Zatímco jedna kapela, kterou stvořil Martin Němec má čtyřicet let, druhé kapele je dvacet. Ta starší je legendární Precedens, ta druhá je už také kultovní a její název zní Lili Marlene. I když je každá jiná, je to Martin, který je jediným autorem obou skupin. Proto se ani nedivím, že obě jeho kapely zahrají na společném koncertě v Malostranské besedě, a to 19. prosince. Navíc bude během hudebního večera pokřtěno i zcela nové EP Precedens s názvem Marie Bladová. A další novinky, záměry či plány? To si můžete přečíst právě v následujícím rozhovoru.

Jak hodnotíš tento rok co se týče muzikantské stránky? Bylo hodně koncertů?

Skupina Precedens své čtyřicátiny oslavila vlastně sebeobrodou. Během covidu si bývalí spoluhráči našli jiné závazky, s Ivou Marešovou jsme se domluvili na ukončení spolupráce a nejednou jsme v kapele zůstali s mým odvěkým parťákem Pavlem Nedomou sami. Ale já raději stále znovu začínám, než končím (smích). A ono se stalo něco téměř zázračného – objevil jsem zpěvačku Danielu Langrovou, působící zejména v projektu Rock-opera a našel jsem v ní ideálního interpreta mých písní a textů. A Daniela doporučila basistu a později i kytaristu a basák zase bubeníka - a najednou tu je z mého pohledu naprosto vynikající tým – soudržných muzikantů a skvělých lidí a za mě úplně nejlepší obsazení Precedens. Takže rok byl ve znamení změn a intenzivního zkoušení. Kapela tedy v této podobě existuje vlastně až od června a koncertů zatím nebylo mnoho. Ale mají tak intenzivně narůstající energii a sehranost, že z toho mám obrovskou radost. Vtipná je i okolnost, že slavíme čtyřicet let existence se spoluhráči, kterým je všem kolem těch čtyřiceti právě.

Z koncertů zmíním jeden exkluzivní na Beat-festu ve velkém sále Lucerny 16. října, kde jsme hráli mezi legendami české rockové scény, jakými jsou Snkopy61, Průdy, Primitives group nebo Michal Prokop s Framus Five. Záznam z koncertu bude k vidění začátkem příštího roku na ČT-Art. Mimochodem s Českou televizí budeme v dubnu točit vlastně ještě v rámci toho výročí koncert prostříhaný dokumentem. Koncert proběhne v pražském Paláci Akropolis. Moc se těším na spolupráci s režisérem Michalem Rákosníkem, který je duší i tělem rocker a moc dobře si rozumíme. Název projektu je 40+, což, myslím, dobře vystihuje naši chuť pracovat stále dál a na nových věcech. Žádné velké vzpomínání a ohlížení se – támhle je horizont a tam máme namířeno! (smích).

Skupina Precedens slaví čtyřicet let svého trvání. Vím, že koncertuje jak tahle kapela, tak tvoje druhá kapela, kterou je Lili Marlene. Bude zase dvojkoncert?

Lili Marlene s vynikající a nenapodobitelnou zpěvačkou Dášou Součkovou koncertuje pravidelně v pražské Malostranské besedě s občas vyrazíme na nějaký ten koncert mimo matku Prahu. Každý koncert je neopakovatelný a hodně si ho užíváme. Lili je chvílemi až takový trochu kabaret – těžko zařaditelná hudba... Nevím, jak jsem si to zasloužil – mít dvě tak skvělé kapely s naprosto originálními zpěvačkami. Tak hodnej jsem zas nebyl! (smích). A opravdu nás zrovna čeká předvánoční dvojkoncert s oběma skupinami v Malostranské besedě 19. 12. Moc se na něj těšíme! Během večera pokřtíme zcela nové EP Precedens s názvem Marie Bladová.

Kdo všechno bude na koncertě vystupovat? A už máš playlist?

Žádné hosty nechystáme – ono jen prostřídat dvě početné kapely s náročným technickým vybavením je poměrně dobrodružné. Playlist samozřejmě obsahuje průřez tím nejlepším materiálem, který obě kapely mají k dispozici. Bude to náročný hlavně pro mě a kolegu Pavla Nedomu, kteří hrajeme v obou kapelách. Ale věřím, že to bude skvělý večer. Stejně je zvláštní, že ty skupiny jsou tak odlišné, když jsem vlastně výhradním autorem repertoáru já – asi nějaká paranoia, že? Na rockové hudbě s kapelou je opravdu nádherné, co přinášejí jako vklad ostatní spoluhráči – jak ten materiál posunují, obohacují a proměňují. Je to dobrodružství! Vážím si moc kolegů a zpěvaček obou kapel. Hodně obohacují můj život. A ještě se spolu často nasmějeme jak puberťáci – je to radost!

40 let... Nemáš pocit, že ty roky utekly šíleně rychle...?

Pocit? To není pocit – to je realita. Vždy jsem se smál Petrovi Jandovi, že hraje s kapelou Olympic už těch nemožných třeba třicet (teď už šedesát) let - a najednou má jedna moje kapela čtyřicet a druhá dvacet roků. Sakra – to je vlastně dohromady taky šedesát (smích).

Vybaví se ti nejdůležitější a pro tebe nejkrásnější momenty v kapele Precedens?

Já hodně žiju přítomností s přesahem k budoucnu. Nejsem zrovna nostalgický archivář v muzeu s názvem Precedens. Samozřejmě, že ty začátky, když jsme kapelu se Saharou (Jan Sahara Hedl pozn. red.) zakládali, jsou neopakovatelné a podivuhodně krásné. Samá spontaneita a žádné zkušenosti, samá intuice a žádná profese. A samozřejmě příchod tehdy snad šestnáctileté Báry byl zlomový. Zkušebna v našem bytě v Míšeňské, nekonečné povídání o hudbě, zkoušení dvakrát týdně a pak hurá do některé z Malostranských hospod. Kapela losovala, kdo že dnes bude hlídat naše děti Madlenku a později i Honzu, abychom mohli na pivo i s mojí ženou Janou. Byla to taková velká rodina. Dalším malým krokem pro lidstvo a velkým skokem pro Precedens (smích) pak bylo samozřejmě natáčení alba Doba ledová, kde už jsem byl výhradním autorem všech písní a Bára jejich interpretkou. Dodnes se potkávám s mnoha lidmi, kteří říkají, že je ta naše hudba formovala, že pro ně moc znamenala, že na ní vyrůstali…

No, ale stejně krásným momentem bylo třeba tenhle měsíc, když Daniela zpívala ve studiu bubeníka Tomáše písničky na to naše nové EP. V místnosti téměř tma, jen silueta u mikrofonu a její hlas s tak silným výrazem, že šel mráz po zádech. Ona je takový křehký pankáč, jak jsem jí jednou nazval – myslím, že to celkem sedí. V příštím roce bychom rádi vydali celé album. Na vinylu, prosím pěkně!

Proč vlastně vznikla Lili Marlene? Jaké na ni chodí publikum?

Lili Marlene vznikla v době, kdy s námi v Precedens zpíval Petr Kolář, a já si zasteskl po ženském elementu a zrovna v tehdy jsem na nějaké vernisáži v Malostranské besedě (to je stejně pro nás moc důležité místo) uslyšel ten neuvěřitelný kontra alt Dáši Součkové. Během týdne jsem napsal a donesl jí první písničku. Řekla ano a už jsme si zůstali na krku (smích). Do dnešního dne jsme natočili tři alba, vytvořil jsem hudbu k baletnímu představení, kde živě zpívala, a zahráli jsme si s kapelou i ve filmu Juraje Herze T.M.A., ke kterému jsem napsal scénář a hudbu. Na jaře chceme vydat DVD se záznamem živého vystoupení. A jaké publikum chodí nevím, ale většinou odchází nadšené (smích).

Jakou muziku posloucháš dnes, kdo tě v poslední době nejvíc oslovil?

S mým nejlepším kamarádem konáme pravidelné poslechy novinek alternativní i mainstreamové hudby. Většinou ale skončíme u Epitaf od King Crimson, které oba milujeme. Nedávno mě moc zaujala zpěvačka iránského původu žijící v Holandsku Sevdaliza. Byl jsem i na jejím koncertě. A fakt miluju sice Leoše Janáčka, ale i některé desky Rammstein. Viděl jsem je asi sedmkrát naživo… Mimochodem, když se ptali Tilla Lindemanna, jak by sám sebe charakterizoval, tak řekl že je básník a pyrotechnik (smích). To je dokonalý! On je fakt strašně vtipnej. Já v jejich hudbě slyším i Wagnera, ale to už prý identifikovala i jeho vnučka, která je jejich fanouškem... Jo, mimochodem nedávno nazpívala píseň Seemann s Apocalypticou další moje milovaná „endéračka“ Nina Hagen. Skvělý video k tomu je. Mám rád kontinuálně tvorbu Radiohead, samozřejmě Petera Gabriela a strašně moc dalších… Jinak při práci – což je víceméně každodenně malování v ateliéru poslouchám výhradně vážou hudbu a mluvené slovo.

Každodenní malování v ateliéru, tak to musí znamenat velkou vášeň. Proto by mě zajímalo, které tvoje výstava či místo, kde jsi prezentoval svou tvorbu, ti uvízla nejvíc v paměti?

No, krásných míst, kde jsem vystavoval, bylo mnoho. Za všechny snad stará radnice v Ostravě, bývalá synagoga – muzeum Dobříš a nedávno krásná Galerie 1 v Praze. No a první samostatná výstava v dávno neexistujícím Divadélku v Nerudovce. Psal se rok 1977 – na vernisáži hrál Jaroslav Hutka, těsně před emigrací, mně bylo dvacet a měl jsem pocit, že mi svět tak trochu polehává u nohou (smích). Nejdůležitější, co člověku život přináší je, myslím, pokora. Ve svém věku už dost jednoznačně vím, co to slovo znamená…

Jak je známo, tak jsi muž mnoha profesí a talentů. Co tvé nové obrazy? Kdy a kde je představíš či vystavíš?

No jo, to je to moje blíženectví. Ale malíř jsem řádně vystudovaný – čtyři roky střední uměleckoprůmyslová (SUPŠ) a šest let AVU. Ještě, že už jsem měl kapelu a nezbláznil se z toho vzdělávání. Nebo patrně zbláznil, ale do muziky. V současné době dělám rád věci kombinovanou technikou na papíře. Cyklus křesťanských motivů, které mě provázejí celý život střídám s trochu pornografickou sérii s názvem Taneční. Technika práce na papíře člověka nějak osvobozuje – dodává odvahu – není to tak „utahané“ jako dlouhodobá práce při malbě na plátno. Výstavu těchto nových věcí budu mít v takové kavárno-galerii v centru Prahy od 4. 2. do 3. 3. Jmenuje se to Kavárna Jericho, Praha 1, Opatovická 26/154. Během roku mě čeká velká výstava v Chomutově, v Hradci Králové a patrně i v Hluboké nad Vltavou. Nebudu zatěžovat daty, která si sám nejsem štont (jak říkala moje babička) zapamatovat. Na všechny výstavy, koncerty a jiné příběhy života se moc těším.

Zdroj foto: Petr Krejčí, Jiří Primas, Tom Rozkovec, Jan Němec a Tomáš Kašpar

Více informací: www.martinnemec.art

< Předchozí		Další >