Ivana Peroutková je spisovatelka a překladatelka, absolventka divadelní a filmové vědy na FF UK. Debutovala románem Na vahách života (1992). Od té doby má na svém autorském kontě přes čtyři desítky titulů pro malé čtenáře, teenagery i dospělé. Je autorkou mimořádně úspěšných knižních sérií o holčičce Aničce a nevšední hrdince Valentýnce. Knihy Ivany Peroutkové se pravidelně umisťují na předních místech čtenářských anket a získaly několik ocenění. Ivana žije v Praze, má dceru a dva syny. Tento rozhovor se týká její poslední knihy s názvem Pletařka.
Jak se máte v těchto dnech? Jak jste zvládla konec prázdnin? A těšíte se na podzimní dny?
Mám se docela dobře. Konec léta jsem strávila na zahradě, léto miluju, není nad to číst si někde ve stínu nebo jen tak lelkovat, ležet v houpací síti a koukat do větví a do nebe. Ale na podzim se taky těším, navíc – v říjnu ještě poletím na Maltu!
Moc by mě na úvod zajímalo, co bylo pro vás motivací pro napsání Pletařky? Jak jste na tento nápad přišla?
Zpětně bych musela hodně lovit v paměti, co všechno k tomu přispělo. Vím, že se mi vracely některé momenty z mého života a že jsem si představovala, jak by to mohlo být jinak, kdyby… A taky jsem po dlouhé době pletla a háčkovala různé oblečky pro Valentýnky, což jsou ušité panenky podle hrdinky mojí stejnojmenné série pro děti. Nejsem bůhvíjaká pletačka, ale dřív jsem jednu dobu docela dost pletla, a při háčkování pro Valentýnku jsem si znovu říkala, jak tahle ruční práce uklidňuje a přináší radost, co všechno se při ní rojí v hlavě, a že bych o tom chtěla něco napsat. A pak začal covid, protáhly se ediční plány, a já jsem měla konečně víc času, abych se do Pletařky pustila.
A měla jste dopředu vše promyšlené, nebo jste jednotlivé části splétala dohromady?
Knížku jsem měla promyšlenou částečně. Zatímco některé kapitoly mi byly jasné, o některých jsem neměla tušení. Ty mezery jsem se snažila věrohodně doplnit, domyslet, vybájit, aby zkrátka všechno zapadalo a ladilo jako celek.
Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do románu Pletařka
Za oním splétáním a přemýšlením nad životem je pohled na fotku. Dokážete se u některých snímků také podobně zasnít?
Určitě. Mám blíž k fotkám než k obrazům.
Jak moc jste se do Pletařky „promítla“? Máte něco společného s hrdinkou knihy? Máte například i vy doma nějaký svou kout?
Mohla bych říct, že Pletařka je moje alter ego, víc introvertní, míň průbojné a ctižádostivé. Při psaní jsem myslela na film Krajkářka s Isabelle Huppertovou a tím jsem do postavy Pletařky dostala i víc melancholie, jistou osamělost, neporozumění s ostatními.
A pokud jde o vlastní kout v bytě, někdy ve třetí nebo ve čtvrté třídě jsem dostala svůj pokojíček, už jsem nesdílela pokoj se sestrou, ale měla jsem vlastních sedm čtverečních metrů v panelákovém bytě v pátém patře s oknem na východ. Byla jsem tak šťastná. Od té doby jsem měla vždycky svůj pokoj, bylo to pro mě důležité, proto jsem taky soucítila s Pletařkou, která toužila mít svoje malé území. Ale zase chápu, že některé ženy něco takového nepotřebujou. Některým stačí poličky v koupelně, některé mají svůj stůl v práci.
V textu je také poměrně hodně odkazů na knihy. Kterou z nich byste vypíchla a proč?
Většinu těch knížek dávno odnesl čas, málokdo je dneska zná a málokdo je asi četl i tehdy. Koupila jsem si je, protože mě něčím zaujaly, třeba názvem Pijpelinky, které napsal Jacob Israël de Haan. Ze všech autorů dodnes čtu Virginii Woolfovou. O ní bych tady básnila. Ona se noří a všechno ožívá. A občas si listuju v antologii poezie německého expresionismu Držíce v drzých držkách cigarety. Mám ráda její drzost, břitkost, vtip.
Při čtení mě fascinoval styl, který působil na jednu stranu odtažitě, ale na druhou jsem se od vyprávění nemohla odtrhnout. Byl to váš cíl? Byly pro vás důležité krátké kapitoly a jakási úsečnost?
Děj Pletařky není zvlášť dramatický, hlavní postava, se spíš posunuje od něčeho k něčemu, od někoho k někomu, ví, že k něčemu směřuje, ale dlouho nedokáže říct k čemu vlastně. Nakonec by to mohlo působit i trochu jednotvárně jako opakující se varianty. Takže napětí jsem udržovala rozvržením do krátkých kapitol a stylem. Vy říkáte odtažitost a jakási úsečnost, já bych řekla spíš zhutňování, a ještě bych dodala, že zvolení druhé osoby jednotného čísla, tedy ty, tedy permanentního dialogu, který se sebou Pletařka vede, naopak čtenáře vtahuje do jejího niterného světa.
Také mě na Pletařce velmi zaujala obálka s částí tváře zelenooké ženy. Co na ni říkáte vy? A mohla jste do její tvorby mluvit?
Obálka se mi líbí, ačkoli na začátku jsem měla úplně jinou představu: žádná ženská tvář, ale něco víc artového. Například poněkud slídivý pohled do ženského kamrlíku-budoáru, nebo surrealistická černobílá obálka s měsícem zpola zakrytým pleteninou a dole pod ním uhánějící černý kůň. Byla jsem přesvědčovaná, že ženský portrét upoutá větší pozornost. Nehádala jsem se, marketingu nerozumím, můj estetický cit je mimo trendy, tak jsem souhlasila. Nakonec jsem spokojená: obálka se líbí a formát je příjemný do ruky; vydá na slušnou cihličku do kabelky.
Přečtěte si naši recenzi knihy: Rozpleťte přes řádky příběh Pletařky
Řekněte mi ještě, jak moc byla práce na této knize jiná oproti vašim počinům pro děti a mládež? V čem to bylo lehčí nebo těžší?
Vždycky jsem říkala, že psát pro děti je radost, kdežto pro dospělé je psaní chmurnější. První knížky jsem psala pro dospělé a pamatuju si, že mě hodně věcí trápilo. Ale teď jsem mnohem starší a při Pletařce jsem zjistila, že se už dokážu v bolavých věcech šťourat, že mám nadhled, že se v nich neutopím, že mě láká dobrat se k něčemu krásnému a osvobozujícímu, aniž bych idealizovala.
A kdo by si podle vás knihu neměl nechat ujít? Koho by měla zaručeně nadchnout?
Nejbližší asi bude mým vrstevnicím, tj. ženám, kterým bylo v roce 1989 kolem třiceti let. Do té doby žily v totalitě, často už měly rodiny a nemyslely si, že by se komunizmus mohl zhroutit. A ono se to najednou stalo. Dostavilo se ohromné společné nadšení. Ale postupem času se objevily rozdíly, představy a cíle se začínaly lišit.
V knížce popisuju dobu, ale témata jsou nadčasová: láska, rozčarování, rodina, děti. Je tam i věčné téma ženské svůdnosti, které je dneska propírané z různých stran.
Prozraďte mi v závěru, jak to máte v plánu do budoucna? Budete pokračovat v psaní knih pro dospělé? A máte už něco v rukávu?
Malta mě, doufám, inspiruje k nové dětské knížce. Představuju si, že bude veselá, i když se bude odehrávat v době křižácké výpravy. To se všechno teprve vyvrbí. Pro dospělé dokončuju další knížku. Víc nechci prozrazovat. Snad jen, že se mi v hlavě zase zjevuje obálka, která nejspíš neuspěje. Ale kdoví.
Děkuji moc za rozhovor!
Zdroj foto: Jaroslav Fikota
< Předchozí | Další > |
---|