhy cítím kolem sebe. Ale už se vlastními pocity tolik netrápím, netýrám se jimi jako dřív. Posunula jsem se dál od chvíle, kdy jsem před šesti lety začínala. Lépe komunikuji s ostatními, zlepšila jsem se ve vystupování na veřejnosti, vlastně psaním učím i samu sebe.“

Alternativní svět Kristýna objevila, když se seznámila s automatickým písmem. Próza si ji pak našla. „Galilejcův příběh se mi psal asi nejsnáze. Vytvořila jsem ho za tři měsíce. Pak ale nastalo roční hledání nakladatele, časté odmítnutí rukopisu bylo hodně deprimující.“

Složitou cestu za nakladatelem dobře zná snad každý spisovatel. S Kristýnou ji prošlapávala její maminka Marcela, vlastně dceřina manažerka. Nutno dodat, že román Galilejec je jiný, pro mnohé ze čtenářů, tedy i nakladatelských redaktorů nezařaditelný. V období tohoto hledání Kristýna začala koncipovat a posléze dokončila svou druhou knihu – Nesmrtelného hraběte.

Cesta k nakladateli a dalšímu příběhu

„Všechny vstupy z té doby se překlopily do románu. Vznikl příběh se záhadami a tajemstvími, hledáním pravdy v životě. Určitě nejde o autobiografii, ale všechno tam je. Proto to nemá hrabě jednoduché. Galilejec je proti němu radostnější a má v sobě víc síly. Vzkříšení funguje.“

V autorčiných románech objevujeme velmi silný motiv – je jím žena, ženský princip. „Pro mě je žena opěrný pilíř, drží svého hrdinu, pomáhá mu. Hybatelem děje je muž, on jej posouvá dál. Pro mě je to hrdina, válečník, mužská energie. Ta je v dnešní době v pozadí, muži jako by stáli v ústraní, jsou zakřiknutí a společnost se proto neposouvá správným směrem. Obraz muže-hrdiny uvadá, stává se z něj bájná postava.“

I když se zdá, že svět plyne od špatného ke špatnému od nepaměti. Ženská a mužská energie spolu soupeří, jako kdyby se nesnesly. Jak jdeme stoletími, máme tyto spory stále před očima. Právě ony skutečnosti tu a tam vykvetou ve všech čtyřech románech (Galilejec, Nesmrtelný hrabě, Lucifer a Markétka, Temnota), poukážou na současnost, ale autorka hned ona kvítka umlčí, aby čtenář hledal pravdu sám. Nejvíc s tímto principem pracuje v posledním románu, který vyšel letos.

Temnota mezi námi

„Na Temnotu moji čtenáři reagují dvěma způsoby. První ji přečtou jedním dechem, i se k ní vracejí. Druzí tvrdí, že se jim čte z mých knih nejobtížněji. Ovšem není jasné, zda je to kvůli stylu, obsahu nebo má na to vliv sama skutečnost. To mi nikdo přesně nespecifikoval.“

Temnota je žena, proč asi? „Od začátku tomu tak bylo, mám její předobraz v sobě. Je protipólem boha, a to je muž. I kdybychom tvrdili, že Vesmír je bezpohlavní a pohlaví kdysi nebyla, jakmile vznikl jazyk, muselo se vše rozlišit, aby se vyjasnil ženský a mužský princip. Temnota není zlá, ona je systém, spouští jej. V konečném důsledku se stává zápornou osobou, ačkoliv by to tak nemuselo být. Stejně jako my, je tažena systémem a sama se jím ničí. Jediná možnost, jak to zastavit, je systém opustit.“

Abychom tohle dokázali, musíme v sobě najít odpovědi. S tím nám může pomoci román Temnota. Mnohé je v něm naznačeno a vysloveno. Protože onen princip je tu s námi pořád. Jenže zmizela dovednost s ním komunikovat. Proto tápeme, hledáme vůdce, spasitele, vyvíjíme filosofie a jiné nauky. Je těžké uvědomit si, s čím a proti komu člověk bojuje. Málokdo dokáže správně pojmenovat věci.

„Malé nápravy jsou tím pravým, každý nepatrný krůček směřuje k velkému posunu. V Galilejci Ješua říká, že se nám dveře otevřou, když se nebudeme dívat. Proto každý krok dopředu může přispět, jen musíme být trpěliví a musíme pro to něco udělat. Představuji si velkou zanedbanou zahradu, z níž vedou staré zrezivělé dveře, které nelze otevřít. Zámek je zaseknutý, klika rezavá. Pokud se budeme snažit a neustále na ně tlačit a viklat s nimi, jednoho dne nás pustí ven, pokud u nich zůstaneme sedět a budeme čekat, až někdo přinese klíč, nic se nezmění.“

Vlado Drákula první po Temnotě?

Svou čtvrtou knihou autorka uzavřela jeden okruh. Má v plánu nějaké novinky? „Temnota přinesla konec jedné série. Přineslo mi to drobnou potíž. Byla jsem zvyklá psát, jenže příběh se uzavřel. Navíc poslední tři roky mi nepřišly příliš pozitivní, nejsou nakloněné kreativitě, alespoň u mne. Někteří tvrdí opak, uzavřeli se doma a tvoří. Ale na mne působí neklidné nálady a nepříznivé energie ve společnosti, které mi nedají prostor. Jako kdybych nabyla dojmu, že nic nemá smysl.“

Ano, od vzruchů a podivných úkonů je třeba se oprostit, nepouštět je k sobě. Je potřeba se přestat hnát kdo ví kam. Všeho s mírou. Lze přesto navázat na Temnotu?

„Určitě lze. Každý autor užívá podobné myšlenky v každé své práci. V novém rukopisu určitě bude něco podobného. Několik příběhů mám rozepsaných a uložených na příště. Nyní jsem se vrátila k historické fikci z patnáctého století, tedy z doby Matyáše Korvína, kdy se rozezněl mýtus o Vladovi Drákulovi.“ Historické téma tedy opět zvítězilo. „Je třeba podotknout, že i současnost mne hodně inspiruje. Budu psát o hradech, tedy si lépe představím, jaká v nich byla zima, když i my se můžeme bát, že nebude čím topit. Hlavně se však chci zaměřit na tehdejší politickou situaci, která v knížkách o Drákulovi moc nebývá uváděna. Chci ukázat, jak si mocní užívají moc, zneužívají svůj vliv. Díky fikci jim dám protivníka, který je usměrní. V reálném světě je to těžší, ale bezmocní nejsme. Stačí, když se lidi spojí. Chybějící nadpřirozená síla, se kterou lze působit v románech, se nahradí kvantitou, jež mocné umravní.“

Kristýna Freiová má ještě jeden sen. Chtěla by napsat příběh z druhé světové války o lásce ruského vojáka a východopruské šlechtičny. Současnost takovému tématu moc nenahrává, tak zůstane námět ještě chvilku v šuplíku.

A chvíle volna?

Jak tráví Kristýna okamžiky, kdy nic nemusí dělat? „Nejradši rozjímám, nejlépe mi to jde vleže. Jenže to se pak dostanu do nevědomého stavu, a když se probudím, napomenu se, kolik času jsem promarnila. Ráda sleduji filmy, seriály, tedy hledám inspiraci. Občas vyrazím i na procházku, dostat se do pohody, uklidnit myšlenky, které se mi honí hlavou. Základem však zůstává ono rozjímání, třeba vsedě pod stromem, nebo ještě lépe, na pohovce v obýváku.“

Za rozhovor a příjemné chvíle děkuje Jana Semelková

PS: Romány Galilejec (2017 a 2021), Nesmrtelný hrabě (2019), Lucifer, Markétka (2020) a Temnota (červen 2020) zakoupíte prostřednictvím autorského webu www.kristynafreiova.cz, nebo prostřednictvím e-mailu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript .

< Předchozí		Další >