Soňa Bulbeck: Inspiraci nacházím všude kolem sebe, ale je pravda, že nejvíce mých knih je inspirováno právě arabským světem, který je pro našince přece jen pořád trochu exotický

Soňa Bulbeck: Inspiraci nacházím všude kolem sebe, ale je pravda, že nejvíce mých knih je inspirováno právě arabským světem, který je pro našince přece jen pořád trochu exotický

Tisk

archiv Soňa Bulbeck 1V dětství ráda četla a jak přiznává, snila o tom, že jednou bude spisovatelkou. Tou se nakonec stala. Než jí ale vyšla v roce 2013 první knížka, vedla Dětský divadelní soubor STROMÁČIK při ZUŠ v Banské Štiavnici. Pak ji osud zavál do Londýna, kde se naučila angličtinu tak dobře, že ji mohla sama učit, nejdříve v Anglii žijící Čechy a Slováky, kteří tu přišli za prací, a pak na Dálném Východě v Saúdské Arábii, kde se svým druhým manželem šest let žila. A právě zde začala psát blog a knížky. Letos na podzim Soni Bulbeck na Slovensku vychází román Cesta na Donbas, která v Čechách vyjde na jaře příštího roku.

Psaní se věnujete již řadu let. Psala jste divadelní scénáře, články do novin. Začala jste již v dětském věku? Jaké bylo vaše dětství v rodině evangelického faráře? Právě svým rodičům jste věnovala knihu Děti z fary.

Knihu Děti z fary jsem věnovala mým rodičům, ale také ostatním „dětem z fary“, tedy dětem, které vyrůstaly na evangelických farách v socialistickém Československu a zažily tak na vlastní kůži, jaké to bylo narodit se do rodiny „třídního nepřítele“, jak byli v té době faráři označování. Moji rodiče se mě snažili před všemi nepříjemnostmi, vyplývajícími z tohoto jejich postavení uchránit, a tak mé dětství bylo šťastné a slunečné, v podstatě až později, když nastaly problémy s přijetím na střední školu, jsem si začala mnohé věci uvědomovat. A ano, hodně jsem četla a snila o tom, že jednou budu spisovatelkou. Vždycky jsem velice ráda psala slohy, což byla součást vyučovacích hodin slovenského jazyka, ale hlavně jsem si ráda vymýšlela a strašila svého bratra a v létě o prázdninách také bratrance a sestřenice vyprávěním někdy až hororových příběhů. Jelikož vedle fary byl hřbitov, měly tyto příběhy opravdu své kouzlo …

Co vás přivedlo k divadlu? Vím, že jste se mu později věnovala také profesionálně a se svým dětským divadelním souborem jezdila po Evropě.

K divadlu mne přivedl můj starší bratr Milan, který nejdříve působil v gymnaziálním souboru v Dolním Kubíně, a později ve vysokoškolském divadle Pegasník v Bratislavě, kde se mu podařilo mne „propašovat“, i když jsem byla teprve středoškolačka. Bylo to v letech 1976 až 1982, kdy jsme hrávali typická studentská představení malých jevištních forem, vždy trochu avantgardní a protistátní, ale zároveň také povinně schvalované a kontrolované příslušníky STB – byla to divná doba. Po mém příchodu do Banské Štiavnice v roce 1986 jsem tam založila amatérské divadlo, se kterým jsme odehráli několik představení, ale hlavně jsme pořádali akce jako Pohádkový les pro děti či Noční Starý zámek pro dospělé, anebo také výjimečné představení Pašijových her. Když to změna režimu po sametové revoluci umožnila, vystudovala jsem Tvořivou dramatiku na UMB v Banské Bystrici a stala se kvalifikovanou učitelkou literárně-dramatického oboru na ZUŠce. Zde jsem vedla Dětský divadelní soubor STROMÁČIK, se kterým jsme několikrát navštívili různé festivaly v České republice, ale také jsme vystupovali v Polsku, Slovinsku či ve Francii.

archiv Soňa Bulbeck - Deti z fary na obalu knihy - Soňa Bulbeck s otcem a bratrerm

Bylo vám 46 let, když jste se přestěhovala do Londýna, abyste se mohla věnovat studiu angličtiny a dramatické výchovy, ale k divadlu jste se již nevrátila. Po studiích angličtiny jste ji sama začala učit. Jaká to byla zkušenost? Nelitovala jste, že jste zanechala na Slovensku rodinu, práci v divadelním souboru a opustila Banskou Štiavnici a odjela do světa?

Ne, nelitovala jsem nikdy, pořád si myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, i když ano, asi nebylo celkem běžné pro lidi v takovém věku. Ale já jsem mimořádně neklidná povaha, jsem akční, měla jsem pocit, že se již nemám ve Štiavnici kde posunout a toužila jsem po nových výzvách. Kromě toho, synové již nebyli až tak malí – Maťko měl 22 let a studoval na Masarykově univerzitě v Brně, Kubko měl 18 let a studoval na Konzervatoři v Bratislavě, takže to přijali v pohodě. Vedle studia angličtiny v Londýně jsem také pracovala, abych je mohla finančně podporovat a oni si užívali výlety za mnou do Anglie – Jakub tam dokonce téměř tři měsíce brigádničil během prázdnin před nástupem na VŠMU v Bratislavě. Angličtinu jsem učila nejprve Čechy a Slováky v Londýně, protože je tam početná komunita našinců, kteří přišli za prací a mnozí neměli ani základní jazykové znalosti, žijící v převážně polské komunitě. Byla to zajímavá zkušenost učit dospělé a velice se mi tyto zkušenosti hodily později, když jsem učila angličtinu v arabských zemích.

archiv Soňa Bulbeck - divadlo Rijad pozvánka

V Londýně jste potkala svého budoucího manžela anglického architekta Andrewa Bulbecka a v roce 2009 jste odjeli do Lybie a v letech 2011–2017 jste šest let pobývali v Saudské Arábii v Rijádě, kde Slovensko tehdy ještě nemělo ambasádu. V Rijádu jste se spolu s dalšími Slováky zúčastňovala akcí Spolku Čechů a Slováků v Saúdské Arábii, kteří působili při české ambasádě. A měla jste možnost soukromě učit angličtinu v rodinách Saúdů, a tak se dozvědět mnohé o jejich životě. Jak na ten čas vzpomínáte? Jak vás to obohatilo?

Já na těch šest let v Saúdské Arábii vzpomínám jako na mimořádně příjemné období svého života. Narodila jsem se na Letní slunovrat, takže miluji sluníčko a teplo mi nevadilo, hlavně když jsme měli v compoundu bazén. Fungovali jsme v mezinárodní komunitě expatriantů, tedy zahraničních expertů a jejich rodin, která je v Saúdské Arábii velice početná. Zúčastnili jsme se různých kulturních a sportovních akcí, organizovaných ambasádami, výletů do pouště nebo recepcí. Nejsilnější pouto jsme měli, samozřejmě s českou ambasádou a tady se ještě vrátím k té informaci o tom, že jsem už pak nikdy nedělala divadlo, tak právě tady se mi to podařilo a v rámci Spolku Čechů a Slováků jsem režírovala autorské divadelní představení Staré pověsti české. Představení jsme hráli dvakrát právě v prostorách české ambasády a moc jsme si užili zkoušení a následně i představení a těšilo nás, že diváci také. Jen pro doplnění – v Saúdské Arábii tehdy neexistovala divadla jako taková vůbec a nějaké představení se dalo vidět opravdu jen na půdě některé z ambasád.

Co se týče učení angličtiny v saúdských rodinách, to mi umožnilo lépe poznat život domácích obyvatel, kteří si jinak velice přísně hlídají své soukromí a není snadné se k nim dostat. Kromě toho v rámci hodin konverzace jsem získala spoustu zajímavých informací o životě v této zemi, které jsem logicky využila nejdříve ve svých blozích a později také v knihách. A vůbec, takový intimní pohled do nitra zcela odlišné kultury se jen tak někomu nepodaří a mě to mimořádně obohatilo, začala jsem vnímat věci kolem sebe také z jiného úhlu pohledu, stala jsem se otevřenější a tolerantnější…

archiv Soňa Bulbeck - s manželem a přítelem Mohamedem v tradiční restauraci v Rijáde v 2017

Právě v Saúdské Arábii jste začala psát nejdříve blog a v roce 2013 vám vyšla první knížka, román Ženy v Rijádu, inspirovaný osudy slovenských a českých žen žijících v tomto městě a byl velice úspěšný. O rok později cestopis o Saudské Arábii Tajomstvo závoja, který vyšel v češtině jako Tajemství závoje a je v Čechách prvním cestopisem o této arabské zemi. Napsala jste také pokračování Žen z Rijádu pod názvy Z Rijádu do světa a Vo svete a v Rijáde. A další knížky odehrávající se právě v Saúdské Arábii. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?

Inspiraci nacházím všude kolem sebe, ale je pravda, že nejvíce mých knih je inspirováno právě arabským světem, který je pro našince přece jen pořád trochu exotický. Saúdská Arábie jako země začala vydávat turistická víza jen od září 2019 a v období, kdy jsme tam žili my s manželem, mohli jste se tam dostat jen, pokud jste měli práci, anebo jako rodinný příslušník někoho, kdo tam pracoval. Těch informací o životě v této zemi bylo opravdu minimum a většina lidí vnímala Saúdskou Arábii jako zemi teroristů a utlačovaných žen. Já se v mých knihách snažím zprostředkovat jiný úhel pohledu na tuto krajinu, reálný, protože jsem tam šest let žila, s mnoha ženami se stýkala a životní příběhy některých z nich použila i ve svých knihách. Samozřejmě na každé besedě na Slovensku i v Česku mi lidé kladou otázky, které jsou vysloveně výsledky různých dezinformací či doslova „hoaxů“. Vnímám to jako součást dnešní „kultury veřejného prostoru“, tedy konkrétně sociálních sítí, kde možnost anonymity umožňuje lidem prezentovat také absolutně scestné informace nebo názory – to byste se divili, s kolika odborníky na islám jsem se už setkala, a přitom v muslimské zemi nikdy nebyli!

Vždycky jste měla ráda detektivky ve stylu Agathy Christie, a tak jste stvořila literární hrdinku Lesley McKenzie, bývalou agentku CIA se slovensko-arabskými kořeny, která pracuje pro saudského krále v knihách Vraždy v Arábii, Unesená a Prokletá nevěsta. V jednom rozhovoru jste řekla, že psát detektivky je nejlepší způsob, jak se vyhnout Alzheimerovi. Bude další příběh s Lesley McKenzie?

Prokletá nevěsta vyšla teď letos v březnu, ale už mám na ni velmi příjemné ohlasy, protože čeští čtenáři milují detektivky více než slovenští. Příběh jsem psala v podstatě jako třetí díl trilogie, takže momentálně neplánuji pokračování osudů této hrdinky, ale samozřejmě, neříkám, že se to nemůže stát – možná právě když budu cítit, že na mne ten „Alzheimer“ leze. Ono opravdu není jednoduché vybalancovat dobrou detektivku tak, aby čtenář nezjistil, kdo je vrah ještě dříve, než to bude v knize odhalené, nebo aby tam nebyly nějaké logické chyby, takže pro spisovatele je to opravdu mimořádně náročný proces. Já jsem k tomu přidala ještě také exotické prostředí Blízkého Východu, protože jej důvěrně znám a je pro mne stále velkou inspirací, tak si troufám říct, že jsou všechny tyto tři knihy opravdu originální.

Kupříkladu druhý díl trilogie román Unesená vznikl na základě novinového titulku, který mne upoutal při čtení kuvajtských novin během našeho pobytu v Kuvajtu, ale knihu samotnou jsem napsala až o pět let později, když na to dozrál čas. Ale mohu prozradit, že i další kniha, která je již v edičním plánu vydavatelství Naše Vojsko a vyjde na Slovensku letos na podzim a v Česku na jaře příštího roku, má v sobě tajemství a napětí, i když budeme odhalovat ne vraha, ale rodinnou historii. Kniha má název Cesta na Donbas a bude v pravém slova smyslu „československá“, neboť hlavní hrdinka pochází z Brna a pátrá po svých kořenech na Slovensku, a přitom se dostane až na Donbas – více momentálně neprozradím …

archiv Soňa Bulbeck - s vnoučaty Vánoce 2023

Knihy vám vychází také v češtině. Jak jste spokojená s překlady? Troufla byste si napsat sama knížku v češtině?

S překlady je to různé, ale většinou jsem spokojená, i když mne vždy překvapí fakt, že přesto jak jsou si naše jazyky blízké, je někdy těžké najít ten správný český ekvivalent pro mnou použité slovenské slovo. Někdy mám pocit, že ve slovenštině je to jakési „šťavnatější“, možná proto, že používám dost často i nespisovné výrazy, slang či výrazy převzaté z angličtiny nebo arabštiny. A ano, knihu v českém jazyce jsem už v podstatě napsala. Loni na podzim vyšla v Česku kniha Zkus cestu s Dagmar, která je výsledkem ojedinělé česko-slovenské spolupráce mezi mnou a českou sólo cestovatelkou Dagmar Honyisovou. Díky svému pobytu v Nizozemsku se Dagmar dostala k mé knize Tajemství závoje a když začala putovat po Novém Zélandu, požádala mne, abych napsala podobným stylem knihu o ní navštívených zemích. A protože ona byla tehdy na Novém Zélandu a já v Bratislavě, tak mi své zážitky nahrávala každý den jako hlasové zprávy na Messenger. Já jsem si přidala v počítači k anglické a slovenské klávesnici ještě českou a tyto její zážitky zaznamenávala a následně zpracovala do knižní podoby. Vznikla tak mimořádně zajímavá kniha, která má již anglickou a italskou verzi.

Jaké jste čtenářka? Máte oblíbené autory nebo knížku nebo raději objevuje nové?

Jsem obojí, mám i oblíbené autory, k jejichž dílům se ráda vracím, ale také ráda objevuji nové autory. Mám ráda detektivky, ale takové „distingvované“, s noblesou, žádnou brutalitu ani potoky krve, takže proto již zmiňovaná Agatha Christie. Mám také ráda humor, hlavně ten „suchý anglický“, proto jsou mý oblíbený autory právě z tohoto soudku, jako např. P. G. Wodehouse, D. E. Westlake ale také Roald Dahl, který rozhodně není jenom autorem knih pro děti. Během mého pobytu v Brně jsem se snažila získat přehled o nových českých autorem, oblíbila jsem si Ladislava Ziburu, Pavlu Horákovou či Pavla Tomeše, ale četla jsem také knihy známých autorů jako např. Aleny Mornštajnové či historické detektivky Vlastimila Vondrušky. Protože jsem v Brně trávila zrovna období covidu, nemohla jsem nikde chodit a měla jsem tak čas také na čtení. Teď na Slovensku mám času rozhodně méně, ale také se snažím objevovat nové slovenské autory. Naposledy mne zaujala kniha Jaro v Jekatěrinburgu od Lukáše Cabaly a také zážitky z Číny v knize Moje čínská dekáda od Pavla Dvořáka.

archiv Soňa Bulbeck - knihy v češtině i slovenštině

Kromě Lybie a Saúdské Arábie, jste s manželem žila také v Kuvajtě. Po manželově smrti jste v letech 2020–2022 žila u staršího syna v Brně v Čechách na Moravě, a pak jste se vrátila na Slovensko. Jaký byl návrat „domů“? Co pro vás znamená domov, kde je ten váš?

Přiznávám, že to bylo náročné se vrátit na Slovensko po patnácti letech plus momentální politická situace v zemi mne vůbec netěší a pořád si nejsem jistá, zda zde zůstanu. Bydlím v pronajatém bytě v Bratislavě a pořád jsem tu nezapustila kořeny, i když ano, nějaké vztahy jsem oprášila a nějaké nové si vytvořila. Někdy se zamýšlím nad tím, zda mi tato jakási „dočasnost“ opravdu nebyla dána do vínku už v dětství právě tím stěhováním se z fary na faru. Rozhodně ale neuvažuji o návratu na Blízký Východ, ani do Londýna, po manželově smrti mě tam nic netáhne a asi budu rozhodovat jen mezi Brnem a Bratislavou, protože vnoučata jsou silný magnet. Je to možná trochu divné, ale opravdu nemám v pravém slova smyslu žádný pocit „domova“ ani teď na Slovensku, ale neměla jsem ho ani jinde – vždycky jsem byla „doma“ tam, kde jsem právě byla. Momentálně nemám žádné vysněné místo, kde bych chtěla žít, ale věřím, že ono se to časem nějak „vystříbří“. Zvyknu říkat, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné, a tak věřím, že tak jako mne to kdysi neočekávaně zaválo na Blízký Východ, že mne opět ve správný čas zavěje také někde jinde…

archiv Soňa Bulbeck

Soňa Bulbeck:

  • Narodila se v roce 1961, spisovatelka, blogerka: https://blog.sme.sk/sonabulbeck, https://www.blogosfera.cz/author/sonabulbeck/.
  • Knihy – slovensky – Chlapec z fary (2023), Prekliata nevesta (2022), Deti z fary (2021), Tajomstvo závoja (2021, druhé vydání), Unesená (2021), Vyhorená (2020), Púštne srdce (2019), Ženy z Rijádu (2019, druhé vydání), Zaviate pieskom (2018), Denník saudskej manželky (2017), Púšť pod oknom (2016), Vraždy v Arábii (2016), Vo svete a v Rijáde (2015), Tajomstvo závoja (2014, první vydání), Z Rijádu do sveta (2014), Ženy z Rijádu (2013).
  • Knihy – česky – Prokletá nevěsta (2024), Zkus cestu s Dagmar (2023), Vraždy v Arábii (2023), Unesená (2022), Tajemství závoje (2021), Deník saudské manželky (2018).
  • Publikuje pod jménem Soňa Bulbeck, jménem po svém druhém manželovi, kterým byl až do své smrti v srpnu 2019 anglický architekt Andrew Bulbeck.
  • Celým jménem se jmenuje Soňa Bulbeck Lužinová a její mladší syn je i v Česku populární stand up komik Jakub Lužina.

Zdroj foto: archiv Soni Bulbeck


 

Přihlášení



Román Všechny naše životy je skvělé čtení na léto. Je snazší žít životy druhých, než ten vlastní

Jako závan letního vánku, který nese chvíle pohody, přátelské atmosféry a příslibu blížících se prázdnin. Takový je román „Všechny naše životy“ od francouzské spisovatelky Sophie Astrabie. Pohladí vás po duši a zahřeje u srdce. Nemusíte nad ním hlouběji přemýšlet, stačí se jen nechat unášet jeho jemným kouzlem. Co si více přát, když si potřebujete prostě jen odpočinout a uvítáte společnost nenáročné a milé knihy.

Setkání s C. G. Jungem poskytlo nakladatelství Portál. Schůzka je to parádní!

Pokud patříte mezi příznivce C. G. Junga, nová knížka z nakladatelství Portál bude pro vás opravdovou lahůdkou, která vám rozzáří oči. Publikace přináší výběr z Jungovy tvorby i pozůstalosti, ale i vzpomínky jeho blízkých či dalších osob, které se s ním setkaly a spolupracovaly. Knížka je velmi pestrá a zajímavá, můžete se k ní opakovaně vracet. Já jsem neskutečně nadšená, protože patřím mezi velkou obdivovatelku Junga a takovou knihu jsem si nemohla nechat ujít.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Vyzrálost člověka se pozná podle toho, že dokáže dělat něco i pro druhé, říká Alena Hájková

alena hajkova perexAtraktivní, zajímavá, temperamentní, akční, inteligentní, empatická, pokorná...  Tak nějak bych charakterizoval paní Alenu Hájkovou, jednatelku agentury VIP osobnosti. Řadu let organizuje zajímavé akce, na jiných zase spoluprac...

Výchova štěněte – ideální příručka nejen pro nováčky!

Nakladatelství Kazda vydalo v únoru úžasnou praktickou příručku Výchovu štěněte od trenérky psů Kathariny Schlegl-Koflerové. Pokud si plánujete pořídit malé chlupaté štěstí nebo vás zajímají aktuální trendy ve výchově štěňátek, tato kniha je pro vás nutnost!

Čtěte také...

Vše co jste chtěli vědět o baletu a báli jste se zeptat

bero 200Položili jsme několik otázek ředitelce Baletního studia Regina paní Regině Blažkové Holubové a díky tomu vám přinášíme jedinečný rozhovor nejen o tomto baletním studiu. Dozvíte se, na co je balet dobrý, proč by jej měly ...


Literatura

Fantasy ze světa knihomolů
neviditelnaknihovna 1Nakladatelství Omega přichází s novinkou přímo určenou všem knihomolům. Od toho se také odvíjí její název Neviditelná knihovna. Jedná se o první díl z velice zajímavé fantasy trilogie od britské autorky Genevieve Cogman.

Divadlo

Wintonovy děti přežily. Jejich příběhy ale často neměly šťastný konec

Kabaret Winton perexBěhem prvních osmi měsíců roku 1939 dostali Nicholas Winton (Matěj Anděl) a jeho spolupracovníci 669 dětí z pomnichovského Československa. V hotelu Šroubek na Václavském náměstí bydlel tenkrát necelý měsíc, pak se vrátil do Vel...

Film

Odevzdal svůj život divadlu. Vzestupy a pády Jakuba Špalka

zivot s kasparem200Nový dokumentární film Heleny Třeštíkové Život s Kašparem je časosběrným snímkem, který mapuje život zakladatele Divadla v Celetné Jakuba Špalka na ploše 23 let.